StB v akci

Činnost Státní bezpečnosti - tajné politické policie Komunistické strany Československa, byla postavena na soustavném a masovém porušování lidských práv, s cílem všemi prostředky hájit a upevňovat neomezenou moc KSČ. StB pomocí rozsáhlých represí a obludného fízlovského systému záměrně vytvářela a udržovala ve společnosti ovzduší hrozby s pocitem permanentního ohrožení, což mělo za účel zastrašit široké vrstvy obyvatelstva, zatlačit je do defenzívy hospodských řečí, do trpného přijetí statusu quo diktatury proletariátu a přimět je k absolutní rezignaci na svá vlastní práva a osobní důstojenství. Byla t záměrná destrukce občana a svobodného lidského individua, schopnosti člověka svobodě se rozhodovat a konat podle svého nejlepšího přesvědčení a svědomí a byl to tedy útok proti samostatné podstatě lidství a základům evropské civilizace. Činnost KSČ a její oddané služky StB byla zločinná z pouhé podstaty těchto organizací.

StB ve své činnosti využívala širokou paletu kriminálních trestných činů - od vražd, fyzického a psychického teroru, mučení, nezákonného zadržování a věznění přes nejrůznější „profylaktická oatření“, zastrašování a vyhrožování, pomocí agenturní sítě vnášení nesváru, podezření, rozkládání rodinných vztahů nebo osobnosti sledovaného, vytváření dezinformací nebo psaní dezinformačních článků do Rudého práva a jiných tiskovin (Signál, MS, MF apod.), zasílání výhružných anonymů nebo věcí, které si člověk neobjednal, vyšetřování zájmových osob skrze nejrůznější vykonstruované kriminální delikty nebo i trestné činy, které se skutečně staly, ale se kterými neměli dotyční nic společného jako např. vraždy, přejetí člověka autem, loupežná přepadení (např. známé přepadení lékárny v Brně, kdy pachatel zastřelil dva příslušníky SNB nebo přepadení benzínové pumpy v Suchdole), držení omamných látek (viz např. proces s I. M. Jirousem, kdy kpt. Duchač podstrčil do bytu Jirouse balíček marihuany) či organizování jakýchsi neonacistických ozbrojených skupin, vyrábění nejrůznějších provokací, vydírání pomocí dětí a rodiny a získaných intimních informací ze života sledované osoby, mimomanželských sexuálních styků apod. až po dennodenní znepříjemňování života, odebírání řidičských průkazů, pasů, soustavné obesílání k technickým prohlídkám aut, strkání sirek a jehel do zámků, prořezávání pneumatik, různé vyhazovy ze zaměstnání, a to i příbuzných sledovaného nebo znemožnění dětem studovat apod.

Největší ukrutnosti páchala StB samozřejmě v 50. letech. Podívejme se na některé z nich.

23. 6. 1948 byl StB zatčen voj. M. Barák. Vyslýchal ho Pich-Tůma s dalšími příslušníky StB. Během výslechu byl např. M. Barák položen zády na knihy a pak shora bit pěstmi do břicha. Dne 2. 7. 1948 byl z cely odveden na WC, kde měl se zraněnou nohou a s pouty na rukou sám vyskočit z úzkého okna v pátém poschodí do světlíku, přičemž při pádu na místě zemřel.

Člen Národně socialistické strany ing. P. Konečný byl zatčen s cílem pomocí lsti z něj vylákat informace. Byl odvezen do konspirativní vily StB v Praze s krycím názvem „Statek“. Zde byl po několik dní vězněn a vyslýchán příslušníky StB, kteří se vydávali za pracovníky americké zpravodajské služby. Během výslechů bylo zjištěno, že o věci, kterou se StB zajímala, ing. Konečný nic neví, ale jelikož estébáci během výslechů nechtěně prozradili některé skutečnosti, které jim byly známy o americké rozvědce, a také z důvodu, že stav ing. Konečného byl kritický (po dlouhodobém spoutání provazem měl téměř odumřelé dolní končetiny), byla navržena fyzická likvidace ing. Konečného, s kterou vedoucí funkcionáři StB vyslovili souhlas. Samotnou akci řídil Pich-Tůma, který svému podřízenému A. Liškovi vydal příkaz připravit věci nezbytné k jejímu provedení - velký vůz, krumpáč, lopatu a nehašené vápno. Na počátku června 1948 naložili Pich-Tůma a A. Liška ing. Konečného do zavazadlového prostoru automobilu a odvezli ho na Slovensko. V okolí Banské Bystrice pak vykopali v lesích hrob a Pich-Tůma ing. Konečného zavraždil střelou do týla. Vražda byla provedena po předešlé domluvě s funkcionáři StB dr. Štěpánem Plačkem, L. Zelenkou a J. Čechem.

