--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Hulík Milan, Pálffy Martin
Název: Konfiskace
Zdroj: NN Ročník........: 0003/004 Str.: 024
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 25.12.1992 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Tvrzení, že české dějiny jsou také dějinami konfiskací by nebylo daleko od pravdy.

Zabavování majetku politickým protivníkům se totiž v leckterých případech ukázalo účinnějším trestem, než samotný trest hrdelní.

Zejména ve středověku a ve staletích následujících to byl zcela

legitimní trest za velezradu a tuto tradici dovršil jak režim nacistický

tak i komunistický - ty ovšem konfiskovaly za daleko menší provinění,

režim komunistický dokonce jen pro onen smutně proslulý - 109 tr.

z., kterým bylo opuštění republiky. I na vývoji tohoto trestu je vidět

úpadek právní kultury a ducha trestního práva. Zatímco "velezrada"

českých stavů proti císařskému majestátu byla dostatečným proviněním

pro vynesení tohoto trestu, tak v 70. a 80. letech našeho století

se už pro tento trest stačilo nevrátit se z dovolené v cizině. To

je zřejmé i ze srovnání, že v případě hlavního trestu v prvém

případě šlo zejména o trest smrti, zatímco v druhém případě, třeba jen o trest odnětí svobody na pár měsíců. Tato touha moci přivlastňovat si majetek politických protivníků

vedla už v roce 1608 české stavy k tomu, aby si vymohly privilegium,

že v případě tr. činu velezrady nepřipadne majetek králi nebo

fiskusu, ale dědicům. Ani slavnostní potvrzení králem Matyášem a Ferdinandem

II. nepomohlo k tomu, aby bylo dodrženo - stalo se tak po Bílé hoře

pouze v jednom z 2 658 zavedených konfiskačních řízení a to u

tehdy svoji kariéru začínajícího, pozdějšího největšího českého kořistníka

a conquistadora Albrechta z Valdštejna, kterému bylo toto právo přiznáno

jako poručníku Jiřího Smiřického. Avšak po jeho zavraždění už mu toto právo bylo odepřeno.

Pobělohorskými konfiskacemi dějiny konfiskací v českých zemích nezačaly,

v té době šlo už o osvědčený a účinný trest, ale dodaly jim hrůzný

rozměr. Byla vyvlastněna celá pro<%4>testantská šlechta, ve vlasti

zůstalo jen 18 rodin, bylo konfiskováno 1 620 panství a z měšťanského

stavu se vystěhovalo 36 000 rodin se 150 000 hlavami. Není tématem

tohoto článku se zabývat průběhem dalších konfiskací, snad jen, že

další konfiskace nevynechaly ani konfiskovatele, neboť další velkou

změnou v majetkových poměrech v českých zemích byla konfiskace ohromného

Valdštejnova majetku. Avšak ani vznik ČSR jako demokratického právního státu nezabránil

konfiskacím, v případě 1. pozemkové reformy šlo však o částečnou

restituci pobělohorských konfiskací, v tomto případě však ale

šlo o vyvlastnění za náhradu, tedy o způsob v právním státě přijatelný

a možný. V průběhu dalších let se však již konfiskovalo opět osvědčeným

způsobem, formou trestu nebo postihu nejen jednotlivých politických

protivníků ale celých nepohodlných vrstev či skupin obyvatel.

Byl konfiskován majetek Čechů vykázaných ze Sudet, majetek Čechů vypuzených

ze Slovenského státu, majetek fyzicky hubených Židů, jakož později

i majetek těch, kteří se v roce 1929 při sčítání obyvatel přihlásili k německé či maďarské národnosti. Konfiskován byl majetek

cikánů a dalších na okraji stojících vrstev společnosti a majetek

cizinců. Objektem konfiskací byl tedy nejen fyzický jedinec ale i

třída, vrstva či skupina obyvatel nebo majetek institucí či společností.

Konfiskace jako politický trest je opět použita jako nástroj revoluční

odvety Dekrety prezidenta Beneše z roku 1945. Tato v poslední době

opět živě diskutovaná problematika poskytuje řadu právních argumentů

sudetským Němcům. Je možno pochopit protiněmecké nálady a spravedlivý

pocit odplaty, ostatně paměti tehdejších politiků to dokazují, ale

faktem zůstává, že porušení základních principů práva těmito Dekrety

se stalo čítankovým příkladem neprávních aktů, jak o tom svědčí

celá řada publikací a pojednání právních expertů ze zahraničí.

