--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Nauman Pavel
Název: Kandidatura a prezidentura
Zdroj: NN Ročník........: 0003/004 Str.: 014
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 04.02.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

povolební souvislosti Václav Havel byl potřetí zvolen prezidentem, tentokrát již jen České republiky, a také již jen nepatrnou většinou. Jeho zvolení předcházely dlouhé, místy zmatené diskuse, z nichž však vyplývalo, že značná část občanů není ani zdaleka přesvědčena o prospěšnosti jeho kandidatury. Proti zvolení byli komunisté a sládkovci a pak ta část voličů, jež se označuje za pravicovou. Dokonce se ukázalo, že ho nevolili ani všichni poslanci ODS, ačkoli se o tom předtím takříkajíce

"dohodli", zatímco pro byli to, co se zachovalo z Občanského hnutí, ovšem a pak ještě socialisté a sociální demokraté. Nejvíc se v převolební kampani pro znovuzvolení angažovala Svobodná Evropa, kde se nad kritickými připomínkami českého tisku zase nejvíc hněvali redaktoři Pehe a Šulc, kteří obviňovali Čechy z nevděčnosti, lidské malosti, národní bigotnosti,

inkvizitorství a dokonce dost nelogický (jak také jinak v hněvu) z bolševického myšlení - nelogicky proto, že bolševici přece své představitele nekritizovali, zatímco právě bolševické sdělovací prostředky se nápadně podobným způsobem zlobily, když si to někdo přesto troufl. Pánové redaktoři se ve svém rozhořčení snažili i postrašit lid obecný,

že Václav Havel by se také mohl urazit a přestat chtít být prezidentem - to bylo jediné, čeho se tady věru asi nikdo nebál.

Tyto spory a vznícené emoce nás však nutí naopak k tomu, abychom se pokusili podívat na celou záležitost nezaujatě a věcně. Podstatou věci je rozporuplnost každé tak vysoké funkce. Na jedné straně sláva a moc s ní spojené magicky přitahují určité lidi a někteří z nich pak jsou schopni si velmi rychle na tom vypěstovat i spolehlivou drogovou závislost. Na druhé straně je tato po

zice spojena s tolika obtížemi a závazky, se zřeknutím se soukromí a identity, že se je co divit, když se mezi kandidáty občas najde i duševně normální a slušný zájemce o takový post.

Není nutné opakovat, že s každou mocí jde ruku v ruce odpovědnost, je s ní ale spojeno i něco mnohem horšího: vydanost veřejnosti. Soukromý život takového nešťastníka se stává majetkem společnosti, jeho činy jsou předmětem přísných analýz a pozornosti šťouralů, jeho názory musí brát ohled na názory miliónů dalších (a jemu dost nesympatických) lid

í, jeho slova nejsou již jeho, ale celého státu a jeho lidská práva jsou veškerá žádná. Tak tomu bylo vždycky, neboť královny rodily za přítomnosti dvorských čumilů, tak tomu je v demokraciích i dnes.

Takový člověk se podobá vězni, v jehož cele dnem i nocí svítí ostré světlo, jehož každé slovo je nahráváno a jenž je neustále pozorován bachaři. Je však na tom hůř než vězeň v tom (a v tom je všechna zvrácenost jeho pozice), že mu musí na mínění bachařů, tedy "lidu" nesmírně záležet, že si musí udržovat jejich obdiv a náklonnost,

že jim musí lichotit a dokonce někdy je i uplácet, aby se nerozhněvali a z cely ho nevykázali do svobody jeho soukromého života.

Jedinou výhodu toto uspořádání má v tom, že kandidatura na jakoukoli veřejnou funkci je dobrovolná a že nikdo nemůže k ní nikoho pod jakoukoli záminkou nutit. Naopak, každý si může svobodně rozvážit nejen to, zda se na ni hodí a je schopen ji vykonávat, ale zda chce podstupovat i nepříjemnosti s ní spojené. Každý ví, do čeho jde a samochtícímu se potom křivda nedě

je.

Další věcnou skutečností související s poslední prezidentskou volbou je jedno z mírně feudálních "specifik" české demokracie, jíž jsou monopolní kandidáti. Není to poprvé (a nemyslíme samozřejmě komunistické prezidenty), kdy máme pouze jednoho vážného kandidáta na prezidentský úřad (ti ostatní jsou pouze, aby se zachovalo zdání naší demokratičnosti).

Již T. G. Masaryk byl (možná v jeho případě oprávněně) volen na základě jakéhosi nepsaného zákona "ius primae praesidentis" bez protikandidátů, a opakovaně, ale - a což je závažnější - není dokonce ani poprvé, kdy je zvolen ten kandidát, který již jednou nestačil na své úkoly a v souvislosti s tím abdikoval. Víme, jaké výsledky toto rozhodnutí v pří

padě dr. Edvarda Beneše přineslo. Jaké to přinese v případě Václava Havla, se teprve dozvíme.

K otázce abdikace samotné však není možné zaujímat jednoznačně odsuzující stanovisko. Za určitých okolností je to naopak jediná možnost, jak čestně reagovat na vzniklou situaci, nebo dát najevo svůj zásadní názor. Toto rozhodnutí však, právě proto, že je krajní, je i závazné a není možné se k němu bez dalších následků uchylovat.

Podobně ve všech civilizovaných společnostech je možné ohlásit bankrot a taková událost neznamená ani společenskou újmu, ani nezavdává důvod ke znemožnění další činnosti. Je totiž obecně známo, že jsou období a situace, v nichž není krátce možné úspěšně podnikat a nemusí to tedy být vinou neschopnosti majitele firmy a pokud i je, pak to ještě nez namená, že špatný obchodník ještě nemůže být úspěšným výrobcem nebo administrátorem.

