--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Nauman Pavel
Název: Odpověď pochybovačům
Zdroj: NN Ročník........: 0003/001 Str.: 012
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: . . Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Když jsme svolávali sněm Charty, bylo nám jasné, že nás mnozí chartisté a někteří další lidé obviní z rozbíjení jednoty, ale zejména moc sama nás nebude příliš chválit. To nás nezneklidňovalo, neboť taková situace už tady jednou byla - v roce 1977.
Reakce establishmentu byla také taková, jakou jsme očekávali: Byli jsme označeni za politický suterén (ODA), nezodpovědné radikály, naivní idealisty a psychopaty, zhrzené ctižádostivce a především za lidi politicky nemyslící (R. Battěk).
Ani to nás nezarmoutilo: vzali jsme to jako poněkud neobratně formulovaný projev nesouhlasu s naší činností, a to poslední označení si dokonce pokládáme za čest: Tak jako oni "politicky" myslet nechceme.
Nezanášejme však do našeho sporu emoce - už proto ne, že naši kritici jsou většinou naši přátelé (někteří možná bývalí), že se s jejich politickými cíli většinou ztotožňujeme a naše výhrady k nim se týkají jen některých metod a omylů, jichž se ostatně může dopustit každý. Podívejme se proto na situaci věcně, snad z toho lépe vysvitne, o co nám jde:
Nemusíme zdůrazňovat, že naše společnost trpí (vedle chudoby) především "multimediálním" dědictvím po komunismu, jeho mravech a zvycích. Ty se nám zadřely tak do kůže, že je považujeme za součást sebe sama a přes všechno halasné zříkání se komunistické minulosti si je v sobě žárlivě střežíme. To se týká hlavně politického jednání. Protože jsme za čtyřicet let jinou, než komunistickou politiku nepoznali, a protože komunisté ji přes všechnu amorálnost, choromyslné cíle a výsledný neúspěch dělali profesionálně, myslí si mnozí, že synonymem profesionality je neupřímnost, tajnůstkářství a bezcharakternost - to, co oni souhrnně nazývají "politickým myšlením".
Nuže tito "politicky myslící", ti rozumní, neradikální, nenaivní se hned po listopadu chopili kormidla a měli tři roky času, aby ukázali úspěšnost svých metod.
Výsledky vidíme!
O "úspěších" politického myšlení Václava Havla bylo v poslední době řečeno už dost a své stanovisko k němu jsme ostatně dali jasně najevo už na sněmu. Všimněme si tedy dalších našich kritiků:
Nám nijak nevadí, že Jiří Ruml, jenž v polistopadovém dění nehrál nijak významnou úlohu, ale jehož předchází pověst prý jednoho z mála vyléčených komunistů, se rozhodl nevtipně vtipkovat. Mrzí nás jen, že místo vtipkování se nepokusil přesvědčit se na vlastní oči (a třeba přesvědčit i nás o našich omylech). Neboť jeho apriorní nedůvěra ke všemu, co neodpovídá "generální linii" chartovního establishmentu, stejně jako jeho stranická terminologie o "partyzánštině" naznačuje, že to s tou jeho překonanou minulostí nebude tak horké.
Na naši hlavu se však snesla kritika z míst významnějších: Ptáme se proto bývalého předsedy SL Rudolfa Battěka, jaké zázračné plody příneslo v uplynulých třech letech jeho "politické myšlení". Byl to polistopadový vývoj a personální obsazení sociální demokracie, za jejíhož duchovního vůdce se, s podporou západoněmecké SPD, považoval a vydával? Nebo to byl mimořádný volební úspěch jeho Demokratů 92 za společný stát, k jejichž založení se nechal vylákat lidmi typu Michala Kocába?
Stejně tak se ptáme představitelů ODA, jestli za projev noblesy svého politického "piana nobile" považují, že z průhledně konjunkturálních důvodů si do své nekompromisně demokratické strany západního typu vzali komunisty, jako je třeba pan ministr Dlouhý a mnozí další, nebo dokonce bytost kvalit a parametrů tak bizarních, jako je paní Hradská.
Ostatně je třeba se i zeptat, zda jim stál tento "podraz" (jinak se to nazvat nedá), který tím udělali na svého nejbližšího názorového spojence Emanuela Mandlera, za oněch pár hlasů ve volbách, které jim nakonec nebyly stejně nic platné.