Dne 25. 8. 1948 byl zatčen por. SNB František Novotný pro údajnou spolupráci s cizí rozvědkou. Dr. Štěpán Plaček rozhodl, že F. Novotný bude bez soudu zlikvidován pro výstrahu ostatním a věcí pověřil vedoucího Oblastní úřadovny StB v Praze dr. B. Šedivého, který k provedení určil své podřízené J. Volfa a B. Vávru. Vražda byla provedena dne 7. 9. 1948 při eskortě do Tábora. Poblíž Benešova auto, kterým byl F. Novotný převážen, zastavilo. Vávra a Volf odvedli eskortovaného do lesa, kde ho zbavili pout, nechali kousek poodejít a na znamení na něj zahájili palbu z pistole. Novotný byl zasažen do zad, pal na zem, ale byl jen raněn. Jelikož zastřelení Novotného mělo být kamuflováno jako oprávněné použití zbraně při pokusu eskortované osoby o útěk, Volf Novotného nadzvedl, aby bylo poznat, že se střílelo na stojícího člověka, a Vávra ho asi ze vzdálenosti 1 m usmrtil výstřelem do hlavy. Vyšetřováním bylo potvrzeno, že šlo skutečně o dovolené použití zbraně. Dohled nad vyšetřováním měl vedoucí Oblastní úřadovny StB v Praze dr. B. Šedivý.

V noci z 16. 11. na 17. 11. 1949 byl tajně zatčen pplk. ing. Bedřich Wiesner, který za 2. světové války působil ve Velké Británii. Ing. Wiesner byl převezen do konspirativní vily StB v blízkosti Prahy s krycím jménem „Chata“, kde byl po celou noc vyslýchán M. Pichem-Tůmou a por. K. Malenou, přičemž byl soustavně bit Ráno byly na místě jinými příslušníky StB nalezeny na zemi vyražené zuby. Následujícího dne 18. 11. 49 byl ing. Wiesner převezen do věznice v Praze-Ruzyni, kde během téhož dne zemřel. Pitvou se ukázalo, že příčinou smrti bylo zakrvácení dutiny břišní po roztržení jater. Pich-Tůmovi byla vyslovena důtka.

V této době bylo násilí při výsleších značně rozšířeno. Z některých pramenů se dozvídáme, že bylo používáno i „rafinovanějších“ výslechových metod, spočívajících např. ve spouštění spoutaných osob se zavázanýma očima z okna, přičemž jim bylo řečeno, že jsou spouštěny do studně, inscenování poprav, podávání halucinogenů, vyhrožování vyslýchané osoby, že násilí bude použito vůči jejím dětem, odpírání lékařské pomoci apod.

V říjnu 1948 byla zatčena E. Kolářová-Faitová Pichem-Tůmou, J. Richtrem a M. Bažantovou-Vejvodovou a převezena do konspirativní chaty v Krkonoších. Zde byla po dobu 12 dnů vyslýchána, kromě shora uvedených, i dalšími příslušníky StB, a to J. Třískalovou-Vašovou a R. Mrzenou. Některých výslechů se zúčastnili i Štěpán Plaček a příslušník pověstného 5. oddělení MNO (toto oddělní si nijak nezadalo s StB) plk. L. Klen-Kreisl. Jmenovaná byla opakovaně podrobována mučení, při němž Pich-Tůmovi asistoval J. Richter, a které probíhalo tak, že jeden z mužů seděl ležící ženě na zádech a druhý ji bil silným drátem přes chodidla, která jí také pálili rozžhaveným předmětem. Když upadla do bezvědomí, polévali ji zúčastnění vodou a výslech pokračoval, přitom se estébáci, jako v případě ing. Konečného, vydávali za americké zpravodajské důstojníky. E. Kolářová-Faitová byla na noc zavírána do položené skříně na šatstvo, přičemž na uzavřené dveře od této skříně příslušníci StB stavěli lahve, aby měli kontrolu pro případ, že by Faitová chtěla bez jejich vědomí skříň opustit.

Když bylo později zjištěno, že došlo ke shora uvedeným vraždám a násilnostem, tak byla ze strany generálního prokurátora, stejně tak ministerstva vnitra ÚV KSČ, učiněna opatření, kterými bylo trestní stíhání pachatelů zamezeno.

Je znám nástin usnesení politického byra ÚV KSČ ze dne 21. 3. 1955, který byl předložen ministrem vnitra R. Barákem gen. prokurátorem dr. V. Alešem v tomto znění: „Politické byro ÚV KSČ souhlasí s tím, aby proti pplk. SNB J. Čechovi, býv. mjr. SNB L. Zelenkovi, mjr. SNB A. Liškovi nebylo vedeno trestní řízení pro účast na vraždách občana P. Konečného.“

28. 1. 1950 zatkly orgány StB z Jihlavy faráře J. Toufara a za přísného utajení ho převezli do věznice ve Valdicích. Výslechem pátera Toufara byl pověřen stržm. StB L. Mácha. Když se ani po opakovaných výsleších J. Troufar nepřiznal ke zinscenování tzv. čihošťského zázraku, dal O. Závodský pokyn k použití násilí. 22. 2. 50 se v ranních hodinách udělalo Toufarovi nevolno a zvracel a ve večerních hodinách následujícího dne zemřel. Původně byla v pitevním protokolu prof. MUDr. Hájka uvedena rozsáhlá zranění J. Troufara, ale po návštěvě orgánu StB J. Čecha u soudního lékaře byl sepsán nový protokol, ve kterém byla podchycena jen některá zranění. Pitevní protokol byl vyhotoven na jméno J. Zouhal a pod tímto jménem byl také J. Toufar pohřben do společného hrobu na hřbitově v Praze-Ďáblicích. Příbuzná pátera byla o jeho smrti vyrozuměna až po opakovaných dotazech po uplynutí několika let.

