--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Kostlán František
Název: Zvířata a zvěř
Zdroj: NN Ročník........: 0002/028 Str.: 008
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 01.01.1992 Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
ZE ZPRÁVY NEZÁVISLÉ VYŠETŘOVACÍ KOMISE O NÁSILÍ PŘI VELKÉ PARDUBICKÉ
OCHRÁNCI ZVÍŘAT ZRAŇUJÍ KONĚ
Na letošním největším dostihu na kontinentě-VELKÉ PARDUBICKÉ, se naše policie opět ukázala v předlistopadovém světle. Dokázala nám, že žádný způsob ponížení člověka jí není cizí a s demokracií a dodržováním lidských práv jí můžeme vlézt na záda. Vedle různě oblečených policistů se brutálních zákroků zúčastnili i občané v civilu. Jednalo se o příslušníky východočeské kriminálky a neuniformované členy soukromé agentury Vidoq (!!!). Už jenom tento samotný fakt (i kdyby nedošlo k žádnému násilí) by opravňoval k odvolání odpovědných policejních úředníků. Kriminalisté a členové soukromých bezpečnostních agentur mají zákonné oprávnění pouze k přihlížení, nikoli k útočným zákrokům (ani k takovým, které mohou regulérně a beztrestně vykonávat policisté). Brutalita a hysterie všech zasahujících podnítila k podobnému počínání i některé diváky a návštěvníky závodiště, kteří demonstranty zahnané do hlediště policisty na koních zahrnovali sprostými nadávkami a bitím. Během zákroku došlo k těmto násilným prvkům: bití obušky, bití pěstí, kopání, škrcení, najíždění koňmi do lidí, poštvání služebních psů bez košíků, sprosté, vulgární nadávky. Biti obušky, pěstmi a kopanci byli ležící, sedící i utíkající demonstranti po všech částech těla, včetně hlavy a rozkroku, což nesmí podle předpisů dělat ani uniformovaní policisté. Po skončení hlavního dostihu byli aktivisté organizací Animal Peace, Sloboda zvierat, Nadace Animal S.O.S. aj., kteří pořádali protestní akci, surově zbiti a honěni policisty na koních, pěšími policisty a psi bez náhubků mimo areál závodiště, na přilehlé silnici a v lese. Dvacet dva demonstrantů bylo, podle estébáckého scénáře, vyvezeno až za obec Popkovice do lesa, kde po vyhnání z policejního antonu museli proběhnout uličkou utvořenou obuškáři, kde byli znovu zbiti. Přitom na ně mířilo několik dalších příslušníků blíže neidentifikovanými puškami. Policisté, členové soukromé bezpečnostní agentury Vidoq i kriminalisté nechali své oběti bez jakékoli první pomoci. Jinak řečeno - kdyby někdo hodně krvácel či byl jinak vážně zraněn, tak mohl i umřít nebo nést těžké následky do konce života.
ZÁSAH NA ZÁVODIŠTI
O zásahu přímo na závodišti před začátkem dostihu vypovídají obšírně svědectví demonstrantů, ze závěrečné zprávy Nezávislé vyšetřovací komise:
Výpověď č. 2 popisuje situaci:
"Nepodařilo se mi doběhnout k překážce, protože jsem byla zastavena policistou asi po 100 - 200 metrech u vodního kanálu. Policista mě srazil k zemi a křičel: Ţlehni!Ţ Bylo vidět, že je v afektu, protože hystericky křičel. Poslechla jsem ho, ležela jsem na zemi několik sekund, a pak opět policista, nevím, jestli to byl ten samý, nebo už někdo jiný, mě začal bít obuškem do zad a křičel: Ţvstaň!Ţ a Ţmazej, okamžitě mazej!Ţ, Ţzpátky!Ţ a vulgárně mi nadával. Zvedl mě ze země za ošacení a za neustálého bití mě hnal před sebou směrem k hlavní silnici, k tribuně, kde jsem přeskočila plot. Vběhla jsem mezi diváky a tam jsem si sedla na zem."
Výpověď č. 10:
Při běhu po oranici jsem byl pronásledován policisty, kteří mě zahnali do Hadího příkopu."