To, že to Daniel Kroupa vysvětluje dnes tím, že ODA nemá žádný legitimní důvod takové "údy" do své strany nepřijmnout, svědčí jen o tom, jak přes všechnu politickou sofistikovanost (jíž se ODA tak pyšní) má stanovy sestavené buď diletantsky, nebo naopak věrně v duchu pravidel komunistické éry. Pravidla záměrně mlhavá, aby je bylo možné používat podle potřeby, což se nyní obrátilo proti nim - těžko říci, co je horší.
Nu a nakonec je na místě zeptat se dohromady všech stratégů pravicových stran, které ve volbách propadly - tedy především ODA, jež jako nejsilnější měla největší možnosti, ale i D92, SČPŽR, ODÚ, KAN a ČSNS, jaká mimořádná politická moudrost (kromě vzájemné rivality ovšem) je vedla k tomu, aby kandidovali odděleně a tak de facto nechali levici více než 14 procent hlasů - tedy přesně tolik, kolik ve volbách získali komunisté. Když jsme se naopak zeptali našich kritiků, jak hodnotí s odstupem času třeba brněnskou aféru, nebo uveřejnění seznamů agentů (neradi), přiznávali, že ve sporu s Jaroslavem Šabatou měl nakonec pravdu Petr Cibulka, že vydání seznamů měl schválit už minulý parlament a že konečně pokoutní zrušení Charty 77 bez vyjádření většiny jejích signatářů také nebylo tak úplně fair a demokratické.
Co tedy vadí? Že nejsme členy establishmentu? Že zaujímáme v mnoha otázkách příliš nekompromisní stanoviska? Že se někteří z nás vyjadřují neobratně a příliš expresivně? S výjimkou toho posledního, jenž se nám snad časem podaří obrousit, jiní než nekompromisní v současné situaci být nemůžeme a členy jakéhokoliv establishmentu být nechceme.
Abychom mluvili konkrétně, jsou pravidla "reálné" a seriózní politiky v hrubých rysech dost prostá:
1) V první řadě je třeba dělat dojem, že zatímco ostatní myslí a jednají jako malé děti, je reálný politik dokonale informován a ve svých soudech neomylný (s tím souvisí také jeho zachmuřený a lehce vyčerpaný výraz).
2) Pokud možno nedávat najevo své myšlenky a naříkat nic přímo, jednak proto, že protivníci všechno zneužijí a také proto, že "lid" dalekosáhlosti jeho myšlenek ještě nedorostl (s tím zase souvisí vizionářský způsob řeči).
3) Dohadovat všechno předem a v ústraní, jednat ne na základě vlastních stanovisek, ale s pomocí protekcí, konexí a protislužeb - vůbec politiku je třeba především brát jako obchodní transakci na trhu v Haliči (odtud také pomlouvání konkurence, jinak však lehká úslužnost a kulantní jednání našich politiků).
Pojem "realismu" v životě i v politice je vůbec velmi ošidný. Nepochybujeme, že nerealistické cíle a nerealistická politika mohou napáchat mnohé škody a dostat společnost do krizových situací, to však platí i opaku.
Problém je totiž v tom, že neexistuje objektivní měřítko realismu, že nikde nebyla ustanovena nestranná komise určující, co je a co už není realistické. Pro obě krajnosti jistě můžeme uvést řadu příkladů, avšak není asi náhoda, že z posledního půlstoletí naší historie se nám vynořují především její uzlové body v letech 1938, 1948, 1968, kdy podle mínění tehdejších "realistů" bylo nereálné odporovat evidentnímu zlu a svinstvu. Co to udělalo s národem, víme, protože s následky tohoto "realismu" se potýkáme právě teď.
Nechceme, aby vznikl dojem, že pod korouhví realismu se shromažďují jen konformisté, politikáři a opatrníci a naopak, že radikální hledači nových cest a absolutních řešení mají vždycky pravdu. Jsou však určité hranice - bohužel opět těžko objektivně vymezitelné, za kterými se i reálný úspěch nevyplácí, neboť skutečně prozíravá politika obsahuje i jiné dimenze, než je úspěšný kompromis.
