--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Hromádková Alena
Název: Metemorfózy naší levice
Zdroj: NN Ročník........: 0002/029 Str.: 024
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 01.01.1992 Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Jak známo, Komunistická strana Československa vznikla odtržením od sociální demokracie v r. 1921. Nicméně radikální marxistické jádro uvnitř první dělnické strany přetrvávalo a s komunismem silně sympatizovalo. Přesto v dobách největšího ohrožení Kominterna a především Komunistická strana Německa vedla se sociáldemokratismem, resp. sociálfašismem - jak to bylo v pohnutých třicátých letech nazýváno - úporný boj. Boj, který byl příznačný i pro snahu vytěsnit z politické scény další rivaly - a sice stoupence národního socialismu nebo-li nacismu.

Málokdo si může udělat čas na exkurzi do historie, která jakoby se opakovala. V roce 1948 byla sociální demokracie zavtělena do komunistické strany, za což patří dík takovým lidem, jako byl Z. Fierlinger či J. Hájek. Dnes sice po politické likvidaci jediného skutečně přesvědčivého sociálního demokrata R. Battěka existuje v patřičném rozsahu a epické šíři svých prohlášení dále, avšak spíše jako útočiště pro reformní komunisty či neo-socialisty všech odstínů.

Významný filozof minulého století S. Kierkegaard napsal v úvaze o dobách revolučních, že to, "co vzbuzuje hrůzu, není bezuzdnost, ale bezútěšný nedostatek charakteru" - patrně měl na mysli to, čeho jsme svědky na straně sociálně-demokratického usilování pod vedením prof. Horáka.

Podívejme se však do minulosti a zamysleme se nad onou charakteristickou rozporuplností, jež se zvlášť výrazně projevila v době krize ve třicátých letech, kdy Evropu ohrožoval z jedné strany nacionální socialismus a z druhé strany internacionální socialismus, resp. komunismus.

V komunistickém spisku K. Urbana "Co vzkazuje dělnictvu 17. sjezd čsl. sociální demokracie?" (vydaném v Praze-Karlíně nákladem senátora F. Nedvěda) byla rozhodně odsouzena již versaillská smlouva a sám vznik Československé republiky: "... každému je známo, že severní, severozápadní Čechy, Hlučínsko, část Slezska, jižní Morava atd., t.j. území obydlená Němci, byla českými legionáři v roce 1918-1919 vojensky za odporu německého obyvatelstva obsazena a proti vůli tohoto obyvatelstva připojena k Československé republice. Stejně bylo vojensky obsazeno celé Slovensko, v němž široké vrstvy pracujícího lidu nikdy neprojevily přání, aby bylo Slovensko vtěleno do Československé republiky ... a nyní se jedná třídě, která v Československu panuje - buržoazii - o to, aby neztratila tato území, aby se nezměnily její trhy, aby mohla vykořisťovat" (viz str. 10-11, rok vydání neuveden).

Naštěstí Ferdinand Peroutka dost podrobně vylíčil, jak to s Němci a Slováky bylo, a tak není třeba polemizovat s názorem, který dělá z liberála T. G. Masaryka a socialisty E. Beneše démonicky obratné a všemohoucí exponenty českého kapitálu. Dále je hodně prostotu věnováno odsouzení pokrytectví a padoušství tehdejších sociálně-demokratických vůdců Hampla, Soukupa, Bechyně a dalších, kteří soustavně - podle autora brožury - lhali dělnictvu. Např. prohlašovali, že v Sovětském svazu vládne násilí, že tam je hlad a že nelze jít jeho cestou. Podle těchto zpozdilců marxismus naprosto selhal: "socialismus nikdy nezvítězí a pravdu mají kapitalisté, když tvrdí, že socialismus je neuskutečnitelný sen" (str. 50).

Zatímco se sociálně demokratičtí radikálové usnesli ve zvláštní rezoluci ze dne 24. 8. 1926, že "podnikatelé a velkoobchodníci, až na malé výjimky, nejsou schopni z vlastního podnětu zreformovati výrobní aparát tak, aby byla zabezpečena práce všem, kdo chtějí pracovat", soudili obezřetnější vůdcové jako R. Bechyně, jinak: "nelze-li však jediným rozvratem sil odstranit režim buržoazie, lze vytrvalou plánovitou akcí působit tak, aby tento režim přestal ohrožovat prostou lidskou existenci pracovníků, aby jim zabezpečil výsledek a stupeň blahobytu v kapitalismu vůbec dosažitelný..."

Zdá se, že jakousi podivnou ironií osudu dnešní sociální demokraté jdou cestou tehdy poraženého křídla tzv. reformistů a na základě dialektiky konkrétního prosazují jen jakýsi dobře maskovaný socialismus. Patrně by mělo jít o smíšenou ekonomiku, kde státní sektor by i nadále převažoval a soukromý byl v rukou osvědčených odborníků - nomenklaturních kádrů, kteří by podstatu zděděného systému nijak zásadně neohrožovali.

Ukazuje se, že sociální demokraté a komunisté vždy byli, jsou a budou souputníky a že navzdory občasným střetům a slovním půtkám si dobře rozumějí.

Není tudíž podivné, že historií důkladně poučený R. Battěk "padl" v rámci polistopadového sametu jako jeden z prvých. A tak polopravdy, chaotické myšlení a účelové jednání převažuje nad jakoukoli smysluplnou a věrohodnou politickou orientací naší ČSSD, jíž by bylo jinak velmi třeba. Pravice tak nemá inteligentní korektiv a daného stavu využívají různí oportunisté a radikální liberálové, kteří do ní nepatří, avšak kteří se k ní připojili. Pouhé úsilí o obnovu trhu a soukromého vlastnictví (jehož ve větší míře nabyly a nabývají pouze nomenklaturní kádry), je totiž jednostranností, jež k obnově autentického politického a sociálního pluralismu nestačí. A hlavně nestačí pro úkol zcela zásadní: získat na stranu obnovy a transformace široké vrstvy lidí, jež by pochopily, že postaru, t.j. po socialisticku se žít dále nedá.

A. Hromádková