--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Karel Bedřich
Název: Dům utrpení a smutku
Zdroj: NN Ročník........: 0003/001 Str.: 030
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: . . Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Bedřich KAREL AETAS PARENTUM PEIOR AVIS TULIT NOS NEQUIORES MOX DATUROS PROGENIEM VITIOSIOREM. (Rod otců ztratil ctnosti svých praotců a my pak, mnohem zkaženější, zplodíme potomky ještě horší. HORATIUS).

Není příliš obvyklé začínat latinským citátem, navíc pokud s tématem příliš nesouvisí - to však pouze na prvý pohled ... Před časem jsem v článku Zavražděné právo a mlčící spravedlnost popisoval surové metody vězeňských dozorců, kteří pomocí bití a dalších forem fyzického týrání "převychovávali" odsouzené v komunistických věznicích. Mezi NVÚ (Nápravně výchovný ústav) vynikaly zvláště VALDICE u Českého Jičína. Nebyly však jediné, podobný režim byl obvyklý téměř ve všech "vězeňských ústavech" po celém Československu.

Téměř shodných metod však vězeňský personál používal i proti vězněným ženám. Nedlouho po otištění článku jsem dostal několik dopisů a mezi nimi byl list od akademické malířky Emy Blažkové, ve které mj. píše: "Pane šéfredaktore Necenzurovaných novin, píšete občas o vězeňství v našich nápravných zařízeních. Ale píšete jenom o zavřených mužích. Moderní kriminalistika postihuje ženy snad ještě více a o tom nikde ani muk ..."

Samozřejmě, že jsem se zastyděl, vše totiž nelze omluvit pouhým nedostatkem informací. Naše opomenutí chci alespoň částečně napravit.

Ženský svět věznic

V dopise popisuje zacházení se ženami-vězeňkyněmi, které ani největší pozitivista nemůže označit pouze za nedůstojné. Ve svých důsledcích bylo stejně kruté, mnohdy ještě bezcitnější než zacházení s muži.

Paní Blažková byla vězněna v sedmdesátých létech v ruzyňské věznici a své zážitky popsala i v drobných prózách, z nichž jednu, nazvanou Luděk a René, otiskujeme. Prózy doprovodila i vlatními kresbami, které výstižně ilustrují život v zamřížovaném světě socialistických nápravných ústavů.

V dopise píše: "Domácí řád každé dnešní trestnice je dobrý a správně vypracovaný. Je vyvěšen na stěně každé cely a podle něho má každý vězeň nárok na spánek, stravu, vše odpovídající předpisům ... Ale jest podstatný rozdíl mezi vězni-muži a mezi trestaneckým "provozem" vězněných žen. Mnohá vězeňkyně má doma maličké dítě. To dají do kojeňáku a ono tam obyčejně v Mimoni zahyne (...). Těhotným vězeňkyním se zcela běžně dělají potraty - když některá nechce, tak jí sestřičky něco násilím píchnou a ona pak už chce ..." Popisuje rovněž, jak do své cely č. 212 ruzyňské trestnice dostala dvaadvacetiletou Evu, které den předtím udělali na pankrácké marodce potrat: "... pořád jí očistky nebo co to bylo, tekly po stehnech... bylo mi jí nesmírně líto, co to prase - asi pan doktor - udělal. Nic jsem pro ni nemohla učinit, jenom to, že jsem při ranním raportu u praporčice Zdeny vyfasovala dámské vložky také pro sebe a ty jsem potom Evičce přenechala ..."

Nezabiješ ...

Ve vězení docházelo i k podivným úmrtím vězeňkyň a skutečnou pravdu se nikdo nikdy nedozvěděl a asi ani nedozví ... Paní Ema vypráví: "Také jsem zažila opačné manipulace, kdy třicetileté Jiřině inscenovali sebevraždu ... nasadili jí drogy s následným odstavením. Byla to prakticky skrytá vražda a ordinace lékaře, který podobné věci prováděl, byla spíše fortnou katovou. Po Jiřině zbyl malý Pepíček a moje první cesta po propuštění z lapáku vedla do Krče, do tamního kojeneckého ústavu v Sulické (ved. lékař MUDr. Zeman), hledat tam toho ročního chlapečka - byla bych mu alespoň dobrou tetou. V kartotéce ho měli, ale krátce předtím byl urychleně oddisponován do náhradní rodiny, dostal nové jméno a zem se po něm slehla ...".

Do nemocnice "Na Ruzyňce" jsou půjčováni lékaři z Vojenské nemocnice ve Střešovicích. Často se stávalo, že mukl, který se jim dostal do rukou, už nesměl být propuštěn zdráv. Některé vězeňkyně si mezi sebou ustaraně a bázlivě šeptaly, jestli ta řvoucí sestra Jana je zaměstnankyní ministerstva zdravotnictví nebo ministerstva vnitra (...). Paní Blažková dodává: "Když poslouchám "státnické" řeči Václava Havla - on tak rád proklamuje: Byl jsem vězněn ! - tak mi je trochu trapně. Poněvadž mezi vězni jsou velké rozdíly. On měl celu sám pro sebe, četl si denně noviny, kouřil, dali mu psací náčiní a navštěvovali ho bratr i manželka a bylo o něj zdravotně pečováno. Kdežto pro mne tam neměli ani mundur...".

Držet hubu a krok

Zatčena byla v únoru a ještě v dubnu jí nevydali ani jeden dopis od jejích dětí. Mohla se pouze domýšlet, co se stalo či nestalo, zda starší syn nešel někam hájit svou matku a jestli ho také nezavřeli ... Metody perzekuce vězňů jsou promyšleny do detailu a není problém najít způsob, jak odsouzenému ještě přitížit. Paní Ema Blažková dále píše: "Byla jsem vězněna i za německé okupace, ale jejich tehdejší justice neměla tolik personálu. Jejich vojáci byli potřeba na frontě. Vzpomínám si, že po propuštění z Malé pevnosti na podzim roku 1942 na nás ještě docházely "Anfrage" (dotazy), jestli, kde a jak pracujeme. Dnes ale po propuštění z tzv. nápravného zařízení teprve tomu muklovi nastává ta pravá perzekuce. Jsem ostře sledována, mám časté domovní prohlídky, žiji v existenčním ohrožení a mohu být kdykoliv znovu kriminalizována... Není problém propuštěnce občansky znemožnit, vědí, jak vypouštět drby a pomluvy úřední cestou - i na to mají své lidi. A státní drbálizmus je strašná věc, proti tomu není nikde žádné odvolání možné..."

Závěrem

Myslím, že k příběhu paní Emy není třeba nic dodávat, každý nechť si utvoří svůj názor sám. Můžeme jenom doufat, že vše se jednou v dobré obrátí - i ve vězeňství.

A abychom byli alespoň trochu pozitivní, což nám někteří kritičtí čtenáři stále vyčítají, přetiskujeme tragikomický příběh dvou vězeňkyň z pera Emy Blažkové. Jenom si nejsem zcela jist, zda je to ta pravá ukázka vřelého optimismu, jehož se nám - nikoli naší vinou - tak zoufale nedostává ...