V říjnu 1948 byla zatčena Žofie Veselíková a převezena do věznice v Praze-Ruzyni. Proti všem předpisům byla ponechána na cele v civilním oděvu a navíc jí nebyly odebrány ani osobní věci. Krátce po uvěznění měla údajně pozřít větší množství léku Luminal a zemřela, aniž by jí byla poskytnuta lékařská pomoc. Před smrtí vyryla na stěnu v cele několik slov a žádala, aby byla vyslechnuta dr. Š. Plačkem. Místo Plačka se však do cely dostavil z příkazu M. Picha-Tůmy jiný estébák A. Liška, který podle vlastního vyjádření vyrytá slova opsat nestačil. Celu nechal vybílit a poté ji opustil. Po jeho návštěvě Veselíková zemřela. Žofie Veselíková byla během okupace spolupracovnicí SD a gestapa a po válce pak pracovala pro dr. Š. Plačka. O její lední sídlo, zámeček „Veselíkov“, měl v té době vážný zájem Rudolf Slánský, který před jejím zatčením marně usiloval o zakoupení zámečku prostřednictvím nastrčené osoby.

27. 10. 1949 byl tajně zatčen F. Lotrek (z příkazu Osvalda Závodského), poštovní úřadník v Brně, pro podezření z otevírání služební pošty určené pro sekretariát KV KSČ v Brně. Výslechy zatčeného vedli zejména npor. Kamil Pixa, kpt. Arnošt Pokorný a kpt. Otto Steinlauf. Při výsleších bylo používáno hrubého fyzického násilí, při kterém byla F. Lotrekovi způsobena řada vážných zranění. Ve špatném zdravotním stavu, svázán ve svěrací kazajce, byl umístěn na samotce ve věznici Praha-Ruzyně. Zde v důsledku zranění onemocněl zánětem plic, ledvin a tlustého střeva, a aniž by mu byla poskytnuta sebemenší lékařská pomoc, krátce poté zemřel. Z výpovědi jednoho příslušníka vězeňské stráže jednoznačně vyplývá, že příslušníci StB o vážném zdravotním stavu vězněného věděli. V cele nebyl prováděn úklid a byl zde tak nesnesitelný zápach z hnisajících ran zmučeného, že ani dozorci do místnosti nevstupovali. Estébák Kamil Pixa se později za své zásluhy stal ředitelem Krátkého filmu.

Dne 7. 12. 1949 s měl v cele věznice v Praze-Ruzyni oběsit vedoucí Kanceláře Úřadu předsednictva vlády ing. M. Reiman, když mu byly proti předpisům ponechány součástky oděvu, z kterých bylo možné zhotovit škrtící smyčku. Reiman byl zatčen na příkaz náčelníka ruzyňského vyšetřovacího sektoru pplk. B. Doubka a vyšetřování měl řídit osobně náměstek ministra vnitra Karel Šváb.

Koncem roku 1949 byla zatčena dr. Vlasta Veselá pro podezření z účasti na tzv. spiknutí G. Pavlíka. Po vyšetřování vedeném mjr. Karlem Košťálem měla dr. Veselá na cele v Praze-Ruzyni požít větší množství barbiturátů, což bylo zjištěno v době, kdy jí mohla být ještě poskytnuta účinná lékařská pomoc. Na pokyn Karla Švába a se souhlasem Rudolfa Slánského však ošetřena nebyla, a proto dr. Veselá otravě podlehla. Dr. Vlasta Veselá byla v minulosti lékařkou v táboře čs. interbrigadistů ve Španělsku a později byla vězněna v nacistickém koncentračním táboře.

V roce 1949 byla z příkazu kpt. Antonína Prchala zatčena Milena Marková (krycí jméno Vanda Roubalová), bývalá agentka Státní bezpečnosti, používaná jako typařka osob při akci „Kámen“ (viz dále). Po zatčení byla držena v naprosté izolaci ve věznici v Jihlavě. Nebyla vůbec vyslechnuta a po několika dnech údajně spáchala sebevraždu oběšením.

Další obětí čistky ve vlastních řadách a zametání stop byl kpt. StB Bořivoj Holvek, který měl 13. 8. 1951 ve svém bytě v Praze-Dejvicích údajně spáchat otravu svítiplynem, přičemž v bytě byly viditelné známky zápasu. Mrtvý měl na ruce rozbité hodiny, chyběly klíče od bytu apod. Okolnosti nasvědčují tomu, že B. Holvek, a patrně i někteří další pracovníci, při vyšetřování tzv. „Protistátního spikleneckého centra“, zjistili skutečnosti o činnosti vysýchaných osob, které neodpovídaly konstrukci stanovené vedením StB, ÚV KSČ a sovětskými poradci.

Dne 18. 4. 1952 měl na zahradě své vily v Praze spáchat sebevraždu zastřelením z pistole vládní zmocněnec pro těžbu uranu ing. Svatopluk Rada. Večer před činem byl Rada navštíven náměstkem MV plk. Antonínem Prchalem a náčelníkem správy vyšetřování MV plk. M. Moučkou. V té době byl také odvolán orgán StB, který ing Radu hlídal. Případ vyšetřoval kpt. StB Kamil Pixa se závěrem, že šlo o sebevraždu, ačkoli stopy na místě činu sebevraždu nepotvrzovaly.

