--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Kudláčková Jarmila
Název: Orel nebo panna ?
Zdroj: NN Ročník........: 0002/028 Str.: 005
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 01.01.1993 Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Nestane-li se zázrak, bude od 1. 1. 1993 rozkrojeno, napříč pasekou, Československo. Bude, neboť nelze jinak. Již dlouho a s údivem sledujeme naše východní sousedy, kterak hýčkají svoji svrchovanost, po níž toužili dávno, vlastně od počátku. A nikoli neprávem. Už v roce osmnáctém, při samotném vzniku Československa, byla totiž Slovákům slibována autonomie a rovnoprávné postavení s Čechy. Nakonec však vznikl ostře unitární stát, s jednou vládou a jedním parlamentem, což se v průběhu společného státu, zejména pak v dobách vnějšího ohrožení jeho existence, pokoušeli Slováci zoufale změnit. Na šest let, díky Hitlerovi, se jim to také podařilo. Po jeho porážce, téměř na čtvrt století, bylo Československo opět unitárním státem, ovšem už s některými jednostrannými výjimkami pro Slovensko (např. KSS, sbor povereníkov atd.). V nadějném roce devětašedesátém byl přijat princip federace jako svazku dvou rovnoprávných republik, které část své moci odevzdají na federální úroveň. Díky této konstrukci se od ještě nadějnějšího roku devětaosmdesátého plynule a po částech odebírají kompetence z federální úrovně na úroveň republikovou, což samo o sobě je věcí přirozenou, dokonce zákonnou, leč... Na sklonku dvaadevadesátého roku je situace taková, že Slováci se obracejí, uznávají a využívají kompetencí federální vlády pouze a výhradně ve chvíli, kdy jim, zejména mezinárodně, teče do bot. Není tedy divu, že Češi přestávají pouze zírat na emancipované Slováky a začínají konat.
Zcela logicky vznikla otázka, jaký bude osud poslanců, sice řádně zvoleného poslaneckého sboru, ale do orgánů státu, který s novým rokem zanikne. Bude-li schválena česká ústava, pak v ní bezpochyby bude obsažena koncepce dvoukomorového parlamentu, složeného z poslanecké sněmovny a senátu. Současní poslanci ČNR ve svých lavicích patrně zůstanou. Budiž. Koneckonců, byli zvoleni do suverénního parlamentu suverénní České republiky. Kardinální otázkou zůstává kým, kdy a jak se naplní prázdný senát. Celkem přirozeným pudem sebezáchovy se v hlavách federálních poslanců zrodil nápad, že senát naplní oni sami. Dnes k tomuto nápadu hledají pádné argumenty. A věru nalézají. Jedním z nich, již notoricky známým, je, že federální poslanci byli zvolení do orgánu, který vykonává federální kompetence. Když se tyto rozpouštějí zpět na republiky, měli by se, podle jejich názoru, rozpustit i jejich nositelé, tedy oni sami. (V pozadí tohoto argumentu je krom jiného varování před nutností nových voleb). Tento, v podstatě hlavní argument - fúze federálních poslanců do českého parlamentu, nemůže obstát především proto, že Česká republika má řádně zvolený suverénní parlament, který v souladu s již zmíněnou konstrukcí federace si pouze bere zpět tu část moci, kterou odevzdal společnému orgánu. Jinými slovy - federální poslanci, sluhové moci, kterou jim svěřily republiky ke spravování čehosi společného, byli zvoleni pouze a jenom proto, aby spravovali toto společné. Dokud to ovšem společným zůstane. O ničem jiném jejich mandát nevypovídal.
Dalším, rovněž nepřijatelným, protože navýsost nabezpečným argumentem, je představa, že touto fúzí bude senát naplněn, aniž by občan nového státu měl vliv na to, kým. Senát se svým zvláštním posláním je, repektive měl by být, zjednodušeně řečeno, jakýmsi kontrolním mechanismem poslanecké sněmovny, především proti jejímu překotnému rozhodování či stranické zvrhlosti v ní zúčastněných politických stran. Jeho smyslem je určité vyvažování, stabilita politické moci. Měl by tedy být usanovován poněkud odlišným způsobem, především na základě jiného volebního systému a na jiné (delší) období. Kdyby však senát vznikl tak pochybným způsobem, jakým by dozajista přechod federálních poslanců byl, znamenalo by to znevážení, respektive útok na jeho podstatu samu, což by byl doslova zhoubný precedens pro novou českou státnost. Pak by nebylo divu, kdyby občané neuvažovali jinak, než že senát vznikl jehom proto, aby se přebývající poslanci měli kam uchýlit.
Ani realizace sama takovéhoto nápadu by se neobešla bez značných komplikací, neboť federálních poslanců je víc než dvojnásobek. Ani po odečtení "nedorostlých" (věková hranice senátorů je nad 40 let) se ke kýženému číslu 80 potřebných členů senátu nepropracujeme. Jak ale tedy zredukovat ono číslo? Zřejmě by nebylo zbytí, než uchýlit se k opravdu bizarnímu nápadu Václava Bendy, kterého si jinak vážím, a senátory určit losem. Ono je to ostatně téměř jedno, neboť způsob sám o sobě, kdy se poslanci jednoho parlamentu zákonem prohlásí za poslance parlamentu jiného, v našem případě senátu, předpokládám, nemá v civilizovaných zemích obdoby.
I kdyby v rámci politických veletočů přinutili své kolegy ze stávající ČNR, aby jim toto "přeprasení" (již běžně zaužívaný termín poslanců samotných), tedy přechod, svým hlasováním umožnili, zůstává tu stále argument, že se tak stalo ze zákona, bez jakékoli možnosti občanů podílet se na tom, kdo je vlastně bude zastupovat. V pozadí celé věci nepříjemně čpí touha federálních poslanců uchovat si, dokonce ještě posílit politický vliv, neméně pak přesvědčení o své vlastní výlučnosti.
Vraťme se na začátek. Nestane-li se zázrak, a doufám, že ne, půjdou od 1. 1. 1993, sice sešněrované soustavou nejrůznějších smluv, obě republiky po svých. A já si dovolím předpokládat, že pro legitimitu nově vzniklého Českého státu nejenže nebude zapotřebí křečovitého křepčení kolem vatry, ale ani křečovitým způsobem naplněný senát. Pro začátek docela bohatě postačí 200 poslanců České národní rady a slušný prezident, kterého napoprvé vůbec nemusí volit senátoři. O těch nechť se rozhodne na základě vůle občanů, třeba až za dva roky, při výměně stráží, současně s komunálními volbami.
Jarmila Kudláčková