Výpověď č. 20:
"V 15:30 jsem po přelezení plotu poblíž pokladny na straně závodiště u hlavní silnice dostal okamžitě několik ran od černě oděných příslušníků soukromé bezpečnostní služby, ale i od osob v civilu. Běžel jsem směrem do středu závodní dráhy a asi po 100 metrech běhu jsem byl dopaden jedním z pořadatelů. Zkroutil mi ruku za zády, hodil mě na zem a bil mě do obličeje. Po chvíli doběhli asi 3 další pořadatelé a jeden příslušník bezpečnostní služby a bili mě po celém těle. Nemohu nikoho popsat, protože jsem si kryl rukama obličej. Snad jsem chytil několik kopanců, ani nevím, jak jsem se při té smršti udržel při vědomí. Pak mne postavili, zkroutili mi ruce a táhli mne k bílé bráně se slovy: Ţjestli nepůjdeš, ty línej čuráku, tak budeš rejt držkou k zemi!Ţ a skutečně mne srazili k zemi a obličej mi zaryli do hlíny. Těch 100 metrů k bráně jsem chytil ještě celý déšť ran od projíždějící jízdní policie. Pak jsem byl přehozen přes bílé zábradlí a tam se na mne vrhli diváci a již zmíněný příslušník bezpečnostní služby, který mne napadl hned, jak jsem přeskočil plot."
Výpověď č. 2 popisuje, že toto policisty rozzuřilo a vrhli se na demonstranty, kteří zůstali mezi diváky:
"Potom vyběhla druhá vlna demonstrantů, což přivedlo policisty do naprostého afektu, protože nečekali, že někdo vyběhne a většina demonstrantů jim proběhla na dráhu. To je velmi rozzuřilo a tak se vrhli na nás, kteří jsme zůstali v hledišti. Dva policisté na koních přeskočili přes malé zábradlí do obecenstva a mezi diváky nás hnali k plotu. Vzhledem k tomu, že hlediště bylo silně zaplněné, nevěřila jsem tomu, že by si koně do obecenstva přiveli. Pak ale, když skutečně do lidí skočili, dostala jsem hrozný strach, navíc umocněný agresivitou publika. Jezdci na koních nás zatlačili až k plotu, kde na nás křičeli: Ţvraťte se, kudy jste přišli!Ţ nutili nás přelézt plot. To však nebylo možné, protože ostnatý drát, kterým je závodiště obehnané, byl v tomto místě ohnutý dovnitř. Vyskočila jsem na plot, ale jezdec z koně do mě začal tlouct obuškem a křičel: Ţslez dolů, okamžitě!Ţ Hráli si s námi jako kočka s myší."
Výpověď č. 3:
"Stojíce mimo závodní dráhu, jsem asi s 30 dalšími lidmi skandoval heslo ŢPráva zvířatŢ. Nato jeden jezdec na koni přeskočil malé zábradlí a přehradil mi cestu k ústupu. Tlačil mne naopak směrem k závodní dráze. Přítomnost koně mezi diváky vyvolala paniku. Policista se však zaměřil na mne, protože jsem nechtěl před koněm ustupovat. Mírumilovný kůň mi neublížil, a tak policista za použití obušku a za neustálého nadávání Ţdrž hubu, ty kurvoŢ a podobně, mě přinutil utéct za tribunu, kam už se s koněm nemohl dostat."
Výpověď č. 11 popisuje situaci:
"Asi 50 metrů před překážkou, o které jsem se domníval, že by mohla být Taxisem, mi cestu přehradil novinář s číslem 74, chytil mě za obličej a strhl mi brýle. Poté se na mne vrhlo asi sedm lidí, pořadatelů i policistů, strhli mne na zem a zkroutili mi ruku za záda. Pak mě zvedli a snažili se mne odvést do policejního antonu, který nebyl ovšem určen pro zadržené, ale pro policisty. Během krátké chvíle se v antonu ocitli další dva demonstranti, kteří byli stejně jako já zajištěni pouty k sedačkám. V této poloze jsme setrvali až do 16:25 hodin, tj. asi tři čtvrti hodiny."