Věra Pilařová působila za okupace v partyzánském oddíle a byla zatčena gestapem, kterému vyzradila některé členy odbojového hnutí. S ohledem na své mládí byla po osvobození odsouzena jen k mírnému trestu odnětí svobody. Dne 3. 7. 1952 se vrátila z výslechu u orgánů StB, kde byla dotazována k činnosti M. Picha-Tůmy za okupace a měl spáchat ve svém bytě sebevraždu oběšením. Podle svědků byla několik dní před výslechem rozrušená, ve svém bytě se neustále zamykala a svěřovala se, že má obavu o svou bezpečnost. V těchto dnech byla navštívena neznámým mužem, kterého se evidentně bála. Pitva mrtvoly provedena nebyla.

V procesu s dr. Miladou Horákovou, která byla zatčena 27. 9. 1949, byl poprvé vytvořen tzv. „scénář“, na kterém se podíleli zejména pplk. M. Moučka a dva sovětští poradci. Podle něho byly výslechy usměrňovány s cílem vynutit doznání v souladu s předem stanovenými požadavky vyslýchajících. K tou sloužily tzv. otázkové protokoly.

Viliam Žingor byl partyzánským velitelem, který po osvobození nesouhlasil s politikou KSS a hodlal z této strany vystoupit. Velitelem StB Povereníctva vnútra Bratislava pplk. T. Balážem a jeho podřízenými, zejména pplk. V. Sedmíkem byli na Žingora nasazeni agenti-provokatéři, kteří uměle vytvořili protistátní skupinu složenou z několika desítek osob, kterou zásobili zbraněmi a iniciovali její činnost podle předem připravených plánů. Jelikož byl celý proces zinscenován (na základě něhož byli popraveni 4 lidé), bylo ze strany příslušníků StB doznání obviněných vynucováno násilím. Scénář procesu vypracoval a realizoval se svými podřízenými kpt. B. Doubek, který případ V. Žingora nazýval „Slovenskou Horákovou.“

Voj. A. Bublík a další hokejisté byli zatčeni údajně na základě udání herečky S. Amortové, která vyslechla jejich rozhovor v restauraci „U Zlaté kapličky“, kde uváděli, že se z mistrovství světa ve Velké Británii nevrátí zpět do ČSR. Byli umístěni v „Domečku“ na Hradčanech a zde vyslýcháni a týráni příslušníky 5. oddělení MNO Hl. štábu (tehdejší vojenské obdoby StB). Škpt. F. Pergl se denně jiným vyslýchajícím, pplk. L. Součkovi a mjr. L. Turkovi chlubil, jak jsou hokejisté silní, že vydrží mnohem víc a silnějších ran pendrekem než ostatní. Byli zde též týráni hladem tak, že A. Bublík během 1 měsíce ztratil polovinu své váhy. Štábní kapitán F. Pergl vybudoval v „Domečku“ věznici, ve které docházelo vůči zatčeným k používání všech možných metod fyzického násilí, psychického mučení, trápení hladem, žízní a odpírání spánku. Všichni, kdo „Domečkem“ prošli, hodnotili Pegla jako sadistu, který byl záměrně do této zodpovědné funkce vybrán.

Od září 1949 prováděla StB za přímé účasti vedoucích pracovníků StB, zejména Iva Miléna a Karla Švába, výslechy v souvislosti údajným napojením řady osob v ČSR na cizí výzvědné služby. Počátkem října 1949 byl zřízen zvláštní vyšetřovací sektor pro stranické a politické delikty, jehož vedoucím se stal Karel Šváb. Při výsleších byly používány brutální metody. Události dostaly spád, když do činnosti zvláštního vyšetřovacího sektoru začala rozhodujícím způsobem zasahovat Komise stranické kontroly - Taussigová, Bína, Klícha, Hora. Docházelo k hromadnému zatýkání s cílem hledat tzv. „hlavu spiknutí proti straně a zřízení“. Již v průběhu vyšetřování bylo rozhodnuto, že část zatčených nebude souzena, ale rozhodnutím vedoucích funkcionářů Státní bezpečnosti plk. K. Košťála, plk. J. Kotála a pplk. B. Doubka bylo striktně stanoveno, že z vazby nesmějí být propuštěni. V té době začíná jeden z největších politických procesů 50. let, který má semlít i jednoho z čelních stranických mafiánů - Rudolfa Slánského. Hlavní roli v inscenaci procesu sehráli vedle sovětských poradců ministr Národní bezpečnosti L. Kopřiva, plk. K. Košťál, mjr. V. Kohoutek, pplk. B. Doubek a plk. M. Moučka. Ze spisových materiálů vyplývá, že nezákonné vyšetřovací metody dále používali estébáci - Bělecký, Blažek, Boháč, Homolka, Janoušek, Jindřich, Jistebnický, Keppert, Kopic, Kozel, Lédl, Majer, Michálek, Mohola, Mudra, Musil, Novák, Pacner, Paťka, Pospíšil, Pucherna, Rendl, B. Sedláček, J. Sedláček, Semínko, Smola, Šedivý, Šrubař, Tůma, K. Veselák, Volf, Volkán. Osobou, která skutečně ze zákulisí řídila a usměrňovala provádění výslechů pro proces, byl plk. Antonín Prchal. StB nejenže připravila proces, ale zajistila i jeho přímou realizaci včetně popravy odsouzených a likvidaci jejich ostatků. O otrlosti estébáků svědčí případ plk. M. Moučky, který při odvozu ostatků popravených z krematoria, prohrabával pytel s popelem a zbytky kostí, ve snaže najít část těla patřící „jeho vyšetřovanému“, aby si ji uchoval na památku. Tato estébácká bestie se za dobře vykonanou práci stala začátkem 60. let náměstkem ředitele Uranových dolů s osobním platem, o jakém se dnes nikomu nezdá - vypláceli jej totiž sovětští poradci.

