--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Hulík Milan
Název: Vyrovnání s minulostí
Zdroj: NN Ročník........: 0002/028 Str.: 020
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 05.11.1992 Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Projev mluvčího Generální prokuratury ČR JUDr. Milana Hulíka na Konferenci o zločinech komunismu
Princip potrestání zla, problematika viny a testu doprovází člověka od počátku civilizace. Trestní právo spolu s dalšími odvětvími práve je spolu s kulturními, výtvarnými a politickými projevy imanentní součástí lidské civilizace a historie. Trestní právo - i to nejdokonalejší nemůže zabránit páchání zla a ochránit společnost tím, že odstraní trestnou činnost a kriminalitu. Musí však neustále bránit zásadu trestání zla a vyrovnávat se s otázkou VINY a TRESTU za spáchaný zločin ZLOČIN a TREST jsou morální a právní kategorie, jejichž stav, závislost jedné na druhé a jejich ovlivňování trestním právem a trestní politikou státu jsou významným, možná nejvýznamějším znakem, charakterizující stát jako právní či neprávní.
Komunistické totalitní režimy byly vlastně továrnami na absolutní zlo. Tragédie miliónů lidí a rodin, milióny, jimž smrt přivodilo mučení, zastřelení na hranicích, násilí při vyšetřování, donucení k sebevraždám či justiční vraždy, byly kumulovaným zlem v té nejhorší podobě a tyto zločiny komunismu, máme-li na mysli jen oběti na lidských životech, se staly rovnocenným protějškem druhého děsivého totalitního režimu tohoto století - režimu nacistického. A zhlediska časové priority má komunismus v tomto směru historicky zajištěné první místo v tomto století. Pád komunistických režimů ve východní a střední Evropě přivodil vznik nových demokratických států, které se hlásí k tradicím právního státu a jako právní státy se také konstituují a prezentují. Ponechme stranou hodnocení úspěšnosti tohoto konstituování a prezentace a zabývejme se otázkou, jak a do jaké míry jsou schopny tyto nové demokratické režimy se vypořádat se zločiny komunistické minulosti, respektive se zločiny a trestnou činností představitelů a vykonavatelů komunistického režimu. Nejúspěsněji v tomto směru se s touto problematikou vypořádává B.R.D. Má k tomu také samozřejmě nejlepší podmínky a předpoklady. Ty spočívají jednak v historické zkušenosti vyrovnání se s nacistickou minulostí provedením denacifikace a pak v politických, právních a technických možnostech provést toto vyrovnání ve východní části - na území bývalé DDR pomocí skutečně fungujícího demokratického právního státu, jakým byla a je B.R.D. konstituovaná ve své západní části.
Krátce po pádu bezlínské zdi začal pracovat v původní východní části Berlína, a to v budově bývalé Generální prokuratury DDR tým šesti právníků, kteří přišli z BRD a kteří se začali zabývat tzv. Regierungskriminalität - vládní kriminalitou. V současné době se tento tým skládá ze 66 prokurátorů a 480 vyšetřovatelů, přičemž vyšetřovatelů není plný stav, který je předpokládán poměrem 8 vyšetřovatelů na jednoho prokurátora. V týmu pracují i odborníci - znalci z oboru ekonomiky a účetnictví, kteří vyhledávají příslušné podklady pro stíhání trestných činů hospodářského charakteru. Všichni právníci a odborníci přišli z původní BRD a nikdo z nich není zatížen, kompromitován a ani nijak spojen s minulostí v DDR. To samo o sobě vytváří jisté technické obtíže souvisící s přestěhováním, odloučením od rodin, vyplácením finančních příspěvků, odlučného, poskytováním dodatkových dovolených a odchodem některých a příchodem jiných, jejich zapracováváním, ale i takovýto rotující tým skýtá lepší předpoklady pro daný úkol než využití, byť demokraticky orientovaných právníků z bývalé DDR. Jakékoliv eventuelní vazby na bývalý režim by totiž mohly vést ke znevěrohodnění vyšetřování či dokonce k určitému zatušování nepříjemných skutečností. Tento tým je rozdělen na dvě základní skupiny, které se zabývají jednotlivými druhy trestné činnosti. Jde o postih:
A) Příslušníků politbyra SED a dalších preprezentantů mocenského aparátu, včetně vedoucích všech hlavních a samostatných oddělení na ministerstvech, soudců a prokurátorů vyšších soudů a prokuratur včetně vojenských složek, jestliže je u nich podezření ze spáchání trestných činů v souvislosti s výkonem úřední či stranické funkce.
