--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Vydra Luboš
Název: Proč nemyslet již jako Evropané?
Zdroj: NN Ročník........: 0003/001 Str.: 000
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: . . Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Luboš Vydra Lidové noviny č. 98, článkem Václava Bělohradského "Soused nebo vrátný?" opět potvrdily, že patří do jednotné linie levicového tisku, jako je Rudé právo a Haló noviny. Na své titulní straně si totiž nevzali na paškál nikoho jiného než sudetské Němce a jejich mluvčího Franze Neubauera, který patrně díky nezkušenému překladu rozhovoru, otištěném v Českém deníku, příliš často používá slůvko "musí", i když by mnohem lépe naším uším zněl méně násilný ekvivalent "mohl".
Bohužel na nešťastném germanismu "muÁ" staví i Václav Bělohradský, když se nechá rozčilit výrokem již zmíněného řečníka: "Kdo chce do Evropy, musí se chovat v Evropském duchu. Bez rozumného vyrovnání s Německem, a k tomu patří i sudetští Němci, se do Evropy nedá jít." O okamžik později vidí již autor komentáře zcela "rudě", když píše, "že na konci století dvou světových válek chce přísně rozhodovat - o tom, kdo vstoupí do Evropy - právě německý vrátný".
Pokud pan Bělohradský tvrdí, že nikoliv Češi, ale Němci mají s Evropou vztahy komplikované, pak se hluboce mýlí. Zapomíná na to, že zatímco Němci si vztahy se svými sousedy dávají do pořádku již od skončení druhé světové války, my je rozvíjíme svobodně teprve od 17. listopadu 1989. Anebo snad chce tvrdit, že Německo v minulých čtyřiceti letech představovalo větší hrozbu pro Francii, Anglii, či Dánsko, než socialistické Československo v imperialistickém Varšavském paktu? Jen ať mi pan Bělohradský odpoví na otázku, proč Česká republika musí, sledována se vší pozorností, čekat přede dveřmi Evropy, zatímco Německo již v evropském domě je. A nepochybujme o tom, že našim sousedům neujde ani, jak se budeme chovat k těm, kteří nám jdou mezi prvními tyto dveře otevřít. Proto záleží hodně na tom, jestli se budeme hlučně hádat, nebo podávanou ruku přijmeme. Podle toho, jak ohodnotí naše chování, nás mohou pozvat dál, nebo dveře přibouchnout. Neměli bychom zapomenout, že ani podle Guttha - Jarkovského není hostitel povinen nevychovance přijmout. To není namyšlenost Evropy, či Německa. Uvědomme si, že tyto země z nás mají i oprávněný strach. Vědí o naší hluboké mravní demoralizaci, o tom, že velká část našeho národa se podílela na potlačování základních lidských práv svých spoluobčanů, mezi které patřilo i vyhnání sudetských Němců, kteří po osm století sdíleli náš společný osud. Ti, co volali, že chtějí do Hitlerovi Říše, jsou již přece mrtví, proč bychom tedy měli upírat právo na vlast svých pradědů, generaci, která vyrůstala až po válce? Pokud se Václav Bělohradský dovolává referenda o mastrichtské dohodě, inspirované právě obavou z rostoucí německé hegemonie v ES, pak mu chci říci, že toto není pravý její důvod. Tato dohoda byla inspirována západními intelektuály, jejichž mládí patřilo převážně levici, odchované pařížským létem 68, který byl vlastně jen velkým kraválem pro nic (stejně jako dnes Mastricht), zatímco do pražských ulic vjížděly sovětské tanky.
Ze stejného bouřliváckého mládí fouká vítr socialistů, kteří reprezentovali paní Lalumierovou, a dalšími levičáky, vyhrožují, že nám znemožní vstup do Evropy, protože náš lustrační zákon údajně porušuje lidská práva. A je to hlavně revolucionář Petr Uhl, který se mimo jiné považuje za žáka bolševického zločince Lva Davidoviče Trockého, kdo názorům paní Lalumierové galantně k nám otevírá dveře. K tomu přizvukují borci z ČSSD a Občanského hnutí, včetně Helsinského výboru. Kruh se uzavírá u Lidových novin, jejichž slávu založila hradní podpora. Taková jsou fakta. Ale aby nebyla tak nápadná, je třeba odvést pozornost jinam. A tak k čemu dříve sloužili jako hromosvod Židé, tomu dnes mají posloužit pro změnu sudetští Němci. Právě proto se do nich strefují bolševici všech odrůd. Zatím je to jen chabá náhražka antisemitismu, jako byla kdysi cikorka náhražkou kávy, ale když se podnítá malá česká závist se zbytečným strachem o zplundrované pohraničí, mlýny komunistů se opět vesele roztočí.
V závěru své úvahy si Václav Bělohradský pochvaluje, že "prý to sice zní poněkud furiantsky, ale že my patříme k vítězným státům obou světových válek, v nichž duch demokratické Evropy byl vybojován". - Jaká to samolibost? Jak se na ni asi dívají sousedé, když takhle pod okny evropského domu hloupě povykujeme. Už se ani nedivím, že z toho, co v rámci novinářské etiky a objektivity bylo nejdůležitější, Václav Bělohradský jaksi ocitovat zapomněl. Na závěr Franz Neubauer Českému deníku totiž řekl: "Prosím vás, napište především, že nám poctivě jde o usmíření, že jsme českému lidu vždy nabízeli ruku ke smíření a že jsme momentálně velmi zklamáni, že tato ruka není uchopena." Měli bychom se naučit naslouchat tomu, že pokud mají být odškodněny české oběti nacismu, je třeba uvažovat i o odškodnění těch sudetských Němců, kteří byli nesmyslně zavražděni například tzv. "rabovacími gardami", protože oběť zůstává obětí, zločin zločinem a je jedno, jestli se jedná o Čecha, či Němce. Máme-li jednou žít spolu, musíme si to umět přiznat. Stejně tak okamžik smíření v Jugoslávii nastane teprve tehdy, až tamní otcové, matky, manželky nad svými mrtvými ztratí hněv k Srbům, Chorvatům, či komukoliv jinému, protože si uvědomí, že i oni byli částí tohoto hněvu, který rozséval smrt. Toto životodárné uvědomění vede k pochopení našeho lidského údělu.