Výpověď č. 12:
"Až asi 30 metrů před Taxisem se ke mně přiblížil jeden muž v jakési vojenskopolicejní uniformě bez číselného označení s obuškem a tázal se mne, kdo jsem. Poskytl jsem mu svůj občanský průkaz, načež mne hrubě uchopil za oděv, nakopl mne kolenem do hýždí a dovedl mne k policejnímu vozu Avia. Poté jsem byl vstrčen do vozu a posléze upoután policejními ocelovými pouty k sedačce uvnitř vozu. Uvnitř vozu byli ještě dva zadržení muži. Na obou byly vidět známky násilí. Dožadovali jsme se uvolnění pout, ale nebylo nám vyhověno. Ve voze jsme setrvali značnou dobu, vzhledem k tomu, že jsem nebyl vybaven hodinkami, nevím, jak dlouho přesně náš pobyt trval. Kolem vozu se neustále motali muži, vybaveni a ustrojeni stejně jako onen muž, který mne předtím zatkl. Asi 20-30 minut po skončení hlavního závodu dostal jeden z oněch mužů jakýsi povel vysílačkou. Nato si všichni oblékli černé bundy amerických pilotů a odklusali ve dvojstupu do lesa, který byl uprostřed závodiště.... Po odchodu těchto nebezpečně vypadajících Ţochránců pořádkuŢ, kteří viditelně budili hrůzu všech přítomných, jsme byli řadovými policisty propuštěni. Jeden z přítomných policistů, který celou dobu byl v mé blízkosti a může tudíž podat případné svědectví, měl číslo 20531. Poté jsem byl s dalšími dvěma zatčenými vyveden dvěma příslušníky bezp. služby Vidoq, myslím, že tak se ta služba jmenovala, mimo prostor závodiště."
(...) Okamžitě ke mně přiběhlo několik policistů a s nadávkami a křičením Ţvstávej, ty hajzle!Ţ mě kopali a snažili se mě odvést pryč. Mezitím doběhli na Taxis další dva demonstranti, ale byli okamžitě odtaženi. Nejbrutálněji se choval policista bez identifikačního čísla, který mě chytil za vlasy a zepředu za obličej a taháním za tyto části mě přinutil stoupnout si. Potom mi zkroutil ruku, několikrát mě kopl a táhl pryč. Byl menší postavy, štíhlý, bez vousů. Odvedl mne z dráhy a předa jinému policistovi, který mě vyvedl z areálu. Lidé z tribuny křičeli: Ţzabijte je, kurvy anarchistickýŢ, dokonce jsem zaslechl výkřiky: Ţchceme vidět krevŢ a další."
(...) Vyzval nás slovy: Ţvy buzeranti zfetovaný, běžte do prdeleŢ. S těmito slovy mi zkroutil ruku a snažil se mne odtáhnout ze závodiště. Přitom měl stále připravenou svoji tonfu k úderu. Viděl jsem také, jak zacházejí s mými přáteli - řezali je obušky zeleně odění policisté bez číselného označení..." (...) Policisté nato reagovali ještě větší brutalitou. Viděl jsem, jak policisté mlátí lidi zezadu do hlavy. U policistů, které jsem viděl, jsem nepozoroval, že by jediný z nich měl identifikační označení. Byli oblečeni do zeleného stejnokroje, který mi připadal jako vojenský střih. Dále měli vojenskou obuv a brigadýrky."
(...) Když jsem se jednoho z policistů zeptal, proč nám nadává, zeptal se nejdříve: Ţkdo to řekl?Ţ Když jsem odpověděl, že já, dostal jsem obuškem. Tohoto policistu bych určitě poznal, protože jsem ho viděl ještě jednou, a to při útoku za silnicí, kde si vedl zvláště brutálně. Byl oblečen v khaki uniformě, stáří asi 37 let, asi 182 cm vysoký, krátké hnědé vlasy a pod uniformou měl modrobílé triko."
Zajímavé je svědectví o novináři, jenž sám od sebe pomáhal policii. Podle těchto a dalších svědectví by prokuratura měla (vedle brutálních policistů) ihned stíhat členy agentury Vidoq a příslušníky kriminálky, kteří neměli žádné zákonné oprávnění k zásahu, tím méně násilnému zákroku.
