--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Nauman Pavel
Název: Projev na 4. setkání CH 77
Zdroj: NN Ročník........: 0003/001 Str.: 028
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: . . Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Autorem onoho - jak už se mi doneslo - nejvíce kontroverzního článku o pravdomluvnosti je Petr Cibulka a já, a nejvíc napadanou myšlenku etické komise, střežící mravní profil Charty i jejích členů, jsem si dovolil nastolit já sám - proto veškeré výtky a nadávky směrujte na moji hlavu.

Než mi však začnete nadávat a osočovat mě z naivního idealismu, vyslechněte, prosím, nejdřív moji obranu, mé důvody, jež mě vedly k názoru tak výstřednímu, i konkrétní způsoby, jak si to představuju a jak se to snažím i v životě praktikovat - není to zdaleka tak žhavé, jak se to na první pohled jeví. Ušetříme si tak možná čas, který bychom vyplýtvali na zbytečné dotazy a odpovědi.

Nebudu vás tady unavovat vypočítáváním nedostatků naší posttotalitní doby. Všichni je známe a víme také, že těch čtyřicet let totality nejvíc odnesl morální stav společnosti. Chceme-li začít s její obnovou a s rekonstrukcí naší země, musíme začít odtud. Musíme obnovit váhu lidského SLOVA, rehabilitovat pojem SLIBU. Většina si totiž pod dojmem komunistické minulosti myslí, že to prostě bez lži nejde.

Já však tvrdím, že to JDE! Přirozeně za určitou cenu: Že se budeme muset trochu přemáhat, že patrně neuděláme závratnou kariéru, že rychle nezbohatneme, ani se nestaneme miláčky davu. O to však slušnému člověku přece nejde a nejde o to, doufám, ani Chartě. Nemá cenu tady budovat další organizaci, která bude sledovat svoje zájmy, chytračit, politikařit a dopouštět se v rámci toho drobných špinavostí. Takových organizací a politických stran tady už máme tři habaděje.

Naopak, snažit se o nápravu věcí veřejných, cenu má. Zvláště v době, kdy kdekdo krade, vylepšuje si minulost a zakrývá své vztahy s bývalým režimem, kdy se vládní úředníci obohacují, starostové jsou korumpováni a politikové nemluví pravdu, protože by to prý bylo "nepolitické", a kdy navíc, po mnoha letech, nám v tom nikdo násilím nebrání.

Jestliže Charta chce existovat, musí mít opět bývalý kredit. Jestliže chce mít kredit, musí si ho dobýt tam, kde začala: ve svém boji s nemorální a prolhanou mocí - na poli morálky a pravdy. Jinak nemá podle mého smysl její činnost obnovovat a nemuseli bychom se šprajcovat těm, kteří ji před měsícem chtěli zrušit.

Lež je totiž gruntem všech lumpáren: Ještě jsem nepotkal zloděje, podvodníka, politika či loupežníka, který by měl odvahu vystoupit a otevřeně říct: "Já kradu, podvádím, politikařím a přepadávám, abych se obohatil, splnil svoje nejpřízemnější potřeby, nebo někomu vnutil svou vůli."

Naopak, všichni lumpové se skoro vždycky zaštiťují vznešenými cíli a mluví o svých ušlechtilých úmyslech. Když někoho slyším takhle mluvit - zvlášť když vím, jak to dopadlo s hesly o "blahu lidu" - a pak zase s těmi o "pravdě a lásce" - vždycky se mě zmocňuje hrozné podezření.

Solženicyn to ve svém eseji řekl zcela jasně: Násilí bez lži ztrácí jistotu a hroutí se, protože "mezi násilím a lží existuje to nejintimnější, hluboké a přirozené spojení. Násilí nemá na zakrytí nic jiného než lež a ta se zase nemůže opřít o nic jiného než o násilí."

