--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Grünthalová Pavla
Název: První měsíc České republiky
Zdroj: NN Ročník........: 0003/004 Str.: 010
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 01.01.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Parlament, koalice, prezident - nic není jednoduché Ještě není co oslavovat
První měsíc existence České republiky byl, jak se dalo očekávat, plný důležitých událostí spojených s konstituováním a začátkem fungování nového státu. Byl však i měsícem, plným nervozity a událostí, které leccos naznačují o problémech a překážkách, které nás budou provázet na cestě k jeho stabilitě, demokratickému charakteru a ekonomickému vzestupu.
Parlament
Po počátečních rozporech, týkajících se ustanovení senátu a jeho obsazení poslanci bývalého Federálního shromáždění, které jednu chvíli hrozily vyústit až v nefunkčnost poslanecké sněmovny, se situace poněkud uklidnila a parlament začal plnit své úkoly. To lze jistě považovat nejen za úspěch vládní koalice, ale i za splnění základní podmínky
pro normální život v nově vzniklém státě.
Parlamentní koalice
Na druhé straně boj o senát pokračuje a zdá se, že pro některé parlamentní strany, a nejen opoziční, se stal spor o naplnění senátu jen zástěrkou pro prosazování svých dílčích zájmů a vítanou příležitostí pro vlastní "zviditelnění".
Zaujímat "nekompromisní stanovisko" v této i jiných otázkách se zřejmě řadě stran jeví jako vhodné východisko pro získání dalších pozic ve vládě a státním aparátě.
Nejprve se této možnosti chopila ODA, která svým odporem proti naplnění senátu poslanci FS, se nepokrytě pokusila o jistou "úpravu" volebních výsledků, které způsobily, že ve Federálním shromáždění neměla své zástupce. Právě tato skutečnost nutně zpochybňuje čistotu úmyslů představitelů ODA i věrohodnost jimi předkládaných argumentů. Překvapení ostatních členů koalice z postupu ODA v otázce prozatímního naplnění senátu bylo tak velké a jejich víra v možnost dohody v této otázce (či opačné, nevíra v tak vysoký stupeň politické neodpovědnosti člena koalice), že včas dostatečně rázně nezareagovali. ODA tedy bodovala. Protože s jídlem roste chuť, tento nejslabší člen koalice začal avancovat i v jiných oblastech. Její člen J. Štern se stal intendantem ČT a rovněž na skandálním rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání o přidělení licence pro televizní vysílání společnosti CET 21 se ODA nepochybně podílela. Na neloyálním jednání vůči ostatním členům koalice a na náznacích hrozby vystoupení z koalice tedy ODA vydělala.
Takovýto jev nezůstává většinou ostatními stranami nepovšimnut a nenásledován. Na konci ledna použila podobné metody vlastního zviditelnění i KDU-ČSL, když vyhlásila, že nebude-li schválena restituce církevního majetku a zákon o nepromlčitelnosti zločinů komunismu do července, a když nebude naplněn senát do konce března, bude uvažovat o vystoupení z koalice. Toto prohlá-
šení vyznívá opět jako poněkud laciné získávání popularity a jako vydírání. Všichni členové koalice, zejména KDS a ODS, ale i ODA mnohokrát zdůraznili, že zákon o vyrovnání se s minulostí formou příslušného zákona je jejich jasným cílem, všechny to také měly ve svém volebním programu, stejně jako KDU-ČSL. Pokud jde o restituci církevního majetku, výhrady má k tomu zejména ODA, KDS je v tomto směru s lidovci na jedné lodi a ODS zřejmě upřímně usiluje o dohodu v této otázce. Pokud jde o prozatímní naplnění senátu, jeho největšími zastánci je a byla právě ODS a KDS, proti je pouze ODA. Sama KDU-ČSL v této otázce dosti dlouho nezaujímala jednoznačně podpůrné stanovisko. V těchto souvislostech je prohlá-
šení vedení KDU-ČSL dosti nepochopitelné a dá se interpretovat jako dosti laciné gesto, zvláště potom, kdy návrh zákona oproti komunistickém odboji byl poslaneckou sněmovnou odložen pro jeho nedostatečnou kvalitu. Jde-li KDU-ČSL opravdu o přijetí tohoto zákona (a ne i o něco jiného), veřejnost se může právem ptát, proč se její aktivita v této otázce neprojevila spíše vě-
tším podílem na přípravě kvalitních podkladů pro jeho projednávání. Vyhrožování vystoupením z koalice snad mělo - v rozporu se skutečností - vyvolat dojem, že ostatní koaliční strany se vůči těmto otázkám staví záporně, že není možno se s nimi dohodnout na jejich řešení.
