--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Placák Petr
Název: Hrozba pro demokracii jménem Havel
Zdroj: NN Ročník........: 0002/028 Str.: 003
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 01.01.1992 Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Osoba Václava Havla je dobrým ukazatelem naší politické i kulturní vyspělosti. Bohužel tento indikátor ukazuje, že si na tom nestojíme zrovna nejlíp, že jsme v této oblasti od 17. listopadu zas tolik nepokročili, že se nám demokracie ještě nevryla pod kůži a že nemáme právo se Slovákům posmívat kvůli jejich Mečiarovi.
Demokracie totiž není jedna nebo více zbožňovaných osob, ale je to něco zcela protichůdného, než je Václav Havel - je to v Evropě staletími osvědčený systém řízení společnosti pomocí plurality politických stran a demokraticky voleného parlamentu. Kdo se záměrně staví mimo tento systém jako Václav Havel, má takovou popularitu jako Václav Havel a přitom má tak silné nutkání dělat politiku jako Václav Havel, stává se nutně nebezpečím pro tento systém - demokracii. Tím nebezpečím Václav Havel je minimálně od doby, kdy na svou podporu proti parlamentu povolal na pomoc ulici. Situace je o to nebezpečnější, že Václav Havel je zřejmě připraven svou popularitu opět zneužít. Jak jinak si vysvětlit neuvěřitelně nestoudná veřejná vystoupení občana Havla, na kterých si celkem nezastíraně diktuje podmínky, jak by měl vypadat úřad, kdo kterého by byl tento občan ochoten nastoupit nebo jeho arogantní prohlášení o tom, že ODS se bojí přímé volby prezidenta, protože Havel by dostal víc hlasů než celá ODS. Dovolil by si to Václav Havel, kdyby za sebou necítil davy fanoušků? Havel z nás dělá blbce a vina na naši hlavu, že si to necháme líbit. Chová se jako rozmazlený fracek, který, když není podle jeho představ, začne vyhrožovat a my, místo abychom mu stáhli kalhoty, řádně mu nařezali a tak mu připomněli, že jsou tady určitá pravidla, která platí pro každého, tedy i pro Havla, tak ho dál hýčkáme, což se nám může zatraceně vymstít - střední Evropa je líhní nejrůznějších diktátorů neblaze proslulá. Nejodporněji a nejtrapněji se v tomto ohledu chová televize, která - snad z pocitu mravního balastu lidí v ní pracujících - protěžuje občana Havla přímo šeredným způsobem a dokonce při schůzce Klause s Havlem dala v interview přednost občanovi před českým premiérem, což byla řádná urážka celé české demokratické obce. Osobními sympatiemi řízená státní televize je po Havlovi pro demokracii nebezpečím č. 2.
Václav Havel se za tři roky od 17. listopadu ničím nepoučil a ani se poučit nechtěl, protože on něco takového nepotřeboval - po 40 letech strávených v komunistické totalitě má přece demokracii v krvi.
Václav Havel chce být prezidentem - když ne Československa, tak Českého státu, to je celkem jedno, ale podle jeho vystupování je ochoten svému prezidentství obětovat vše. Nestačí mu však stát reprezentovat, potřeboval by ho také řídit, zasahovat do denní politiky, být u všeho. Přitom ale není schopen přijmout tu základní věc, že když se chce v demokracii aktivně věnovat politice, musí k tomu mít také politickou stranu, která se jako všechny ostatní, účastní politického klání ústícího ve volbách. Ale možná, že už i o tom Václav Havel přemýšlí - stát se straníkem, protože v některých věcech, hlavně, když se jedná o pojištění jeho výjimečného postavení v budoucím státě, ukazuje se Václav Havel jako nedogmatický, velmi pružný člověk. Podmínky pro takový krok má přímo ideální - do Havlovy strany by se dychtivě nahrnula část ODA, celé OH, část ČSSD a LSU plus Kocáb, kterého stejně jako Havla svrbí kůže, že není tam, kde se vaří (možná, že jsem příliš velký optimista, když jsem do tohoto přehledu nezařadil KDU-ČSL). Kromě Havla, který by byl tradičně jaksi "mimo", by se nová strana skvěla takovými jmény jako Dienstbier, Kroupa, už zmíněný Kocáb nebo komentátor Špaček (pane Rudolfe, vy doufám, ne). Na druhou stranu stojí za takovou politickou stranou obrovské množství práce a než se v nastalé pranici o místa taková strana vnitřně zkonsoliduje, uplyne hodně vody a tak dlouho nemůže Havel čekat. Navíc popularita určité osoby se nemusí krýt s úspěchem strany, kterou tato osoba reprezentuje, což jasně ukázal případ Jiřího Dienstbiera, který se díky přízni českých žen vyšvihl na žebříčku popularity hodně vysoko a přitom jeho strana ve volbách zcela propadla.
Pro Havla je mnohem jednodušší hrát hru mimo hřiště, mimo parlament, mimo politické strany - má přece velkou podporu svých spoluobčanů a takový politický kapitál se jen tak nezahazuje. Jenže toto Havlovo nedemokratické počínání, jeho sázka na nečistou hru mu s postupným dospíváním této společnosti dřív nebo později zákonitě zlomí vaz.
Proto kdybych byl ODS, nenechal bych se občanem Havlem dále vydírat a s podporou jeho kandidatury na post českého prezidenta bych si to rozmyslel. Byl by to sice na první pohled dosti povážlivý krok, spojený možná s malým poklesem příznivců ODS (tento pokles by však zcela jistě nebyl nijak výrazný), ale byl by to další z kroků na naší cestě k demokracii a blízká budoucnost a další volby by daly tomuto kroku a tím i ODS jednoznačně zapravdu. Popularita Václava Havla totiž nezadržitelně klesá a bude klesat dál, protože V. Havel není schopen rozpoznat, že by dělal něco nepatřičného a šance, že by své jednání přehodnotil, je mizivá. Tento krok by prospěl nejen celé společnosti, ale bylo by to také dobrodiní pro samotného Havla, který by se mohl vrátit ke svým hrám a zachránit si aspoň špetku důstojnosti.
Naskýtá se otázka, kdo tedy, když ne Havel. Není to zas tak těžká otázka, jak by se mohla jevit. Osobně bych v křesle českého prezidenta rád viděl například moudrého a uvážlivého demokrata tělem i duší Pavla Tigrida, kterému by jistě nevadilo položit věnec k pomníku obětem komunismu, protože tento důstojný muž ví, že uctít a přihlásit se veřejně k utrpení jiných má lidsky mnohem větší cenu, než do úmoru vnucovat vlastní nápady jiným lidem. Na místě hlavy státu bych si klidně dovedl představit i mírného a slušného pana Stráského, současného federálního premiéra. Ale to zas není tolik důležité. Hlavně by to měl být člověk, který je schopen dodržovat pravidla hry. Václav Havel jím rozhodně není. Petr Placák