Stav, ve kterém je současná společnost, nejlépe charakterizují reakce mých přátel na zásadu, kterou se teď tady snažím obhajovat. Jeden kamarád chartista - někde tady myslím sedí - se mě snažil přesvědčit, že moje sny jsou neuskutečnitelné, protože alespoň někdy se musí v životě lhát. Když jsem se ho zeptal, které okamžiky má konkrétně na mysli, tak řekl, že dětem. To mě dost zarazilo: kdyby řekl policajtům, manželce, nebo úředníkům na berňáku, tedy osobám, z nichž někdo může mít strach, tak bych to chápal. Proč ale ausgerechnet dětem, které mají ještě nezkažený cit pro upřímnost a jimž je možné navíc popravdě říct, že by to ještě nepochopily, že jim to vysvětlíme později. Nebo jiný - také chartista - se snažil se mnou smlouvat. Že prosím, ve veřejném životě ano - to se lhát nemá, ale v soukromém to jinak nejde, než občas malinko zalhat - a kromě toho to je soukromá věc. Myslím, že v té chvíli maličko lhal a věděl, že to tak soukromá věc není - nechtěl však přiznat, že by v něm těžko jen s pravdou prokličkoval. Když to však vezmeme důsledně, tak tím vlastně řekl, že cizím lidem se lhát nemá, ale s těmi nejbližšími, které máme možná i rádi, to jinak nejde.

Jak jsem už řekl, každý jsme komunistickým systémem nějak poznamenaný a každému z nás na něm vadilo nejvíc něco jiného: Někomu jeho deformovaná a praštěná ideologie, jinému jeho šíření nenávisti a programová surovost, jinému zase jeho chorobná kleptomanie. Mně jeho neupřímnost - to věčné klukovské a směšné lhaní i v situacích, kdy bylo výhodnější mluvit pravdu. Přiznávám popravdě, že jsem tím poznamenaný.

To však neznamená, že bych chtěl, abychom byli pravdomluvní a přitom se tvářili jako světci, moralisté nebo spasitelé tohoto národa - známe v Chartě i takové, nebo přesněji takového. Pravdomluvnost není totiž žádná zásluha, kterou bychom se mohli pyšnit. Je to spíš jakési společenské minimum - jako, že se třeba nepočůráváme na veřejnosti a podobně.

Já vím, řeknete: Tohle všechno je moc hezká teorie, co ale holoubku děláš, když se tě například žena jenom zeptá, kdes byl tak dlouho? Když nemám co skrývat, přiznám se jednoduše, že jsem se jen tak flákal nebo zakecal a požádám mou hodnou, leč někdy vzteklou ženu o přísné potrestání.

Mám-li však co skrývat - a pámbu ví, že i to bylo - pak jí řeknu, aby se radši neptala. Když se však přesto ptá, pak odmítnu vypovídat podle paragrafu číslo sto, protože "bych tím poškodil sebe nebo osobu sobě blízkou" - to přece znáte všichni. Samozřejmě poprvé to nebylo lehké, protože ji to rozčililo do běla. Po čase si však na to zvykla a radši se neptá.

Lidé si totiž i na nelhaní musí zvykat pomalu! To však mluvíme o mezních situacích. Důležitá je spíš, dalo by se říct, jakási "každodenní lhářova prevence", spočívající v tom, že se nesmíme nechat vmanévrovat do situací, kde bychom musili lhát. Nechat se donutit ke slibům, o nichž předem víme, že je nemůžeme splnit, že si nesmíme nechat vnutit pravidla, podle nichž se nedá (bez podvádění) hrát.

Mnozí lidé slibují z hlouposti, z lajdáctví a především ze slabošství, - z toho hrozného "démonu souhlasu", který zmítá naším národem už celá desetiletí, nebo spíš staletí (tak se mimochodem mnoho lidí u nás stalo členy KSČ, nebo upadli do spárů StB). Potíž je v tom, že nás to svádí už v této chvíli lhát preventivně - namlouvat si, že to vlastně děláme pro dobro věci (coz je lež politická), pro lepší život i pocity toho druhého (známá pia fraus). To je však hrozný omyl, protože tím nutíme hlát nejen sebe, ale podporujeme ve lhaní i toho druhého. Přece za to, když někdo předstírá třeba starost o nás a snaží se nás tak citově vydírat nebo k něčemu nutit - to přece není naše starost, ale jeho - to on se musí v první řadě vyrovnat se svou vnitřní pravdomluvností, se svým svědomím.