Všechny výslechy byly směrovány ke konstrukcím předem stanoveným KSČ a sovět. poradci s cílem tyto konstrukce potvrdit. Vyšetřování provádělo nezávisle na sobě několik skupin estébáků, jejichž vnitřní struktura byla vytvořena tak, aby jednotliví vyšetřovatelé nemohli být navzájem informováni o tom, k čemu je vlastně proces směrován. Ve věznici v Praze-Ruzyni byla vybudována důmyslná síť spolupracovníků, kteří byli přidělováni na cely k jednotlivým vyšetřovancům a zde na ně různým způsobem působili.

Stejně jako funkcionářům KSČ se nevyhnuly politické procesy ani některým vedoucím StB. Estébáci však nebyli souzeni za spáchané vraždy a jiné trestné činy, ale za velezradu nebo sabotáž. Např. I. Milén byl zatčen a při výsleších byl svými bývalými kumpány bit, bylo mu odpíráno jídlo a po několik dní byl zavřen ve větším trezoru. Osvadl Závodský dostal velezradu a byl popraven. KSČ zametala stopy a také pro výstrahu tentokrát směrovanou do vlastních řad. Jiným hrdlořezům z StB však nebyl zkřiven vlas na hlavě.

Jeden z hlavních organizátorů provokací StB byl od počátku M. Pich-Tůma. On a příslušníci jeho oddělení již krátce po únoru 1948 vytvářeli situace, které umožňovaly hromadné zatýkání nepohodlných osob. Došlo k vytváření tzv. kontrolních sítí, jejichž podstatou byla činnost agentů, kteří předstírali ilegální práci a získávali důvěru různých, předem vytypovaných osob. Takovou akcí byla i tzv. akce Kámen, při níž agenti Státní bezpečnosti získávali občany k ilegálnímu odchodu mimo území ČSR. Mnohdy agenti plnili funkci přímých převaděčů, přičemž však zájmové osoby byly pod neustálou kontrolou orgánů StB a v závěru byl u nich vzbuzen dojem, že skutečně překročily státní hranici. K tomu účelu byly vytvářeny „pohraniční hlídky“ a „vyslýchající skupiny amerických, německých a francouzských úřadů“ z příslušníků StB. Ti při výsleších zadržené utvrzovali v domněnce, že skutečně překročili státní hranice ČSR. Některé služební budovy v blízkosti státní hranice byly vybaveny zařízením odpovídajícím zařízení cizích zpravodajských služeb. Při výsleších získávali estébáci od nic netušících lidí informace, které pak byly používány v rámci trestního řízení. Po výslechu bylo inscenováno „zabloudění“, překročení hranice zpět do ČSR a „náhodné zatčení“.

Na akci „Kámen“ se největší měrou podíleli estébáci J. Richter, A. Liška, J. Horáček, J. Odstrčilík, E. Abrahamovič, A. Tomašoff, R. Hnůtka, E. Orovan. Tento jeden z nejodpornějších způsobů zneužití lidské důvěry, co si je zřejmě schopen fízlácký mozek vymyslet, později ještě zdokonalil Antonín Prchal.

V roce 1948 dali Rudolf Slánský a Karel Šváb požadavek ministerstvu vnitra a spravedlnosti na vytvoření táborů nucených prací – TNP, které měly sloužit jako nástroj „převýchovy“ osob, které měly protisovětsky, protikomunisticky a protispolečensky zamřené názory. Přímým podnětem k vytvoření TNP byly údajně události kolem pohřbu E. Beneše, ve kterých R. Slánský spatřoval provokaci, které je nutné čelit zvýšenou represí. Navíc R. Slánský vydal prostřednictvím K. Švába pokyn veliteli SNB útvaru „Jeřáb“ kpt. Hromádkovi, aby promyslel a navrhl zvláštní tábor s upraveným režimem pro různé vysoké funkcionáře, které není možné postavit před soud, ale je třeba je izolovat, a dále, aby vypracoval obdobný projekt i pro rodiny těchto osob. Projekt kpt. Hromádko skutečně vypracoval, ale nebyl už z časových důvodů realizován.

TNP byly zaplňovány po hromadném zatýkání osob na podkladě zcela pochybných operativních poznatků, případně jako výsledek provokačních akcí, jako byla např. rozsáhlá akce organizovaná R. Slánským a mjr. B. Pokorným na území Prahy v roce 1949, při níž bylo na začátku zatčeno několik tisíc osob, které byly uvězněny na různých místech ve městě. Akce měla velmi negativní ohlas u nás i v zahraničí, ale přestože Rudolf Slánský důsledně trval na její realizaci, na zásah K. Gottwalda musela být značně zredukována. Pro zatčené důstojníky armády byl zřízen zvláštní tábor nucených prací na Mírově, kde panoval zvlášť ostrý režim, garantovaný výběrem dozorců a vedoucích funkcionářů tábora.