ZÁSAH MIMO ZÁVODIŠTĚ
Kolem 16:00 začli demonstranti přicházet do prostoru podél přístupové cesty k hlavní bráně, kde vytvořili jakýsi lidský řetěz podél silnice jako nenásilnou formu protestu. Někteří z příchozích viděli u plotu připoutané německy mluvící osoby, což je doloženo svědectvími č. 6, 14, 17, 18, 31. Výpověď č. 6 popisuje, jak ve chvíli, kdy svědek procházel kolem připoutané skupinky, policisté ji právě uvolňovali a nakládali do antonu. Svědek vypovídá, že jednoho z demonstrantů policisté omotali silným řetězem, čímž mu zcela znemožnili pohyb a takto ho naložili do antonu. Poté vůz opustil závodiště a projížděl směrem od hlavní brány kolem právě se formujícího lidského řetězu. Několik demonstrantů se vytrhlo z řetězu a vrhlo se na cestu. Svými těly chtěli zabránit odvezení demonstrantů. Někomu se podařilo otevřít dveře antonu. Uvnitř bylo vidět zadržené. O jejich dalším osudu komise již nic nezjistila, protože jí ani není známo, kdo byl v Avii odvážen. Jelikož řidič antonu nerespektoval, že demonstranti leží na cestě, naopak rozjel auto takovou rychlostí, že mohlo dojít k ohrožení i dalších občanů zdržujících se v daném prostoru. Poté, co anton projel mezi uskakujícími demonstranty, se tito zformovali opět do řetězu. Přibližně po deseti minutách se začli objevovat na druhé straně silnice policisté. Nepůsobili dojem, že by se připravovali na nějaký zásah. Většina svědků zde uvádí, že měli pocit, že policisté jen kontrolovali průběh demonstrace. Pak přijelo na místo několik policejních vozů, mezi nimiž byl pravděpodobně jeden os. automobil Opel, jeden os. automobil Tatra 613, dva bílé mikrobusy, snad zn. VW se SPZ Hradce Králové, možná ještě další vůz/vozy. Z nich vystoupili policisté v zelených uniformách bez číselného označení, z nichž mnozí se účastnili zásahů v prostoru závodiště. Někteří měli černé pletené kulichy. Většina z nich se postavila s obuškem drženým oběma rukama ve výši prsou a někteří demonstranti začali tušit, že se na ně připravuje útok. V tuto chvíli se výpovědi jednotlivých svědků rozcházejí, podle toho, jak stáli v řetězu cca 200 metrů dlouhém podél cesty. Demonstranti stojící na počátku řetězu poblíž bílé brány většinou vypovídají, že zaslechli cosi jako povel: "Vytlačte je o dva metry dál od silnice." Na to policisté, shromáždění v hloučku na samém počátku řetězu, nastoupili proti demonstrantům a strkáním za pomocí obušků je začali posouvat dále od cesty. Když se objevili příslušníci jízdní policie, přešli i ostatní policisté přes cestu a především uprostřed řetězu začli demonstranty surově napadat obušky a pěstmi. Policisté, kteří začli vytlačováním demonstrantů z kraje řetězu, se nyní za podpory jízdní policie dali do běhu, tloukli demonstranty, křičeli na ně a nadávali jim. Muž, který je svědky č. 11 a 12, na základě toho, co sledovali na Taxisově příkopu, považován za velitele oddílu v khaki uniformách, bil s nesmírnou brutalitou demonstranty dlouhou bílou tyčí. To je doloženo svědectvími číslo 11, 12, 19, 32 a 37. Demonstranti tak byli de facto obklíčeni a jedinou únikovou cestou byl násep kolejové trati. Pod tlakem prchajícího davu a pod ranami obušků prchala většina demonstrantů do lesa za tratí. V tuto chvíli se většina demonstrantů shoduje, že uslyšeli rány či výbuch. Svědkové č. 4 a 16 vypověděli, že rozbušku hodil mezi prchající jeden z příslušníků jízdní policie. Jednalo se pravděpodobně o rozbušku tzv. tulák, což je rozbuška, která po odpálení létá vzduchem a vybuchuje a zde způsobila mezi demonstranty následný strach a paniku. Někteří z demonstrantů, kteří stáli na konci, se dokonce domnívali, že jde o střelbu. Z tohoto momentu vypovídají o nejvyšší použité brutalitě ze strany policie po celou dosavadní dobu zásahu především