B) Pachatelů násilí a trestné činnosti na dřívější vnitroněmecké hranici včetně tzv. střílení u zdi.
První skupina se dále člení na další podskupiny - referáty, které se zabývají:
a) Majetkovou a hospodářskou trestnou činností v rámci oficielní hospodářské činnosti státních a socialistických organizací. Jde zejména o firmy založené a řízené stranou, o obcházení embarg, osobní obohacování. Jde o složité a náročné vyšetřování spojené s vytěžováním archivních podkladů, prováděním četných výslechů obviněných a svědků a s pátráním po veškeré možné evidenci.
b) Obchodem s omamnými prostředky a zisky, které z toho plynuly státu, stranické nomenklatuře a příslušníkům nomenklatury.
c) Majetkovými trestnými činy představitelů mocenského aparátu, nátlakem a vydíráním za účelem výhodné koupě, zejména nemovitostí a nezákonnými peněžními transakcemi.
d) Majetkovou a hospodářskou trestnou činností bez vztahu ke státním hospodářským a obchodním organizacím.
Druhá skupina (násilí na hranici) se rozděluje na následující podskupiny, které vyšetřují trestnou činnost:
a) Pachatelů nesoucích odpovědnost za vydávání příslušných rozkazů:
- v aparátu strany,
- na ministerstvu Státní bezpečnosti, - na ministerstvu vnitra,
- z titulu odpovědných velitelů hraničních jednotek, jejichž rozkazy způsobily smrt uprchlíků střelbou, minami a specielními přístroji střílejícími automaticky na vše v okruhu desítek metrů po aktivování uprchlíkem,
- k nucenému vystěhování obyvatel z hraničního území, - k vývoji a zkouškám specielních min a smrtících technických zařízení na hranici.
b) Pachatelů, kteří spáchali při výkonu své funkce: - v Radě obrany státu,
- v ministerstvu národní obrany,
- ve velitelství hraničních jednotek.
c) Jednotlivých odpovědných pachatelů, kteří přímo střelbou nebo obsluhou technických zařízení způsobili smrt nebo zranění uprchlíkům ve snaze zabránit jejich útěku.
d) Pachatelů odpovědných za:
- zneužívání práva a falšování voleb, - odposlechy telefonních hovorů,
- kontrolu listovních zásilek a jejich zabavování, - omezování osobní svobody,
- násilí na vězních.
Tato struktura trestné činnosti se týká všech pachatelů, kteří stáli na rozhodujících místech stranického a mocenského aparátu, "auf den Befehl und Schaltshebelstellen", t.j. na nejvyšších, vyšších a středních místech, kde se vydávaly rozkazy a příkazy, kterými byla porušována základní občanská a lidská práva. Veškerá odpovědnost za spáchané trestné činy a trestné činy samé jsou posuzovány podle práva platného v době spáchání, t.j. podle práva DDR. Právo BRD je použitelné pouze v případě, že je pro pachatele příznivější. Tím je vyloučena zpětná působnost práva a je zachována základní právní zásada, není zločinu bez zákona, není trestu bez zákona (nullum crimen sine lege, nullum poena sine lege).
Pro totalitní státy bylo totiž charakteristické, že vedle obecné kriminality, která existuje jak ve společnosti demokratické, tak i totalitní, existovala kriminalita, kterou není třeba označovat za zvláštní politickou kriminalitu - jednalo se o činy, které byly trestné i podle platných komunistických zákonů, ale které právě proto, že byly páchány představiteli komunistického režimu nebo příslušníky mocenských složek na rozkaz těchto představitelů - zůstaly nepotrestány. Tyto trestné činy byly páchány ve prospěch totalitního režimu na jeho podporu a udržení a vedlejším excesem bylo vlastní obohacování a profitování představitelů totality vzhledem k jejich nomenklaturnímu postavení, které jim zaručovalo beztrestnost. Právě tato nomenklaturní beztrestnost a politická extertorialita, kterou si pro sebe vytvořili představitelé a vykonavatelé komunistické totality, vytvořila ono základní dělítko mezi demokratickým právním řádem a státem totalitním.
Postih těchto trestných činů jako součásti obecné kriminality je nejen možný, ale i nutný, protože není důvodů, proč postihovat jiné pachatele za vraždy, násilí, krádeže, loupeže a další majetkové trestné činy a nepostihovat ty samé pachatele za tytéž trestné činy, a to jenom proto, že vykonávali politickou či stranickou funkci a v těchto funkcích se trestné činnosti dopouštěli. Právě naopak, výkon těchto funkcí činí tyto pachatele dvojnásob odpovědnými, neboť souběh trestného činu "zneužívání pravomoci veřejného činitele" je evidentní a bez onoho zneužívání by ani nebylo možné trestné činy spáchat a vyhnout se zároveň odpovědnosti.
