--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Maraczi Pepíno
Název: Sedmnáctý listopad - tři roky poté
Zdroj: NN Ročník........: 0002/028 Str.: 012
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 01.01.1992 Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Tu skutečnost, že komunisté opět začali "tlačit na pilu" dávno před listopadem 89, dávali oni jasně pocítit v pražských ulicích nejen před zraky vlastního národa. Proto se snažili alespoň naoko si zahrát na demokraty, když stáli před problémem povolit či nepovolit studentům oslavit Mezinárodní den studentstva, který případl na 17. listopad 1989. Ten den tomu bylo půl století od doby, kdy studenty v ulicích stejného města honila horda nacistů, která na ulici zastřelila studenta Jana Opletala.

Dne 10. listopadu 1989 přijímá ÚV KSČ opatření nazvané "Postup proti demonstraci". Federální ministerstvo vnitra dává akci název "Student" a vede ji jako MBA (Mimořádnou bezpečnostní akci). Podle rozkazu číslo 16 ji pak rozloží na akce "Student", "Albertov" a "Dým". Od 14. listopadu 89 také pobývá v Praze generálporučík Teslenko, v té době náměstek předsedy Výboru státní bezpečnosti (KGB).

JEDEN ZE ZBITÝCH

V onen pátek, 17. listopadu vyprovodil třicetiletý pan Jaroslav Golecký manželku na cestu vlakem a v Opletalově ulici si na nástěnce menzy přečetl, že se skutečně koná vzpomínková akce na Albertově. Z Albertova se vydal na Vyšehrad, kde pomohl nést studentům transparent s nápisem "Ideologii ne, svobodnou diskusi ano!" Právě v době, kdy šel průvod po nábřeží, se spojil plukovník Jiří Bytčánek, I. zástupce náčelníka správy SNB hl. m. Prahy a SČ kraje s Miroslavem Štěpánem, tehdy tajemníkem MV KSČ, který Bytčánkovi doslovně řekl: "Hele Jirko, už se nejedná o studenty, koukejte to zlikvidovat!" Jiří Bytčánek měl připraveno k likvidaci 1 600 příslušníků Bezpečnosti. Průvod mezitím došel na Národní třídu, kde byli lidé opakovaně vyzýváni, aby vyklidili prostor ulice. Od Národního divadla přijela dvě otéčka (obrněné transportéry) a pořádek začal dělat OZU (Odbor zvláštního určení), tedy červené barety. Byla zbita americká novinářka, zatímco plukovník Bečvář stříhal nůžkami kabely kamer cizích televizních společností. Společnost CNN filmovala u Národního divadla a BBC natáčela z jednoho bytu na Národní třídě. Stranou nezůstali ani estébáci v civilu, kteří mlátili lidi za kordonem u Albatrosu. Ti později vypovídali, že zde byli z vlastního zájmu a dotkla se jich hesla, urážející socialismus.

Vlastní zásah pak trval od 20.50 do 21.05 hodin. Pan Jaroslav Golecký se rozhodoval, zda má z podloubí na Národní třídě vyjít jako první či poslední. Po krátkém zvážení situace se rozhodl, že půjde mezi prvními. Dostal zezadu tři rány obuškem do zad a tak si rukama zakryl alespoň hlavu. Následovala rána obuškem přes hřbet pravého zápěstí. Otočil se po policistovi, který jej uhodil (poručík či nadporučík v zelené uniformě), dostal další ránu zezadu obuškem do hlavy a upadl na zem a do krátkého bezvědomí. Když se probral, po tváři mu stékala krev a někdo po něm šlapal. Dodnes neví, zda demonstrující či policisté. Policisté jej vzápětí táhli jako mrtvolu po zemi do Mikulandské ulice, kde ho nutili vstát. Před jejich zraky několikrát upadl a tak ho nechali, aby šel při zdi pryč. Nakonec jej naložil do vozu signatář Charty 77 Heřman Chromý. Dovezl ho do nemocnice na Karlově náměstí, kde byl pan Golecký hospitalizován.

Ten den bylo předvedeno zhruba 130 osob, mnozí z nich byli na odděleních VB mláceni.

PÁR DNÍ POTÉ

V neděli, 19. 11. na předsednictvu ÚV KSČ žádal tehdejší tajemník MV KSČ Miroslav Štěpán po primátorovi hl. m. Prahy Horčíkovi, aby byla vyklizena stávkující divadla, došlo k jejich zavření, zapečetění a byly k nim postaveny hlídky VB. Tentýž den informuje komunisty generálporučík Alojz Lorenc o tom, že se na Národní třídě nic nestalo a nejsou žádní zranění.