výpovědí č. 33, 42, 48. Demonstranti byli nahnáni za železniční trať, někteří dokonce přes plot, který trať lemoval. Ti z nich, kteří neměli dost sil plot přelézt, se stali okamžitě oběťmi surového bití. Ti, kteří utekli za trať, byli pronásledováni puštěnými psy bez náhubků, jízdní policií a pěšími policisty. Ti tloukli náhodné oběti podle toho, koho dostihli a chytili. K největšímu násilí pak došlo na paloučku v lese asi 50 metrů od trati. Demonstranti zde byli tlučeni obušky, pěstmi, kopáni, vláčeni za oděv a za vlasy a smýkáni v blátě. Nejabsurdnější situace nastala v moment, kdy demonstranti, kteří utekli přes palouček, sledovali, jak se na jeho protějším konci seřadili policisté do řady, poklepávali si obušky do dlaně a na šokované demonstranty volali: "tak pojďte, hajzlové". Na to demonstranti nijak nereagovali a policisté se poté stáhli. Svědkové uvádějí, že se útoky policistů asi třikrát opakovali, ale neuvádějí podrobnosti z důvodu, že by jen opakovaně popisovali neutuchající násilí. Když demonstranti viděli, že násilnosti ze strany policistů neberou konce, zvolili směr odchodu zpět do města mezi blízkými obytnými domy. Někteří ze svědků vypověděli, že byli pronásledováni až do těchto míst (asi 300 metrů od závodiště). Tuto situaci popisují výpovědi č. 1, 2, 3, 4, 5, 6, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 22, 25, 26, 27, 28, 29, 31, 34, 36, 37, 38, 39, 40, 41, 42, 44, 45, 46, 47, 48, 49.
Výpověď č. 33 popisuje situaci:
"Na protější straně cesty se začli formovat policisté, většinou v klasických uniformách, ti, kteří měli čísla, je měli otočená. Pak přijelo bílé terénní auto, nevšiml jsem si, že by bylo nějak označeno. Z něj vystoupili policisté v maskáčových uniformách a bundách, které si sundali a na to nás začli vytlačovat směrem k trati. Nejprve do nás jen strkali, jeden z nich, který byl oděn do černé bundy a černých kalhot, silnější postavy, střední výšky, tmavé krátké vlasy, kulatý obličej, myslím, že bych ho poznal, mi říkal, že dostali rozkaz nás odtud zahnat a že ho musí splnit, tak ať neděláme zbytečné problémy. Na to jsem mu odpověděl Ţjá jduŢ. Ustupoval jsem pod jeho strkáním, ale vtom jsem uviděl přijíždět policistu na koni, kterého jsem už předtím popsal a ten na mne ukázal obuškem a vykřikl Ţto je on!Ţ Dostal jsem strach a začal jsem utíkat. Jeho averze vůči mé osobě byla pravděpodobně výsledkem našeho předešlého střetnutí. Policista mě dojel a ve chvíli, kdy mne chtěl udeřit, jsem uhybal a upadl přitom na zem. Na to se na mne vrhli asi čtyři policisté a dost dlouhou dobu, ai 30 sekund do mne, ležícího na zemi, tloukli obušky a kopali. Pro nesnesitelnou bolest a nepřestávající bití jsem se silou vůle zvedl a začal utíkat do lesa přes kolejovou trať. Z tohoto napadení jsem měl pohmožděniny od hýždí až k hlavě po celém těle a dvě podlitiny na hlavě."
Výpověď č. 42:
"... byl vydán rozkaz, aby nás policie zatlačila o metr dozadu. Tento rozkaz se však změnil v absolutní řež. Policisté začali hnát pokojně stojící demonstranty za vlakovou trať směrem do lesa. Zeptal jsem se jednoho policisty na identifikační číslo a na to, proč nás takhle brutálně rozhánějí, když pouze v klidu stojíme. Jeden policista, který měl pod rozhalenou uniformou modrobílé pruhované tričko, nakrátko ostříhané tmavé vlasy a asi 180 cm výšky, mě místo odpovědi udeřil pěstí do žaludku a obuškem do hlavy. Druhý policista, výška asi 175 cm, světlé vlasy, po stranách ostříhané na velmi krátko, rovněž v khaki uniformě, mě uchopil za krk, zatlačil mi palce do ohryzku a prsty do čelisti. Poháněn kopanci a ranami obuškem do žeber jsem byl vlečen do lesa..... poté jsem byl jedním policistou nakopnut do kolena, v koleně mi zakřupalo, upadl jsem na zem a nemohl jsem bolestí vstát."