Někteří z příslušníků StB té doby:

Miroslav Pich-Tůma – jedná se o několikanásobného vraha a jednoho z nejsurovějších vyšetřovatelů StB. Pro svoji zcela bezohlednou povahu a zřejmě i pro podezřelou minulost byl státním aparátem často používán jako přímý vykonavatel. Za války byl vycvičen ve zvláštním středisku NKVD v SSSR a dne 26. 10. 1944 ve skupině mjr. RA V. Fomina vysazen na území protektorátu Čechy a Morava jako parašutista a stal se politickým komisařem v partyzánské jednotce, která působila v prostoru Čáslav a Žďár nad Sázavou. Pravděpodobně s jeho pomocí se štáb partyzánské jednotky, ve které působil, podařilo Němcům zlikvidovat (viz také „sebevražda“ konfidentky gestapa Věry Pilařové vyslýchané kvůli činnosti Picha-Tůmy za okupace). Po válce zastával významné politické funkce, navázal a udržoval spojení s dalšími funkcionáři KSČ, jako byli R. Slánský, O. Závodský, J. Veselý, K. Šváb a další. Později byl souzen za „sabotáž“, za kterou byl také v loňském roce podle dobrozdání prokuratury vedené Brunnerem, Kříženeckým a Gašparovičem rehabilitován. Za své skutečné zločiny nikdy odsouzen nebyl. Dnes žije v Trutnově.

Osvald Závodský – od roku 1945 pracoval na evidenčním oddělení ÚV KSČ, které převzalo celou agendu informační služby a projednávalo i bezpečnostní otázky. V r. 1948 až 1951 byl velitelem Státní bezpečnosti. Téměř všechna trestná činnost příslušníků StB byla páchána buď přímo na jeho příkaz, či alespoň s jeho vědomím. Jeho charakteristickým rysem byla ochota podřizovat se rozhodnutím politických orgánů KSČ, s nimiž většinu akcí předem konzultoval.

Karel Šváb – podezřelá je jeho činnost za války, zvláště pak jeho působení v koncentračním táboře Buchenwald. Po osvobození nastoupil do oddělení ÚV KSČ vedeného poslancem Vodičkou, kde jedním z jeho hlavních úkolů bylo shromažďování materiálů k jednotlivým členům KSČ. Později se stal vedoucím evidenčního oddělení, kde pracoval spolu s O. Závodským. Šváb byl členem tzv. „bezpečnostní komise“ řízené poslancem Vodičkou a později sám řídil vlastní zpravodajskou komisi, jejímiž členy byli J. Veselý, Z. Toman, E. Hršel, dr. Š. Plaček, plk. B. Reicin a plk. Hanus. Díky této funkci zasahoval do vyšetřování činnosti pracovníků i agentů SD a gestapa (zřejmě znalost určitých indicií se mu později stala osudnou – rodnou KSČ byl zlikvidován spolu se Slánským). Přímo řídil problematiku související s vyhotovením seznamů konfidentů těchto organizací, přičemž měl nařídit mjr. B. Pokornému, aby bylo ze seznamu vyškrtnuto 1 300 osob. V roce 1949 přešel Šváb přímo na ministerstvo vnitra, kde až do svého zatčení v lednu 1951 zastával funkci náměstka ministra.

JUDr. Štěpán Plaček – po válce se stal vedoucím ZOB II v Praze, kde spolupracoval např. s I. Milénem, L. Šmolkou a dalšími, přičemž se mu podařilo vytvořit zpravodajsky velmi zdatný kolektiv. Při tvoření organizační struktury zpravodajské sítě a vlastní organizační struktury ZOB využíval znalostí zatčených odborníků SD, jako byl dr. Smichowský, který pak měl v roce 1949 údajně spáchat sebevraždu. Plaček sám organizoval a plánoval provádění nejzávažnějších akcí a některých z nich se přímo účastnil. Neváhal nařídit vraždy a mučení vyslýchaných osob. Zemřel v loňském roce.

Mjr. Bedřich Pokorný – před okupací sloužil jako zpravodajský důstojník na Slovensku. Po 15. 3. 1939 byl finančním úředníkem německé berní správy v Brně a jeho činnost za okupace nebyla objasněna. Bezprostředně po osvobození se stal bezpečnostním referentem Zemského národního výboru v Brně a z podnětu gen. Bártíka byl v červenci 1945 přidělen na ministerstvo vnitra jako vedoucí obranného zpravodajství. Udržoval velmi přátelské vztahy s dr. Š. Plačkem. V lednu 1946 vykonstruoval obvinění proti Bártíkovi a po jeho odvolání z funkce se sám stal vedoucím rozvědky. V letech 1949 až 1951 byl šéfem Správy táborů nucených prací. Zemřel na jaře 1968, kdy měl údajně spáchat sebevraždu. Jeho činnost zasahovala do klíčových případů konce 40. let, jako byla údajná sebevražda Jana Masaryka nebo vražda mjr. Schramma. Rovněž ve svém působení ve vedení Správy TNP si počínal velmi agilně. Při školení příslušníků StB prosazoval násilné metody vedení výslechů, které sám s oblibou používal. Měl přezdívku „Fotbalista“ a „Slamák“ podle toho, že nosil slaměný klobouk a při výsleších kopal zatčené do břicha.

Antonín Prchal – jeho činnost za okupace je podezřelá a není objasněna. V červnu 1945 nastoupil u zpravodajského orgánu ZOB II Brno. V roce 1948 byl přeřazen do pražské centrály, kde pracoval jako agenturní instruktor oblastních úřadoven StB. V roce 1949 se stává zástupcem velitele IV. sektoru, jemuž začal velet od r. 1950. V roce 1951 byl jmenován zástupcem velitele StB a o rok později I. náměstkem ministra vnitra. Tuto funkci vykonával až do roku 1956. Prchal byl od vzniku StB jednou z klíčových postav této organizace a v 50. letech zde jednoznačně zaujal vedoucí místo.l Je odpovědný za realizaci politických procesů, mučení a vraždy zatčených, za jejich dlouhodobé věznění, za realizaci akce „Kámen“, jakož i za celkovou koncepci činnosti StB v 50. letech. Ještě nedávno běžel v naší estébácké televizi detektivní seriál natočený podle scénáře tohoto komunistického hrdlořeza.