Tak tomu bylo třeba v Mnichově, pokládaném jeho aktéry za nesmírný úspěch, o kterém však Churchill (mimochodem také považovaný většinou života ostatními za nerealistu a nezodpovědného radikála) už tehdy prozíravě řekl, že "Anglie měla na vybranou mezi ctí a válkou. Čest ztratila a bude mít válku". Podobný rozpor mezi reálpolitikou a prozíravým postojem vyvstal vlastně ještě před začátkem obnovené demokratické politiky v Čechách, ještě před definitivním pádem režimu, a to v srpnu 1989. Málokdo si uvědomuje, že ne od listopadu, ale už od této doby se datuje podivná politická dráha Václava Havla s jeho nepochopitelnými rozhodnutími. Tehdy došlo k prvnímu otevřenému politickému rozporu (pomineme-li teoretický spor okolo dokumentu Charty: Právo na dějiny z roku 1984), uvnitř opozice.
Jako obvykle chystala se, tehdy už dost sebevědomá opozice připomenout 21. výročí okupace manifestací na Václavském náměstí. Václav Havel se však tomuto už tradičnímu záměru vzepřel a ještě s několika dalšími renomovanými disidenty manifestaci na Václaváku "nedoporučil". Není důležité, že argumentoval možným krvavým průběhem, či zbytečností takového měření sil a otrockým napodobováním komunistické praxe "od výročí k výročí", důležité je, že dodnes se pouze dohadujeme, proč právě k této běžné demonstraci, jedné v řadě mnoha ostatních, jichž se zúčastňoval nebo nezúčastňoval, ale "povolení" k nim rozhodně nevydával, vůbec zaujímal stanovisko.
Že šlo pouze o intelektuálský rozmar: Že z touhy po originalitě chtěl pouze porušit zavedenou tradici, je málo pravděpodobné. Zbývají tedy už jen dvě možnosti:
- Buď V.H. v té době už věděl víc než ostatní členové Charty o listopadových plánech estébácké nomenklatury, nebo měl už dokonce něco dohodnutého a považoval pak právem srpnové "utkání" za zbytečné.
- Nebo podlehl dezinformaci, již mu podstrčila StB a spolu se svými ctihodnými hňupy, poradci dostal opravdu strach, že se něco semele. Protože mu přece jen nepřipadalo vkusné použít hned oblíbený argument o "nedozírných následcích", uchýlil se k umírněnosti, rozumu a reálné politice. Když necháme stranou otázku, jak se takové jednání srovnává s vášnivě deklarovanými hesly o pravdě a fair play, pak je to buď mimořádně enigmatická státnická moudrost, nebo obyčejná ukázka postkomunistického myšlení, jehož je dnes naše současná politická scéna plná. Tak či onak, kdyby opozice a národ tenkrát uposlechly tohoto reálněpolitického rozhodnutí a na Václavák nešly, znamenalo by to, že by tehdy, v revolučním roce 1989, protestovali na Václavském náměstí proti ruské okupaci Československa pouze Maďaři a Italové, což by byla další z perel v náhrdelníku naší, už legendární statečnosti a touhy po svobodě. Naštěstí, dík neposlušnosti HOSu, NMS a dalších iniciativ, k této ostudě nedošlo.
Osobní poznámka
Rád bych dodal pár slov, která jsem už nestihl říci na sněmu a která také vyplynula z dalšího vývoje věcí.
Pobouření jsem očekával, dokonce, abych přiznal pravdu, jsem ho záměrně inspiroval oním článkem Stanov o členství v NSDAP,, SdP a KSČ, stejěn jako dovětkem o dočasném zproštění pravdomluvnosti pro politiky a držitele moci, a musím opět popravdě přiznat, že mne potěšilo, jakou bouři nevole to vyvolalo a jak někteří, nejlépe pak Jiří Ruml, spolkli tuto návnadu.
Mluvme však vážně, radost z odmítavých reakcí na požadavek, aby do Charty neměli přístup komunisté a lháři, nemůže mít nikdo, tedy ani já. Ne proto, že to s těmi lháři byl můj nápad, ale protože to vypovídá o stavu naší společnosti víc, než je nám milé.
Nejlépe je to patrné na případu Macek. Není nic neobvyklého na tom, že místopředseda vlády udělal to, co udělal (po celém světě existují hrabiví lidé zneužívající své pravomoce), ale že toto balkánské jednání považuje za úplně normální, že se nestydí, že ani nenaznačil, že by snad měl odstoupit.
