--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Gajda Jaroslav
Název: Politická emigrace?
Zdroj: NN Ročník........: 0003/001 Str.: 024
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: . . Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

POLITICKÁ EMIGRACE? Petr Cibulka v interview Pavla Pavlovského pro exilový čtrnáctideník Československé noviny v New Yorku, mezi jiným, prohlásil, že "československá politická emigrace po listopadu 1989, až na výjimky, selhala". Faktem však je, že právě ty "výjimky" jsou skutečnou politickou emigrací, zatímco desítky jiných se za ni vydávají. Jde především o emigranty po roce 1968. Mezi politickou emigraci lze totiž velice těžce zařadit kupříkladu ing. Michala V., podle jeho vlastní výpovědi, jednoho z kádrové rezervy podniku Slovnaft v Bratislavě, zastávajícího v minulosti funkci předsedy SSM nebo pana Vojtu B., podle jeho prohlášení, bývalého vedoucího pracovníka Pozemních staveb v Bratislavě, který před lety vycestoval z Československa s řádnou výjezdní cestovní doložkou v pase, na dovolenou do Itálie nebo Jaroslava P. ze Zlína cestujícího stejným způsobem do Rakouska či bývalého kameramana Čs. televize v Ostravě a člena KSČ Jiřího V., který se nevrátil z dovolené v Jugoslávii, a dnes "politického emigranta" v Austrálii. Je jasné, že tito, dnes emigranti, požívali v minulosti plné důvěry KSČ a mnozí z nich byli nejen členy KSČ či SSM, ale také horlivými funkcionáři těchto organizací.

Barvité popisy jejich "politického pronásledování" v Československu, kterými často zdůvodňovali své "opuštění republiky" v žádostech o povolení přistěhování do toho či onoho státu, silně připomínají náměty dobrodružných filmů, ale ve skutečnosti nemají nic společného. V Americe si může člověk utvořit úsudek o jejich "politickém pronásledování" jen z osobních rozhovorů a vlastních zkušeností. Především proto, že dohoda mezi Československem a Spojenými státy nepřipouští dvojí státní příslušnost a navíc Amerika udělovala povolení přistěhování i hospodářským emigrantům. V mnohých jiných státech, zejména v Kanadě, Německu a jinde, že u řady emigrantů z Československa jejich dřívější "politické pronásledování" markantně projevilo v okamžiku, kdy komunisté přišli s nápadem "urovnání vztahů k bývalé vlasti". Mnozí z těchto "politických emigrantů" překotně vyplňovali dotazníky a sháněli potřebná potvrzení k legalizaci svého pobytu v cizině, čímž získali čs. vystěhovalecké pasy a druhou státní příslušnost. Přesto, že již dávno předtím nabyli jinou, získali příslušnost! Na základě legalizace jim pak byla udělována vstupní víza k cestám do Československa, odkud "uprchli před politickým pronásledováním". Každému, kdo jednou měl v ruce dotazník potřebný k legalizaci vztahů s komunistickým Československem, muselo být jasné, že otázky v něm zpracovala zpravodajská služba a jejich cílem je doplnění chybějících údajů v osobním svazku osoby žijící v cizině. Drtivou většinu tzv. "politických emigrantů" neodradila od legalizace vztahů ani tato skutečnost. Akcí "legalizace vztahů" pak samo Československo hrubě porušovalo mezinárodní dohodu členských států Organizace spojených národů léta bojující proti dvojí státní příslušnosti.

Vím, že v Československu převládá názor, že každý, kdo jednou opustil republiku, učinil tak z politických důvodů pro záchranu sebe a eventuálně pro záchranu své rodiny. Opak je však pravdou. Drtivá většina z "emigrační vlny" po roce 1968 se skládá z bývalých členů KSČ, které rodná strana zapudila, ztratili své místo "na výsluní" a emigrací sledovali jediný cíl - opět najít to své "výsluní", na které si, jako členové "vládnoucí třídy", za ta léta zvykli. Domnívali se, že vysoká životní úroveň, v donedávna pro ně "nepřátelské cizině", jim toto opět umožní. Markantně se to projevilo po "sametové", kdy tleskali hesla "nebuďme jako oni", shlédli se v Občanském fóru, kvitovali s povděkem "angažovanost" Komárka, fandili Václavu Klausovi a jeho "progresivním" názorům na ekonomii, aniž by se zajímali o minulost těchto lidí. Kývali souhlasně prohlášení prezidenta Havla, že "většina národa prošla členstvím v KSČ", s uspokojením hovořili o "významných emigrantech", které si pan prezident vybral do svého poradního sboru a vůbec jim nevadilo, že mnohá jména patří lidem aktivně se podílejícím na komunistickém puči v únoru 1948. "Souhlasnou účastí" kvitovali jmenování vyloučeného komunisty Jiřího Dienstbiera, bývalého korespondenta komunistických médií z Washingtonu, ministrem zahraničních věcí a bývalé skalní komunistky Rity Klímové velvyslankyní republiky ve Spojených státech.