Během let se metody „práce“ StB proměňovaly podle toho, jak se proměňovala mezinárodní i vnitropolitická situace. Podstata činnosti této zločinné organizace však zůstávala stejná – pomocí stálého zastrašování obyvatelstva zákonnými i nezákonnými prostředky zajišťovat a udržovat moc KSČ ve státě. StB z let 80. byla tou samou organizací, jakou byla ta z let 50. – jen nebyla zrovna politicky vhodná doba, aby vyvíjela takový teror jako před 30 lety. Působili v ní stále stejní sadisté, zakomplexovaní a vyšinutí jedinci, kterým dělalo dobře trýznit, ponižovat a mlátit lidi. Někdy dokonce převzal syn estébácké řemeslo po otci, jako v případě známého bijce z pražské správy StB mjr. Antonína Prchala, který je synem estébáckého vraha Antonína Prchala, který byl v 1. pol. 50. let 1. náměstkem ministra vnitra. Fyzického teroru se StB samozřejmě nevzdala ani v dobách hluboké normalizace. V červenci 1976 byla v lesích východního Slovenska za velmi podezřelých okolností nalezena mrtvola význačného čs. ukrajinisty a slavisty, vědeckého pracovníka AV – dr. Oresta Zilynskyje (téměř identickým způsobem kdysi StB zlikvidovala ing. Konečného).

V květnu 1978 byl předvolán k výslechu do Bartolomějské člen VONS Ivan Medek (pozdější redaktor Hlasu Ameriky). Po propuštění byl v téže ulici několika estébáky vtažen do vozu, kde mu byla nasazena pouta a zavázány oči. Byl odvezen za Prahu, vysazen v lese a omráčen.

Zanedlouho nato (22. 5. 1978) byl proveden podobný útok na Bohumila Doležala. Po výslechu v Bartolomějské byl před budovou StB vtažen několika estébáky do auta a se zavázanýma očima byl odvezen do lesa, kde byl zbit.

V noci z 12. na 13. října 1978 byl u ND estébáky napaden Pavel Landovský s tím, že ho hodí do Vltavy. Landovský se ubránil, ale přitom mu byla zlomena noha.

Většinu fyzických útoků na angažující se občany tehdy vedlo komando StB z Bartolomějské č. 7, jehož šéfem byl estébák přezdívaný „Šimák“.

Koncem února 1981 měl údajně spáchat sebevraždu tajně vysvěcený kněz ing. Přemysl Coufal. V posledních měsících před smrtí byl často navštěvován StB a nucen k podepsání závazku. Při pohřbu byla jeho rakev přes úřední zákaz otevřena a přes veškeré úpravy mrtvoly byl na hlavě vidě pohmožděniny, ránu a natržené ucho. Navíc měl Přemysl Coufal probodané ruce.

V lednu 1981 byla na dně Macochy nalezena mrtvola studenta architektury v Brně – Pavla Švandy, mladého aktivisty křesťanského hnutí, synovce prof. Tomáše Špidlíka z Gregoriánské univerzity v Římě. Byl nalezen v místech, kam jako sebevrah nemohl nikdy dopadnout. Pitevní zpráva vydána nebyla.

Večer 13. října 1981 vtrhlo několik estébáků do bytu signatářky Charty 77 Ziny Freundové, strhli z ní noční košili, tloukli jí hlavou o zeď, bili a kopali.

Se vznikem otevřených občanských vystoupení v srpnu 1988 se na pražské správě StB vytvořila estébácká bojůvka, která začala přepadat aktivisty nezávislých skupin, účastníky demonstrací, unášet je, bít je a vyhrožovat jim fyzickou likvidací. Nejaktivněji si počínali estébáci – Šípek, Prchal, Beran, Ota Svoboda, Irovský, Hrdlička, Karel, Šesták, Vrbický, Doubek, Voigt.

21. srpna 1988 byl mjr. Šípkem napaden a zbit signatář CH 77 ing. Vladimír Hajný tak, že ten musel vyhledat lékařské ošetření.

Téhož dne byl večer přepaden člen Nezávislého mírového sdružení – Jan Chudomel. Estébáci pod vedením Reného Špringera (z II. správy StB) mu vstříkli do očí slzný plyn, srazili ho na zem, kopali do něj, naložili ho do zavazadlového prostoru žiguli-combi a odvezli ho do Ruzyně a po dvou dnech do psychiatrické léčebny v Bohnicích.

17. ledna 1989 byl ze svého pracoviště v NG předveden do Bartolomějské aktivista nezávislých iniciativ, sedmnáctiletý David Kabzan. Když u výslechu nevypovídal podle přání vyšetřovatelů, začal ho estébák Beran (známý bijec, přezdívaný podle zešikmených očí „Číňan“) bít obuškem přes záda, zátylek a ruce, až se David Kabzan zhroutil.