S postihem těchto trestných činů je spojena i otázka jejich promlčení. Tato námitka dosud v Československu zabránila jakémukoliv postihu pachatelů z doby totality, nepočítáme-li procesy se Štěpánem, Lorencem, Vykypělem a Kinclem či Minaříkem, které mají svoji groteskní příchuť.
Německé procesní právo zde vychází z pojmu tzv. "STILLSTANDSRECHTSPFLEGE". Opírá se o rozhodnutí Spolkového soudu z období denacifikace, že promlčecí lhůta neběží, když spáchaný trestný čin není možno stíhat k tomu povolaným státním orgánem - když tento orgán neplní svoji zákonnou a ústavní funkci. Nejedná se o mezinárodněprávní normu, jde o právní názor odvozený z německého procesního práva. Tento právní názor je zcela logický a odpovídá požadavku přirozeného práva. V tomto smyslu je třeba posoudit i institut PROMLČENÍ jako takový. Ten je založen na předpokladu, že s plynutím doby pozvolna mizí zájem společnosti na trestním postihu pachatele trestného činu, protože trest, který nenásleduje po zločinu, ztrácí svoji relevanci, jak ve významu represivním, tak i preventivním. Je tomu však jen tehdy, když orgány trestního řízení nemohou z nějakého výjimečného důvodu, v zákoně uvedeného, vykonat svoji pravomoc a postihnout pachatele podle příslušného ustanovení trestního zákona. Základním předpokladem smyslu a fungování této instituce promlčení je však existence právního státu, neboť jen ten garantuje spravedlivý postih pachatelů podle ustanovení trestního zákona v demokratické a svobodné společnosti, trestního zákona vycházejícího z přirozenoprávní kultury trestních norem vypracovaných generacemi právníků století. Tento právní stát však neexistoval v DDR po 11. 10. 1949 a v Československu po 25. 2. 1948.
Podle německé teorie "STILLSTANDSRECHTSPFLEGE" tedy v době spáchání trestného činu, který nebylo možno stíhat - promlčecí doba upadla do klidu "hat geruht", neběžela a její běh opět započal v okamžiku obnovení právního státu, tedy státu, který stíhá všechny trestné činy, to jest v podmínkách BRD po zvolení prvního svobodného parlamentu dne 17. 3. 1990. Z tohoto důvodu není možno považovat trestné činy spáchané např. v padesátých letech za promlčené.
Na tomto právním názoru stojí návrh zákona o nepromlčení trestných činů spáchaných v období od 11. 10. 1949 do 17. 3. 1990. (Entwurf eines Gesetzes zur Verjährung vod SED - Unrechtstaten - Verjährungsgesetz).
Dalším zákonem, který se zabývá tématikou promlčení, je zákon o prodloužení promlčecích lhůt, a to pro případy, kdy promlčecí lhůty ještě neskončily. (Entwurf eines Gesetzes zur Verlängerung strafrechtlicher Verjährungsfristen). Smyslem tohoto zákona je získat čas k vyšetřování a postihu trestných činů, u kterých rovněž nedošlo k zahájení trestního stíhání.
Oba zákony byly schváleny Spolkovou radou a lze očekávat jejich přijetí parlamentem. Politicky je to v BRD vyřešená otázka, pouze nástupnická organizace SED je proti tomuto řešení.
BRD po politickém vyrovnání s minulostí zbývá tedy jenom technicky - právně vyřešit tento problém. Jeho řešení je rozplánováno na období 10 let, korigovat tento časový plán mohou pochopitelně amnestie či rozhodnutí Spolkového ústavního soudu, zejména pokud jde o jeho vyjádření k tomu, zda vnitroněmecká hranice byla legální či nikoliv.
Německo se tedy podruhé v rozmezí 50 let vyrovnává s totalitní minulostí. Zatímco po roce 1945 bylo nutno denacifikovat celé Německo, po roce 1990 stojí úkol vyrovnání se s komunistickou totalitou jen před částí Německa a tento úkol je proto snadnější, že je prováděn jeho zápaní částí, která má za sebou přes 40 let demokratického vývoje právního státu.