Proto člověk, jenž slibuje své vyvolené, že jí bude vždycky věrný, je podle mého blbec, který si zadělává na budoucí průsery a především na "život ve lži". Když však řekne: "miláčku, budu se snažit ti být vždycky věrný", nezní to sice tak hezky a ona vyvolená se třeba i trochu nakrkne, ale je tady aspoň nepatrná naděje, že si nebude dělat celý život z huby záchod a že jejich vztah bude mít i po deseti letech ještě nějakou hodnotu. Dalším praktickým, i když zprvu dost těžko splnitelným opatřením, jak se vyhnout zbytečnému lhaní, je: naučit se mlčet. Všichni, včetně našeho nedávného prezidenta, víme, jak mnohdy zbytečně žvatláme, často ani ne ve špatném úmyslu, ale jen abychom něco řekli - aby řeč nestála, abychom na chvilku udělali dobrou náladu, nebo někoho potěšili - tím se ale jaksi dopředu zavazujeme buď k nadlidským a nesplnitelným výkonům, nebo se oduzujeme k dalšímu lhaní a výmluvám, a když už dál lhát nechceme nebo neumíme, pak získáváme pověst neseriozního kašpárka, jehož není třeba brát vážně - takové sliby, to je vlastně život na úvěr a dluhy se pak většinou musí i s úroky platit. Naproti tomu pravdomluvnost je dlouhodobá investice.

Vím, právě toto se lehko říká, ale těžko uskutečňuje, protože většina z nás trpí, přinejmenším v nedospělosti (a ta u mnohých trvá asto až do vysokého stáří a někdy i do smrti), jakýmsi zhoubným přetlakem a jsou chvíle, kdy zkrátka nedokážeme něco neříct. To ale nemění nic na tom, že zbytečné mluvení je jednoduše zbytečné a kromě toho i nebezpečné, protože nás vystavuje riziku, že se zbytečně zapleteme, někoho zbytečně zarmoutíme, v někom vzbudíme zbytečné naděje. A hlavně si tak zbytečně připravujeme přkážkovou dráhu, kterou se nám pak nepodaří bez podvádění absolvovat.

To všechno, co jsem tady řekl, platí ovšem pouze pro normální, t.j. svobodnou společnost, pro vztahy, které jsme si dobrovolně vybrali, "společenské smlouvy", které jsme z vlastní vůle uzavřeli.

Jestliže však nás chce někdo proti naší vůli podvodem, násilím či vydíráním k něčemu donutit, pak samozřejmě všechny tyto zásady padají a žádná lest, klam a faleš nejsou dost rafinované k tomu, abychom ztracenou svobodu (a obtížný závazek nelhal) opět získali. Potíž je ale i tady: jsme opravdu dost rafinovaní, abychom ve vlastních kličkách neuvízli, aby nakonec naše lži nespletly víc nás než našeho utlačovatele?

Rozumí se, že to, co platí v občanském životě, platí o to víc v životě veřejném. Když někdo chce řídit, soudit a napravovat společnost, čili s ní chce v jistém smyslu nakládat jako s vlastní, musí být nejen sám řádný, soudný či napravený, ale stává se tím i veřejným činitelem, tedy do určité míry veřejným statkem - vlastnictvím společnosti, a ta na něj dohlíží velmi přísně, i když to někdy nedává hned najevo. To platí ve všech demokraciích a nevím, proč by to nemělo platit i u nás.

Dovoluji si však na závěr důrazně upozornit na jednu věc: To všechno, o čem jsme tady doposud mluvili, jsou jen prostředky. Naším konečným cílem je něco úplně jiného: Chovat se nejen ve veřejném, ale i v soukromém životě tak, abychom nemuseli nic skrývat - pak se totiž nemusíme tolik bát a můžeme si mnohem víc dovolit - dokonce i určitou hrdost. A co nejhlavnějšího - pak je i veškeré lhaní zbytečné.

Přeji Chartě i chartistům mnoho úspěchů v tomto marném boji se lží.

V boji, který však nesmíme nikdy vzdát. Pavel Nauman