Hned v pondělí, 20. 11. začínají mimopražští milicionáři páskovat ostré náboje, aby se ve dnech 21. - 22. 11. pokusili Prahu odříznout od ostatních měst a mohlo být vyhlášeno stanné právo. Denní tisk, který se včas připojil k revoluci, je cestou vlakem vyhazován, aby se nedostal do ostatních koutů naší vlasti.

KOLIK BYLO ZRANĚNÝCH ?

První zpráva hovoří o číslu 17. K datu 11. prosince jich je už 71. Nezávislá lékařská komise došla až k číslu 593 zraněných a jinak postižených a zároveň přiznala, že v některých případech byly pochybnosti o původu zranění. Nakonec zbylo 523 postižených, z nichž bylo vyslechnuto 450 lidí. 73 lidí se vůbec před komisi nedostavilo. Z těch, kteří se dostavili před Komisi pro vyšetřování událostí 17. listopadu, dokázalo například ze stovky lidí identifikovat pachatele jen 33. Po dobu více než sedm týdnů v pracovní neschopnosti bylo málo přes dvacet zraněných. Celý vyšetřovací spis má 6.500 stran a vyslechnuto bylo 1.432 svědků. Pan Jaroslav Golecký podle posudku ze III. chirurgické kliniky utrpěl zhmoždění mozku, zlomeninu kosti lebeční, zhmoždění ruky, zhmoždění bederní páteře, psychotrauma. Pracovní neschopnost trvala až do 14. dubna 1990. Lékařský verdikt - ztížení společenského uplatnění podle vyhlášky 32/65 Sbírky a trvalý zákaz řízení motorových vozidel. Do dnešní doby je bez zaměstnání.

JISTÁ DŮKAZNÍ NOUZE

Když se pan Golecký jakžtakž dal dohromady, čekala jej další pouť bez úspěchu. Tak například vedoucí oddělení pro zástupčí činnost FMV po něm požadovala stvrzenky za ošacení (!!!) v hodnotě 2.850 korun, které bylo po úrazu na Národní třídě zničeno. Pražská pobočka CKM vyjednala postiženým z Národní lázně v Karlových Varech, Mariánských Lázních nebo v Bardějově. Panu Goleckému však sdělili písemně, že má smůlu, protože není student. K bolesti hlavy, padání vlasů, nespavosti, bolesti v zádech se může přidat další bolest, tentokrát na duši: pan Golecký do dnešních dnů nedostal od státu za úraz ani korunu. Pouze v roce 1990 dostal od České státní pojišťovny jako dar (tak jako jiní zranění na Národní třídě) paušální poplatek ve výši 4.000 korun. Nic víc - nic míň.

O rok později (5. 11. 1990) Vojenská obvodová prokuratura přerušuje trestní stíhání ve věci trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele, neboť se nepodařilo zjistit skutečnosti opravňující k trestnímu stíhání proti určité osobě. Dne 12. června 1992 sděluje náměstek ministra zdravotnictví ČR, že "ministerstvo zdravotnictví nemůže do záležitosti zasahovat. Řešení případu je plně v kompetenci orgánů ministerstva vnitra."

ODŠKODNĚNÍ JEN PRO ESTEBÁKY

Z korespondence pana Goleckého vyplynulo, že jeden z pracovníků ministerstva viděl dokumenty k jeho zranění ze 17. listopadu 89 ležet kdesi u skříně v kanceláři. Obě ministerstva, tedy MZ ČR a FMV, shodně sdělují, že materiály k úrazu nemohou najít... Za uplynulé dva roky bylo propuštěno z FMV asi 3.500 bývalých příslušníků Státní bezpečnosti. Při jejich propouštění docházelo k formálním omylům. Estebáci se obrátili na soud a ten vydal rozsudek, že byli propuštěni neoprávněně v rozporu se Zákoníkem práce. Byli tedy znovu přijati a znovu propuštěni. S tím rozdílem, že jim jednotlivě bylo vypláceno až 120.000 korun za "diskriminaci". Naše policie nemá peníze, propouštění estebáků nás však stálo již třicet miliónů. Ve FKP (Federální kriminální policii) jich stále pracuje ještě 881.

V dubnu 1992 je ve zprávě generálního prokurátora ČR Ludvíka Brunnera uveden počet dosud podaných podnětů k postihu porušování zákonů ve vztahu k politickým odpůrcům režimu před 17. listopadem 1989. V této zprávě se uvádí, že bylo zažalováno 27 bývalých příslušníků StB nebo SNB za nezákonné jednání při zásazích proti demonstrantům v letech 1988 a 1989.

Nedávno byl bývalý federální ministr vnitra František Kincl odsouzen ke třem letům odnětí svobody, jeho náměstek generálporučík Alojz Lorenc ke čtyřem letům a bývalý náčelník II. správy StB Karel Vykypěl dostal tři a půl roku - všichni nepodmíněně.

Chci se národa zeptat: je to hodně nebo málo?

Koláž, text a foto: Pepíno Maraczi