Ve světle těchto podivných tahů se někdy jeví zbylé dvě strany koalice, ODS a KDS, jako poněkud naivní partneři, kteří jsou nuceni racionálně, vstřícně a kooperativně reagovat na překvapení a "podrazy" ze strany svých koaličních partnerů.
Situace v koalici se tedy nezdá být právě zárukou tak potřebné spolupráce při řešení složitých problémů nového státu. Není proto divu, že se i nejsilnější strana začala dopouštět různých chyb, počínaje podrážděnými reakcemi na kritiku ze strany sdělovacích prostředků a zbytečným utajováním jednání se slovenskými partnery konče. Právě tyto chyby jsou důsledkem poměrů v koalici, ale zároveň jsou některými koaličními partnery a samozřejmě zejména opozicí využívány k získávání dalších laciných bodů v očích budoucích voličů.
Zdá se, že slušnost, zodpovědnost a dodržování koaličních dohod nebylo nejsilnější stránkou prvního měsíce samostatného českého státu. Zejména ODS jako nejsilnější člen vládní koalice, který si uvědomuje svou největší odpovědnost za celkový společenský vývoj, bude muset z toho vyvodit závěry. K nim patří nepochybně nutnost systematické hlubší a širší analýzy společenské situace a větší razance v jejím usměrňování. Jinými slovy nutnost zaujmout s větší odvahou místo nejsilnější - vládnoucí strany. Volební výsledky ji k tomu nejen opravňují, ale i zavazují.
Prezident
Hladký průběh volby prezidenta (nepočítáme-li republikánská extempore), naplnil další důležitý článek české státnosti a prokázal funkčnost parlamentu. Prokázal také nejednotnost poslanců koalice, pokud jde o názor na vhodnost volby V. Havla, ale i určité posuny ve vztahu k vládní koalici ze strany některých opozičních stran. V nedaleké budoucnosti můžeme, zdá
se očekávat další přeskupování sil v parlamentu i dohody některých opozičních a koaličních stran při řešení jednotlivých problémů. Volba prezidenta a chování parlamentních stran při úvahách o jeho nominaci však potvrzují skutečnost, že i v tomto případě šlo v případě některých politických stran spíše o určitou licitaci a posilování
vlastních pozic, než o zevrubné zkoumání jeho kvalit pro výkon funkce.
Na úvahy, zda šlo o volbu nešťastnější, je možno odpovědět různě. V každém případě skutečnost, že V. Havel získal poměrně těsné vítězství, znamená, že už nebude prezidentem nekritizovatelným a nekritizovaným - spíše naopak. A to je dobře. Mnoho bude záležet na tom, jaké V. Havel z vědomí své změněné pozice vyvodí důsledky
pro své chování a jednání. I nejpřísnější kritici mu rádi odpustí chyby, bude-li patrna jeho snaha o kooperaci s vládní koalicí, bude-li svůj úřad pojímat jako službu své zemi a jejímu návratu do civilizovaného světa. Bude-li však nadále trpět přebujelým intelektuálským syndromem vlastní výlučnosti, vyvolenosti a neomylnosti, pak parlament zvolil špatně.
Bohužel, jeho první kroky v nové funkci dávají spíše zapravdu tvrzení, které jsem nedávno slyšela: V. Havel je jako Bourboni - nic se nenaučil a nic nezapomněl.
Politické strany
Ve většině politických stran docházelo v průběhu ledna k dalšímu prohloubení již dříve patrného vnitřního pnutí. Koaliční strany. Uvnitř koaličních stran se v důsledku řešení konkrétních problémů vyplývajících ze spoluúčasti na vládních funkcích a funkcích ve vedení dalších důležitých státních orgánů, začínají prohlubovat diskuze o způsobech řešení problémů státní správy. Tento nezbytný proces, spojený s nutností přejít
od volebních hesel k jejich naplňování konkrétními kroky, je častou příčinou rozepří, sporů a nedorozumění uvnitř koaličních stran samých. To, že tyto spory hrozí někdy přerůst až v otevřenou roztržku, je do značné míry způsobeno nedostatečnou schopností týmové práce, nedostatečnou informovaností všech na konfliktu zúčastněných
stran i nedostatečnou zpětnou vazbou mezi řídícími strukturami stran a jejich nižšími články. Nepochybně zde hraje roli i ambicióznost některých čelných představitelů stran, neochota a neschopnost pojímat jiné názory a kritiku jako prospěšnou oponenturu a pomoc při hledání správného řešení a s tím spojená tendence, zaměňovat oponenty a kritiky s nepřáteli,
přikládat jim rozvracečské tendence a podle toho s nimi zacházet.