Bylo by ovšem snadné řídit a napravovat společnost, kdyby všichni aspoň teoreticky sdíleli tatáž kritéria a uznávali tytéž hodnoty. Kdyby i zloděj, navzdory své profesi uznával, že krást se nemá, kdyby se podvodník alespoň styděl. To však není naše situace, postkomunistická doba se vyznačuje především tím, že pravidla chování neurčují už komunisté, ale především veksláci. Potíž je ale v tom, že když budete mluvit s vekslákem o poctivosti a fair obchodě, ani vám neodpoví, pouze se usměje, protože ví své. Vy máte možná pravdu, ale zatímco večeříte nudle s mákem a jezdíte Trabantem, on sedí v restauraci nad biftekem a před domem mu stojí bavorák. Vy víte naprosto jistě, že se společnost nemůže trvale řídit veksláckými pravidly, ale současná realita dává zapravdu vekslákovi - toť obraz naší soudobé pře. Jediná cesta, jak se dostat z tohoto marasmu, je znovu zavést pravidla platná v celém civilizovaném světě. To však nestačí, musíme trvat na jejich dodržování, a to je obtížné a především nepopulární. Nedivme se proto, když budeme nepopulární my i organizace, ve které najdeme v tomto úsilí oporu.
Nejsme samozřejmě tak naivní, abychom věřili, že se nám podaří rázem napravit společnost a lidi nakažené virem veksláctví, nám stačí, když slušným lidem dáme odvahu se stydět, sílu mít opět svědomí a těm, kdo toho schopni nejsou, tedy vekslákům, vnukneme myšlenku, že by se mohli bát. K tomu potřebujeme ale dvě věci: čistý štít a organizaci.
Vezměme to bod po bodu, pravidla či stanovy, je budou vyhovovat všem a umožní do organizace s programem, jako má Charta, všem také vstoupit, jsou stejně špatné jako ty, které naopak svými požadavky znemožní jakoukoli činnost.
Připouštím, že kapitola o etické komisi - a tu jsem myslel bohužel, nebo bohudík vážně (nejen tedy, abych naštval Jiřího Rumla a další), byla neobratně formulována a musela mnoho lidí popudit svou kádrováckou dikcí. Bojím se však (i když nevylučuji, že by to někdo jiný napsal lépe), že to o mnoho lépe nejde - pravidla jsou vždycky nepohodlná a zavánějí autoritářstvím, zejména pro sotva vylíhlé demokraty, právě se vzpamatovávající z autoritářství totality. Ale bez nich to nejde také. Přesněji řečeno, jakákoli organizace, a tím méně Charta se svými náročnými cíli, bez nich prostě nemůže fungovat.
To je také, podle mého soudu, největší problém snah o novou organizaci Charty: Pouhé zásady bez pravidel či návodu jejich praktického použití a fungování a hlavně bez sankcí, jež je mohou vymáhat, jsou, jak dobře víme, pro kočku. Jalovými slovy a deklarativností se vyznačovaly už rezoluce Společnosti národů, jichž nikdo nedbal, ale také všechny dobře známé "mírové iniciativy".
Navíc nesmějí tato pravidla a sankce být - jako byla většina "gumových" zákonů komunistické éry - obecná a mnohoznačná, aby nemohla být zneužívána podle potřeby. Tato nešťastná koincidence pak ovšem nutně musí vyvolávat onen odpudivý policajtský, nebo chcete-li byrokraticko-kádrovácký dojem. Bez nich však by Charta byla i nadále jakýmsi amorfním "fanklubem" příznivců či "přátel" spravedlnosti a lidských práv, u jejíhož krbu by si mohl kdokoli přihřívat svoji polívčičku a hlavně mohl s Chartou nakládat způsobem, jak nám nedávno předvedli zástupci chartovního establishmentu.
Tím nechceme říci, že Charta byla od začátku špatná - tehdy to jinak nešlo, ať už z důvodů policejní represe, nebo proto, že v té době - a to si přiznejme ať se nám to líbí, nebo ne - by s dnešními výhradami vůči bývalým komunistům zkrátka nesehnala dost signatářů. Doba se však změnila: Jednak dospěla nová generace, bývalí opatrníci se osmělili (a jsou z nich dnes často největší radikálové a bojovníci za demokracii) stejně jako ti, co po čtyřiceti letech už rezignovali, znovu získali naději, ale i bývalí komunisté ukázali znovu, co dovedou, jak si představují "demokracii" a že jsou jednoduše "neléčitelní".
To však podle našeho soudu není v žádném případě důvodem k ukončení činnosti Charty, ale pouze k jejímu přizpůsobení novým poměrům, přezbrojení k novým zápasům.
Nuže, my se o to - třeba neobratně - pokoušíme. Pavel Nauman