Přesto však v mnoha takových společnostech platí jistá pravidla upravující časově, místně nebo profesně další činnost takového neúspěšného podnikatele a v každém případě se tento člověk netěší takové důvěře jako ten, kdo se k podobnému východisku uchýlit nemusel.

Kromě toho už bylo řečeno, že pravomoce souvisejí vždy nejen s odpovědností, ale i se zvláštními povinnostmi. Za staletí praxe se ustálilo nepsané pravidlo, že ten, kdo má na určitém prostoru nejvyšší pravomoc, má i mimořádné závazky a že kupříkladu skutečný panovník stojí v boji vždy v první řadě a že poškozenou loď jako poslední opouští

její kapitán. Když se tak neděje, vznikají pochybnosti o jeho kompetentnosti a osobní statečnosti a rozhodně už není obvyklé, aby po takovém selhání se stal okamžitě panovníkem či velitelem jinde.

Václav Havel nepochybně ví, že do čela staronového státu nenastupuje ve stejné společenské situaci, jaká byla při jeho první volbě, a že jeho popularita utrpěla značné šrámy. Na druhé straně by si měl ale do důsledků uvědomit, že tentokrát nebyl zvolen ani s pomocí, ani se souhlasem komunistů (ať současných, či bývalých), že jim tedy není nijak zavá

zán, což by mu mohlo poskytovat větší prostor a dávat víc rozhodnutí. V každém případě si však může být jist, že společnost bude sledovat jeho jednání opatrněji a bude se "dívat, jak to tady vede" mnohem pozornějším zrakem, než by činila v případě kohokoli jiného.

To, že byl po dost dlouhých debatách a značných pochybnostech znovu zvolen, je možné interpretovat různě: Někdo by se mohl ptát, zda při konečném rozhodování mezi ním a Janem Stráským nehrálo ve vězení ODS roli také to, že se ví, že je Václav Havel pro Kreml (už od prosince 1989) persona grata, kdežto o Janu Stráském to jisté není. Ptát se na to by pak bylo nevhodné

a neptat se, třeba neopatrné.

Je ovšem možné vysvětlovat znovuzvolení Václava Havla jako řešení z nouze, nebo méně pravděpodobně jako důsledek dodržení slova, jež dal už dřív Václav Klaus, nebo dokonce jako projev mimořádné benevolence společnosti, chtějící dát Václavu Havlovi ještě jednu příležitost k rehabilitaci jeho pověsti státníka.

Zatím však nic nenasvědčuje tomu, že by Václavu Havlovi tato skutečnost přišla na mysl, neboť jedno z prvních prohlášení, jež učinil, se týkalo nezbytnosti vojenské intervence v bývalé Jugoslávii a ochotě ČR se na ní podílet. Toto stanovisko, jakkoli teoretické (nebo právě proto), je varující a vede k vážnému zamyšelní. Není tak obtížné si vš imnout, jak vláda a prezident Spojených států jsou v otázce jugoslávské krize opatrní, protože dobře vědí (to co už měla vědět před osmdesáti lety rakousko-uherská vláda), že se Srby se nedá žertovat, ani není možné je lehko zastrašit. Tím nechceme Billa Clintona dávat za příklad, neboť právě on se uvedl na scénu hned dvěma podařenými kousky: jednak nominováním ministryně spravedlnosti, o jejímž dodržování zákonů v minulosti mnoho nevěděl, a pak reformou armády, kterou nezná a ve které nesloužil ani den. Chceme tím jen poukázat na to, jak představitelé státu nekonečně mocnějšího, než je náš, váží všechny okolnosti, než vydají nějaké prohlášení.

Má snad náš pan prezident dojem, že máme my, i on ve své nové funkci málo starostí s naší celkovou politickou i hospodářskou situací a specificky s našimi vlastními etnickými problémy a zbývá nám tolik sil na zasahování do dalších otázek. Především je ale třeba se ptát, zda je vůbec realistické a přiměřené, aby země mající pětadvacetkrát méně obyvatel (o naší ekonomické a vojenské síle radši ani mluvit nebudeme), než zmíněné USA vydávala taková prohlášení a zasahovala do záležitostí, okolo kterých mnohem zkušenější vlády nekonečně silnějších zemí chodí po špičkách? Nepřipomíná to opět trochu "myš, která řve" a nebylo by užitečnější

sestoupit konečně na zem?

To samozřejmě nijak nesouvisí se samotným názorem, ale v tomto případě s tím, kdo tento názor říká. Většina z nás si také myslí, že Srby stižené amokem je možné přivést k rozumu pouze vojenskou silou a že se to mělo stát už nejméně před rokem.

V tom je ale právě rozdíl mezi nahlas projevovaným míněním řadového občana, případně novináře s prohlášením člověka, jenž je podle ústavy nejvyšším velitelem branných sil byť slabého a chudého státu. Tato souvislost zřejmě Václavu Havlovi uniká, nebo si nechce připustit, že dobrovolným rozhodnutím stát se prezidentem se současně odsoudil i k tomu, že jeho slova jsou vážena na úlně jiných vahách než slova kohokoli z nás, nebo i jeho slova, dokud byl soukromou osobou, a že si bude zkrátka muset pět let jakékoli soukromé názory odpustit, nebo o nich alespoň pomlčet na veřejnosti.

4. 2. 1993

Pavel Nauman