21. června 1989 byl z Královské obory v Praze 4 estébáky (za vedení Prchala a Špringera) unesen mluvčí Českých dětí Petr Placák. Byl odvezen do křivoklátských lesů a tam na opuštěné lesní cestě zbit.

30. srpna 1989 byl v Karlově ulici estébáky Prchalem a Karlem napaden a zbit mluvčí Mírového klubu JL – Stanislav Penc, když mu bylo předtím na Karlově mostě těmi samými vyhrožováno, že ho shodí dolů.

29. září 1989 byla u Negrelliho viaduktu estébáky pod vedením Prchala přepadena členka Českých dětí a signatářka CH 77 – Jana Miklušáková. Byla vtažena do auta a vyvezena za město, kde jí bylo vyhrožováno násilím, byla jí udělána nezákonná osobní prohlídka a pak byla ve tmě vysazena uprostřed polí.

5. října 1989 byl na třídě Politických vězňů estébáky surově zmlácen Václav Svoboda. Utrpěl otřes mozku a bylo mu vyraženo několik zubů. Dostal pak „výstrahu“, že jestli bude ještě jednou spatřen na nějaké akci nezávislých iniciativ, takže ho zabijou.

15., listopadu 1989 byl při ekologické demonstraci na Starém Městě Prchalem napaden a zbit signatář CH 77 Kamil Černý.

Příležitost zamlátit si do bezbranných lidí si pražští estébáci samozřejmě nenechali ujít ani 17. listopadu 1989, kdy jsou na různých videozáznamech vidět v „akci“ estébáci Šípek, Prchal, Beran, Karel, Havlíček.

S teroristy z pražské správy StB si samozřejmě nezadali ani estébáci z centrály kontrarozvědky – II. správa StB, jako např. náčelník 10. odboru (antisocialistické síly) mjr. Petr Žák a jeho podřízený kpt. Ivan Koníček, náčelník 11. odboru („ochrana“ mládeže, vědy, školství a kultury), mjr. Roman Hájek nebo kpt. René Vrubel z téhož odboru – těžko mezi estébáky vybírat (blíže viz přehled StB).

Ovšem „práce s masem“ byl jen nepatrný zlomek činnosti StB, která byla především opřena o plošné fízlování a sledování celé společnosti – ve státních organizacích i dobrovolných spolcích, politických stranách, podnicích atd. K tomu jí sloužila rozsáhlá agenturní síť. StB špiclovala lidi pomocí nezákonného odposlouchávání bytů, telefonních rozhovorů nebo kontrolou korespondence. Jaký obludný charakter, masově porušující ty nejzákladnější lidská práva, tato činnost StB měla, ukazuje dochované hlášení z r. 1951 podepsané estébákem Kavanem: „Na obou pracovištích, tj. na odd. vnitřní a zahraniční pošty, byla udržována kolektivní norma s průměrem jednotlivce 30 přečtených dopisů za hodinu… K pracovnímu soutěžení se připojily skupiny rozlepovačů, zalepovačů a čtenářů vnitřní a zahraniční pošty.“

Toto porušování listovního tajemství minulý režim běžně prováděl až do listopadu 1989. Ještě v 80. letech byli lidé zcela otevřeně odsuzováni, když si režim prostě jen dovolil otevřít dopis a jeho obsah pak použit k trestnímu řízení např. podle paragrafu poškozování zájmů republiky v zahraničí.

StB byla výrobnou všelijakých dezinformací a provokací, zasílání objektu zájmu věcí, které si neobjednal nebo psaní výhružných a sprostých anonymů apod. Nevyhýbala se třeba ani žhářství. Poslední takový případ se udál nedlouho před 17. listopadem v Praze. 13. července 1989 navštívili 2 příslušníci StB domek Františka a Olgy Hochmanových v Břevnově a vedli provokativní řeči, jak to, že domek ještě stojí, když měl být už dávno zbourán (v srpnu 1988 byla v domku Hochmanových provedena domovní prohlídka kvůli výrobě a rozšiřování letáků Českých dětí k demonstraci 21. srpna. Jeden čas byla v domku i redakce samizdatového časopisu Revolver Revue). Po odchodu estébáků se Olga Hochmanová, která byla doma sama, z domku vzdálila, protože se bála. V době, kdy byl dům opuštěn, vyhořel. Přivolaní kriminalisté se shodli na tom, že požár byl založen úmyslně – dodnes se ale samozřejmě nic nevyšetřilo.

Stejně jako v tomto případě nebyly vyšetřeny ani jiné trestné činy příslušníků StB a ani jediný estébák nebyl postaven před soud, ačkoli konkrétní trestné činy i jejich konkrétní pachatelé byly orgánům činným v trestním řízení velmi dobře známy. Jako první by se měli za svou záměrnou nečinnost a krytí trestných činů příslušníků StB zodpovídat polistopadoví prokurátoři v čele s Brunnerem a plk. Kříženeckým (Gašparovič je už mimo hru).

Podívejme se, jak vypadalo takové zběžné úřadování estébáka na úseku boje s vnitřním nepřítelem. Každý řídící důstojník obhospodařoval kolem 4 agentů – někdy až 10, které úkoloval a pomocí kterých získával zprávy z „nepřátelského prostředí“. Ty potom vyhodnocoval analytický odbor. Na konci každé zprávy je uvedeno, jakým pramenem (agent, odposlech bytu nebo telefonu) byl poznatek získán a jak ho lze dále použít, aby nedošlo k dekonspiraci pramene.