Výpověď č. 48:
"... v tuto chvíli zaútočili policisté ve vojenském stejnokroji brutálním bitím na stojící řadu a za prchajícími demonstranty se rozjela jízdní policie. Pod tlakem prchajícího davu a ze strachu před napadením jsem utíkal směrem od cesty k náspu vlakové trati. Mezi stromy před náspem mne dostihl policista na koni, srazil mne ranou obuškem k zemi..... v tu chvíli ke mně přiskočili tři policisté a začali mne mlátit obušky. Všichni byli oděni do uniforem, které jsem prve popsal, že mi připomínaly vojenský stejnokroj. Tloukli mne, a přitom křičeli, ať utíkám pryč.....při pokusech vstát jsem byl však okamžitě surově bit obušky od všech tří policistů a pod ranami jsem znovu padal na zem. Bolestí jsem již nebyl schopen se pohybovat, takže jsem vzdal veškeré úsilí a jediné, co jsem učinil, bylo, že jsem se stočil do klubíčka a snažil se tak chránit. Ani poté bití nepřestávalo.....bolest byla už nesnesitelná, tak jsem učinil poslední pokus a zakřičel jsem: Ţnechte mě už být!Ţ Tím jsem si odkryl hlavu, čehož zneužil jeden policista a udeřil mne obuškem na ústa. Upadl jsem do bezvědomí..... z tohoto napadení jsem měl podlitiny po celém těle, slabý otřes mozku, který se projevoval závratěmi, zvracením a celkovou nevolností. Byl jsem silně otřesen a v šoku. Úder do úst mi způsobil tržnou ránu na rtu, kterou mi sešívali a zlomeninu předního zubu. Silně jsem krvácel a nikdo z policistů neučinil nic pro to, aby mé zranění ošetřil. Dokonce jedna z dívek, které mi pomáhaly, přímo požádala jednoho policistu, aby mi poskytl první pomoc, ale on to výsměšně odmítl se slovy: Ţto si udělal sám, zakopl někde o ňákej pařez.....později na mě přišla celková krize, třásl jsem se, měl jsem závratě, zvracel jsem..... v nemocnici jsem byl hospitalizován do úterý, 13. 10. 1992 a lékař mi určil 14 dní pracovní neschopnosti. Lékařský posudek přikládám."
ZÁSAH MIMO PARDUBICE
Zhruba v 15:50 pln naložený anton odvážel demonstranty ze závodiště. Svědkyni č. 47 se podařilo z automobilu vyskočit, ale po chvíli byla policisty na ploše závodiště chycena, zbita a následně připoutána k plotu. Jeden chlapec, který otevřenými dveřmi sledoval její počínání, byl zákeřně zeshora udeřen obuškem policistou, který ležel na střeše antonu. Pod silnou ranou omráčen upadl. O tomto vypovídá svědek č. 43. Anton opustil prostor závodiště, vyjel na hlavní silnici na Prahu a jel za blízkou vesnici Popkovice. Několik set metrů za vesnicí zastavil u silnice a policisté, kterých bylo asi pět, začali vyhánět demonstranty ven z vozu. Z výpovědí č. 39, 40, 41, 42, 43, 46 vyplývá, že policisté utvořili uličku, kterou demonstranti při vyskakování museli proběhnout a byli přitom biti. Tři z policistů byli ozbrojeni puškou, jeden z nich stál na konci uličky a mířil na demonstranty. V tomto momentu se výpovědi nepatrně rozcházejí. Svědci nejsou schopni přesně specifikovat typ zbraní. Policisté zastavili dopravu a hnali demonstranty přes silnici do blízkého lesa po lesní cestě. Zahnali je několik metrů do lesa, poté se vrátili zpět k vozu a odjeli. Všichni demonstranti byli velice vyděšeni. Někteří uvádějí, že se obávali, že do nich policisté budou střílet. Zde je nutno dodat, že téměř všichni demonstranti byli nějakým způsobem zraněni ať už ze zásahu na závodišti, nebo nyní při vystupování z vozu a hnáni do lesa. O některých z těchto zranění hovoří svědci jako o jasně viditelných. Někteří lidé krváceli. Přesto však ani jeden z policistů neučinil nic pro to, aby byla demonstrantům poskytnuta první pomoc. Naopak je nechali v lese, aniž by jim sdělili, kde se vlastně nacházejí.