Těmto "politickým emigrantům" nevadilo ani prohlášení Klímové, že byla přesvědčenou komunistkou stejně jako jim nevadila urážka vržena proti emigraci, kdy Klímová v interview Československým novinám v New Yorku prohlásila, že "není žádnou zásluhou, když člověk sdílí dlouhá léta stejný názor, ale je daleko záslužnější, když svůj názor mění podle toho, jak se v životě poučuje". Řečeno jinými slovy "oportunistů" si musí lidé, podle slov "sametové diplomatky", vážit a o lidi s pevným názorem není co stát. Nešlo však jen o názory a projevy souhlasu jednotlivců. Do "boje" za demokratické Československo se zapojil i čtrnáctideník vydavatele Jana Krondla "Československé noviny", vycházející v New Yorku, na jehož stránkách jsme se mohli dočíst nejen "rady" udělované vládám v Československu, ale současně "požadavky" možností dvojí státní příslušnosti také pro emigranty v Americe, úvahy nad možnostmi emigrantů, dnes už léta státních příslušníků Spojených států, mít v parlamentu Československa své volené zástupce a sami pan nabýt práva voličů.

Na druhé straně se můžeme na stránkách Československých novin dočíst kritiku "Lustračního zákona" přetištěnou z čs. časopisu Reportér pod titulem "Sabinovský syndrom" napsanou předsedou redakční rady Reportéra PhDr. Zdeňkem Eisem, CSc., jinak lustrovaným agentem StB s krycím jménem "Kosma", nebo prohlášení vydavatele Jana Krondla, že pro Československé noviny "není pronásledování bolševiků prioritním". Plošné zveřejnění jmen agentů StB však neopomněl deklasovat na "nedbalou, povrchní a lacinou náhražku pravé spravedlnosti" (čís. 7/1992, str. 4). Na jiném místě pak kritiku "vkusu" čtenářů "Necenzurovaných novin" ještě do nedávna nesoucích satirický titul "Ty rudá krávo" (čís. 8/1992, str. 4).

Seznámen s těmito fakty si člověk klade otázku, kdo vydávání exulantského, evidentně levičácky zaměřeného čtrnáctideníku Československé noviny v New Yorku ideově řídí a financuje? V žádném případě nejde o časopis řízený skutečnými politickými emigranty a vůbec tady není ani nástin zdání, že by skutečnou politickou emigraci reprezentoval. Spíše naopak. Je zrcadlem té druhé skupiny emigrantů z let po obsazení ČSFR armádami Varšavské smlouvy, tedy "soukmenovců - emigrantů" soudruhů Dienstbierů, Komárků, Klímových a dalších, osvojujících si v Československu právo považovat se za "oběti totality".

Není tedy divu, že skuteční političtí emigranti ztratili zájem o dění v Československu. Ztratili jej v okamžiku, kdy si uvědomili, že "karty demokratické politiky" míchají stejní lidé, kteří od roku 1948 míchali "karty totality". Největším zklamáním politických emigrantů byla změna názorů samého prezidenta Havla, který se uvolil "plout s proudem na víru obrácených komunistů". Za vrchol trestuhodnosti ve státě, který se snaží naplnit význam slova "demokracie", se dá pokládat skutečnost stálé nepostižitelnosti těch, kteří mají na svědomí stovky životů lidí jiných názorů a přesvědčení.

Je sice pravdou, že přílivu zahraničních investic do Československa částečně brání nedokonalá legislativa, ale tím hlavním důvodem, o kterém se v Americe hovoří jen v obchodních kuloárech, jsou především "staří komunisté a jejich nohsledové v novém demokratickém kabátě sedící ve vládních a vedoucích funkcích".

Jaroslav Gajda, New York

(Člen Syndikátu novinářů České republiky)