Situace v ČSFR je zcela opačná. ČSFR se nevyrovnává se svojí minulostí. Nedostatečné vypořádání se s minulostí se vymstilo již vícekráte v dějinách, u nás naposledy v roce 1945, kdy mnoho kolaborantů se vrhlo do náruče rodné strany, která jim poskytla ochranu. A nezůstalo jen u ní, nově propůjčená moc zachutnala znovu, po zločinu nepřišel trest, ale nový zločin!
Nepotrestané zlo je zárodkem nového zla, tlustá čára popírá základní etický princip, který provází člověka od pohádek až do konce života. je to potrestání zla a odměnění dobra. Tento etický zákon je imanentní každému civilizovanému trestnímu zákonu. I těm socialistickým č. 86/1950 Sb. a č. 140/1961 Sb. Tyto zákony však mohly postihnout pouze ty, kteří kradli, loupili a vraždili pro sebe, nevztahovaly se na pachatele, jejichž činy motivovala komunistická ideologie. Ta vytvořila neprávní stát, v němž právo bylo pouze nástrojem vládnoucí komunistické třídy a sloužilo k udržení její moci a páchání trestných činů pro udržení této moci - činů dosud nepotrestaných.
Stát, který se nevyrovná se svojí minulostí, se nemůže vyrovnat ani se svojí budoucností.
Václav Havel napsal ve svém slavném dopise prezidentu Husákovi na počátku sedmdesátých let, že nikdo neví, co může způsobit zákaz časopisů, knih a potlačení kultury pro mravní budoucnost národa. V tomto smyslu je skutečně těžké odhadnout, co může v budoucnu způsobit potlačení práva a spravedlnosti. Nejde jen o to, že ve vilách a s penězi žijí zločinci, kteří mučili a zabíjeli nebo k tomu dávali rozkazy. S nimi v tomto státě žijí i jejich oběti, političtí vězni, kteří strávili léta v kriminále a v uranových dolech, chudí a bez uznání, s minimálními důchody, jejichž jedinou satisfakcí byla tzv. rehabilitace (pokud nebyli odsouzeni ještě k dodatkovým trestům), s minimálním peněžním odškodněním, na které mnozí ještě čekají a další se ho ani po revoluci nedočkali, protože přišlo pozdě.
Nedojde-li k vyrovnání s minulostí a bohužel uplynulými třemi roky byla ztracena ta nejlepší příležitost a možná i zájem veřejnosti, pak se nezbývá než smířit s tím:
1. že narušíme obecný, mravní a přirozenoprávní řád a poškodíme těžce etické a mravní myšlení žijících generací,
2. že budeme favorizovat zlo nad dobrem a popřeme základní mravní normu, kterou předávají rodiče dětem čtením pohádek,
3. že vytvoříme precedens, že trestu je možno uniknout a že páchat zlo se vyplatí,
4. že ohrozíme vytvoření právní autority a skutečného právního státu,
5. že budeme konzervovat křivdu a bezpráví, že popřeme princip satisfakce a smysl utrpení a oběti desetitisíců - politických vězňů, jejichž morální převaha a mravní vítězství nad násilím a zlem ztratí význam,
6. že neodsouzením komunistické totalitní diktatury ji legalizujeme a toto poselství předáme dalším generacím. Vytvoříme tím tak předpoklad pro její možný návrat nebo návrat jiného totalitního zla,
7. že nepřivedeme pachatele k pocitu viny, pouze k pocitu, že se to nepovedlo. To samo o sobě vytvoří předpoklady k pokusu o revanš komunistické moci a vývoj posledních tří let, včetně chování a jednání mnohých příslušníků KSČM tomu nasvědčuje.
Nejde o odsuzování starců, nejde o politické procesy a vynášení dlouhodobých trestů odnětí svobody. Soud může vyslovit vinu, neuložit trest či trest může být amnestován. Jde o to zlo pojmenovat a tím ho identifikovat a označit jeho pachatele. Tuto, byť již zmírněnou spravedlnost je nutno zakódovat do vědomí národa a tento kód předat dalším generacím.
Nedojde-li k vyrovnání s minulostí, pak i přes úspěch ekonomické reformy, přes nastolení demokracie, přes zvýšení životní úrovně a míry základních občanských a lidských svobod, přes všechnu svobodu tisku a podnikání, přes všechny mezinárodní pakty, které podepíšeme - budeme stále žít v nespravedlivém světě, viníci i oběti a i generace následující, protože nepotrestané zlo z minulosti se objeví i v naší budoucnosti.
5. 11. 1992
JUDr. Milan HULÍK