OCHRÁNCI ZVÍŘAT ?
Přesto, že svědecké výpovědi potvrdily, že koně člověku neublíží, ani když jsou k tomu nuceni, došlo ke dvěma zraněním služebních koní ze strany demonstrantů. Kůň Kamara (6 let) po zákroku kulhal na pravou přední nohu a na pravé straně krku měl tržnou ránu 3 cm dlouhou a 0,5 cm širokou. O tom, jak k tomu došlo, vypovídá jezdec referent:
"Skupinu osob se nám podařilo vytlačit až do prostoru tribuny "J". Při tomto zákroku došlo ke zranění koně, jelikož po nás házeli kameny. Pachatele, který zranil kamenem koně na krku, se nepodařilo zjistit, jelikož kameny házeli z davu, který jsme vytlačili."
Druhý zraněný kůň nedopadl o nic lépe: "Při vytlačování někteří narušitelé začali házet koni i mně písek do obličeje, jednou kopli koně do břicha a nezjištěnými předměty mlátili koně do nohou. Po ukončení zákroku měl kůň Šohaj značně oteklé nohy a kulhal na přední i zadní nohy."
Zranění obou koní potvrdil služební veterinář. Organizace Animal Peace, Sloboda zvierat a Nadace Animal S.O.S., "nepřímo" zavinily nervozitu koní a tudíž i velký počet pádů na Taxisově příkopu a dalších překážkách. Několik šílenců přeběhlo před kolem koní těsně před Taxisem, koně museli zpomalit a nemohli přeskočit překážku v tempu. Organizátoři demonstrace se od tohoto činu mohou distancovat, jak chtějí, přesto padá přímo na jejich hlavu. Tyto podivné činy některých ochránců zvířat, kteří mají na svědomí zdraví i životy koní, vypovídají spíše o touze uplatnit za každou cenu svoji osobu, než o skutečné ochraně zvířat.
ZAMYŠLENÍ
Celou pardubickou pohromu provází jediný kladný rys. A sice postavení mimo službu ředitele Inspekce ministra vnitra, který naprosto ignoroval vyšetřování náčelníka a náměstka Policie Východočeského kraje a velitele zásahu. Myslím, že tento počin ministra Jana Rumla a ředitele policie Ivana Vylety, je prvním náznakem toho, že si kdejaký okresní vládce už nemůže dovolit, co dříve, a příslibem do budoucna. Snad se u nás skutečně zabydlí demokracie.
Nemůžeme se nezamyslet nad tím, co vedlo policii, kriminálku a agenturu Vidoq k nesmyslným, brutálním zákrokům. Čekali snad, že jim toto počínání částečně před televizními kamerami, hladce projde? Byli si tak sebejisti, a proto použili osvědčených estébáckých metod? Nebo jsou tyto instituce a organizace natolik prolezlé sluhy komunistického režimu, kteří nic jiného neumí? Jenže i mezi estébáky a podobnými stavebními kameny totalitního režimu byli lidé navýsost inteligentní. Vzhledem k tomu, jakou palbu po zákroku spustily sdělovací prostředky (a nejvíc právě estébácký Špígl) na ministerstvo vnitra, musíme počítat i s možností, že pardubická akce byla pokusem o diskreditaci jak Jana Rumla, tak ředitele policie Ivana Vylety. Ať je pravda jakákoli, můžeme bez přehánění říci, že den konání dostihu - 11. 10. 1992, je památným dnem komunistické výchovy, která v nás přetrvává, a levičáckých úchylek, vanoucích k nám ze západu.
František Kostlán