--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Bičík Tomáš
Název: Kdo potřebuje Svobodnou Evropu?
Zdroj: NN Ročník........: 0003/001 Str.: 015
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: . . Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Nutno přiznat, že my, řadoví občané, už vlastně ani ne. Co se to s tou Svobodnou Evropou v poslední době vlastně stalo? Bývala to stanice, kterou jsme po celou dobu komunistické nadvlády rádi poslouchali. Čerpali jsme z jejích slov ponaučení, sílu a víru, že budeme zase svobodni. Tehdejší pracovníci československého vysílání Svobodné Evropy přišli většinou jako mladí po roce 1948, protože se nemohli ve svém svědomí smířit s nastoupivším komunistickým režimem. Věřili, že tento režim brzy padne a oni se budou moci vrátit zpět ke svým rodičům, přátelům a láskám, prostě domů.

Komunistická zvůle však trvala přes čtyřicet let. Za tu dobu všichni zestárli, někteří zemřeli, aniž by ještě kdy spatřili rodnou zem. Vyprávění některých je velmi dojemné. Zpočátku jim bývalo tak teskno, že jezdívali do blízkosti německo-českých hranic, aby se z jejich pahorků alespoň podívali přes hraniční drátěné zátarasy k nám domů.

Éra, kdy se z rádia ozývala pravda, pominula rokem 1968, kdy si socialismus začal navlékat škrabošku lidské tváře. Současní redaktoři a komentátoři Svobodné Evropy už to měli o mnoho snažší. Věděli, do čeho jdou a co je jejich úkolem. Mnozí z nich očekávání nezklamali. Někteří však mají příliš mnoho společného s lidmi, kteří se vydávají za ochránce demokracie a lidských svobod v levicově orientovaných stranách.

V roce 1968 se komunisté, zjednodušeně řečeno, mezi sebou nepohodli a partaj se rozdělila na dva proudy. Ti, co vyhráli, zůstali, ti druzí se dostali do ciziny. Někteří z nich právě do Svobodné Evropy, odkud se začaly ozývat i pro velmi otrlé uši nevkusné a hrubé výpady proti tehdejšímu režimu. To bychom vcelku akceptovali, kdyby autoři nebyli vedeni pouze zlobou, nenávistí a záští, z jejich projevů tolik patrných.

Komunista jednou - komunista vždycky. Jen se ten osmašedesátý nepovedl jim, ale těm druhým.

Po listopadu 1989 se přijeli podívat do Československa a skoro si padli do náruče s těmi, kteří zde žili celých těch dvacet let. Co jsme si, to jsme si. Ani léta nesmazala vzpomínky na dřívější úzké vztahy. Na vlnách Svobodné Evropy se postupně začal projevovat poněkud jiný tón. Svobodná Evropa přestala být svobodná.

Kritika některých českých politiků, cože si to dovolili nepromluvit nad rakví Alexandra Dubčeka, je signifikantní. Domnívám se, že to zase taková mezinárodní ostuda nebyla, jak SE naznačovala. Většina lidí v zahraničí neví, co víme my doma a jak jsme znali A. Dubčeka z minulých dvaceti let. On to zase tak neohrožený bohatýr, jak se mu přisuzuje, nebyl. Pokud bychom měli považovat vyštipování vinných fazochů na vlastním vinohradu za boj proti totalitě, pak bychom s klidným svědomím mohli označit všechny lidi, kteří se uzavřeli do soukromí svých víkendových chat a věnovali se okopávání petržele, sbírání hub v lese nebo vajíček v kurnících, za disidenty a bojovníky proti komunismu. A. Dubček nikdy před listopadem veřejně proti komunismu nevystoupil, nikdy nepodepsal Chartu 77, ani jiný protitotalitní dokument. Gesto, jímž v listopadu 89 symbolicky objímal celý národ, bylo tak prázdné, jak málo plodná byla jeho činnost později v parlamentu.

Na téma Svobodná Evropa jsem hovořil v nedávné době s mnoha ve svém oboru významnými a politicky čistými lidmi. Nejsou to žádní velcí mluvkové, avšak jsou chytří a vzdělaní. Po začátku naší pseudorevoluce by si byli velmi považovali, kdyby mohli na vlnách Svobodné Evropy promluvit. Tehdy byli plni nadšení. Dnes by svůj hlas ve Svobodné Evropě považovali za skvrnu na svém jménu. Kdo vlastně potřebuje Svobodnou Evropu? My nebo komunisté? Tomáš Bičík

(redakčně zkráceno)