Vnitřní rozpory lze najít jak v KDU-ČSL, kde je vedení strany v čele s J. Luxem vystavováno stále větší kritice jak ze strany členstva, tak ze strany poslanců a okresních představitelů, kterým se nelíbí nejasný postoj J. Luxe k otázkám transformace zemědělství definovaný např. jeho odporem vůči sankčnímu zákonu a v poslední době i odvolání náměstka Tlustého,
který byl jakýmsi symbolem privatizace zemědělství, zejména v očích restituentů.
Vnitřní rozpory v ODA byly veřejně prezentovány protichůdnými názory dvou ministrů této strany - ministra pro privatizaci Skalického a ministra pro správu Fondu národního majetku Ježka, v otázce vyrovnání majetku privatizovaného kuponovou metodou mezi Českou republikou a Slovenskem. Tento veřejně vedený spor je jen špičkou ledovce dalších rozdílů mezi názory a chováním jednotlivých představitelů ODA. Vzhledem k poněkud nesrovnatelné politické orientaci a charakteristice jednotlivých čelných představitelů (doplněných v lednu ještě o ministra Dlouhého) se stranická politika stává stále méně čitelnou nejen pro veřejnost, ale i pro členy ODA. Vzhledem k malé členské základně se ODA dostává stále více do pozice strany "sebevědomých jednotlivých osobností"
typu Občanského hnutí a ztrácí mnoho z kreditu, který získala díky své jednoznačné obhajobě českých zájmů při řešení otázky dělení Československa. Také Občanská demokratická strana prochází dalším vnitřním vývojem, který je charakterizován vnitřními problémy a napětím. Snaha o jejich bagatelizování top managmentem bude neúspěšná a je tudíž zbytečná. Příčinou těchto rozporů nejsou zejména problémy spojené s "neumístěním" federálních poslanců. Spíše je třeba je hledat
v jistém zanedbání otázek organizační struktury strany a v podcenění mimoekonomických otázek správy. Závažné problémy spojené s bezpečností, zdravotnictvím, školstvím, sdělovacími prostředky atd. nabývají totiž na síle a jejich podcenění (třebaže vysvětlitelné zaneprázdněním prioritními problémy vyplývajícími z rozdělení státu)
se stává terčem oprávněné kritiky zejména místních a oblastních sdružení ODS, která se v praxi potýkají s jeho důsledky a navíc pociťují mnohde nespokojenost s pozorností, kterou centrum věnuje jejich problémům a názorům. K vyjasnění situace by mělo dojít na poslanci FS iniciovaném setkání výkonné rady ODS s představiteli regionálních organizací, které by nemělo být pojímáno jako konfrontační ani jednou ze zúčastněných stran.
V KDS vládne, zdá se, zatím klid, ale na pořadu jsou otázky řešení profilace strany směrem k veřejnosti, získávání dalších členů a účinnějších forem prezentace na politické scéně.
Opoziční strany procházejí vesměs teprve nyní procesem hledání dalšího směru svého působení na politické scéně, který byl dosud zbrzděn kalkulacemi s rozpadem státu a později s volbou prezidenta. V Sociální demokracii, Liberálně sociální unii, Hnutí za samosprávnou demokracii, ale i v Republikánské straně docházelo v lednu k jasným náznakům rozdělení
těchto stran na část ochotnou spolupracovat určitým způsobem s vládní koalicí a na část ze zásady spolupráci odmítající. Tyto tendence je nutno nejen uvítat, ale zároveň je třeba je považovat za důsledek pevnosti pravicové orientace naší politické scény a za důsledek ztráty iluzí části členů těchto stran o možnosti zvrátit nastoupenou cestu k demokracii a ujmout se vlády.
Ke krystalizaci uvnitř opozičních stran nepochybně přispěla i nespokojenost členů s nekonstruktivní politikou vedení a blížící se sjezdy většiny těchto stran, kterým jejich vedení bude muset skládat účty. V každém případě je tento proces nutno přivítat a interpretovat ho jako vítězství dosavadní politiky vládní koalice.
Pochopila to dokonce i KSČ, která se, podle prohlášení svého předsedy J. Svobody, hodlá konečně distancovat od tzv. Zdravého jádra skalních bolševiků.
Takže to všechno zase nevypadá tak zle. Pavla Grünthalová