Tyto akty se tedy staly nejen klasickým vzorem "Unrechtsakten", ale

staly se i vzorem pro pozdější obdobné komunistické vyvlastňovací

akty po 25. 2. 1948. Zatímco Dekrety č. 33 o zbavení občanství, č. 71 o pracovní povinnosti

a další zbavující Němce a Maďary občanských a politických práv, byly

dobově podmíněným opatřením a z tohoto důvodu pochopitelným,

zejména s ohledem na chování většiny sudetoněmeckého obyvatelstva

v roce 1938 a v letech následujících, pak Dekrety č. 5 o národní správě,

č. 12 o konfiskaci zemědělského majetku a č. 108 o konfiskaci ostatního

majetku, odporovaly základním principům práva, podle kterého vyvlastnění

smí být provedeno jenom: a) za účelem veřejného blaha

b) nemá-li diskriminační charakter c) když se vyvlastněným dostane aspoň částečného odškodnění. I když mezinárodní právo v roce 1945 se ještě neopíralo o pozdější

"Obecné prohlášení lidských práv" z roku 1948 (podle jehož čl. 17

nikdo nesmí být svévolně připraven o majetek) a pozdější odpor

socialistických zemí bránil další koodifikaci tohoto principu, pak

se tento princip nakonec stejně prosadil, viz např. Konvenci lidských

práv z r. 1952, je nutno výše uvedené Dekrety považovat za právně

více než pochybné, máme-li na mysli principy a zásady přirozeného

práva. Za východisko k těmto mezinárodně uznávaným principům a zásadám

byla judikatura zahraničních soudů, které neuznávaly konfiskace mimo

území konfiskujícího státu (zatímco uvnitř jej byli nuceni na

základě tzv. Act of state doctrine připouštět.), avšak odmítaly

je i tam, kde odporovaly tzv. Ordre public. Pro ČSR v roce 1945, tak jako po roce 1948 byla charakteristická důslednost

a dalekosáhlost konfiskací, jinak řečeno, konfiskovalo se více

než bylo z hlediska doby třeba. Tak např. v Jugoslávii nebyl konfiskován majetek přísl. neutrálních států, zatímco v ČSR byl

konfiskován majetek osob německé národnosti nebo německy mluvících

(viz sčítání obyvatel v roce 1929), kteří měli občanství těchto

států, Maďarsko volilo zásadu dobrovolného vystěhování s ponecháním

všech cenností, peněz i šperků atd., Polsko, které bylo ve válečném

stavu s Německem a Němci daleko více postiženo než ČSR, konfiskovalo

jen nemovitosti zemědělského charakteru. Aniž bychom přijímali argumentaci sudetoněmeckých právníků a historiků,

v jejichž pohledu většinou chybí pochopení pro daleko větší křivdy

způsobené Němci a německým živlem na ČSR a jeho českých občanech,

je nutno konstatovat, že shora zmíněné Dekrety vytvořily trvalý

a nehynoucí zdroj poučení pro právníky a historiky zabývající se porušováním

mezinárodního práva na ochranu menšin. Tento zdroj poučení byl doveden k vrcholu dokonalosti po 25. 2. 1948.

Pobělohorskému či povaldštejnskému konfiskačnímu furore se zcela vyrovnalo

konfiskační běsnění komunistů po Vítězném únoru. Už šlo opět o klasickou

konfiskaci jako trest bez náhrady, ač se pro ni používal termín vyvlastnění,

který socialističtí právní teoretici přivedli k dokonalosti vědecky

vyargumentovaným zdůvodněním o nepotřebě náhrady. Tím se socialistické

právo povýšilo i nad mezinárodní, které jednoznačně považuje vyvlastnění

bez náhrady za krádež. Komunistické vyvlastňovací zákony změnily vlastnickou mapu země. Bylo

opět příznačné, že se šlo dále než v ostatních bratrských socialistických

zemích, zatímco v leckterých z nich zůstal drobný soukromý sektor,

pak v ČSR do roku 1960 nezůstala jediná soukromá trafika, ani jediný

pekař nebo švec, který by reprezentoval podnikatelský živnostenský

stav. Zůstalo jen několik podivínů, kteří s jednou nohou v kriminále,

snažíce se krýt nějakým družstvem či jinou soc. firmou podomácku podnikali,

podobni tajným sektářům vyznávajících jedinou pravou víru soukromého

podnikání.

Likvidace soukromého vlastnictví výrobních prostředků a soukromého

podnikání po komunistickém puči přivodilo zkázu čsl. ekonomiky.

Nešlo však jen o důsledky celospolečenské, ale i o tragédie tisíců

rodin a jednotlivců, jimž byl odňat nejenom majetek a zdroj obživy,

ale i smysl jejich života, byli připraveni o možnost uplatňovat

svoji iniciativu, činorodost a podnikatelské nadání. Že tím jejich

postih většinou neskončil ale pokračoval v tzv. nápravně výchovných

zařízeních typu Mírov, Valdice, Leopoldov či Bory je rovněž obecně

známo. V této době právě zakládali své vědecké a právnické kariéry

ti právníci, kteří svými teoriemi o společenském a socialistickém

vlastnictví na bázi sovětského práva získávali své akademické hodnosti

či se stávali akademiky přímo. Zdálo se tedy samozřejmým, že nový demokratický režim po 17. 11.

1989 jakmile rehabilituje politické vězně a odškodní je za léta věznění

a pozůstalé po popravených, umučených a zastřelených na hranicích,

pokusí se zmírnit majetkovou křivdu těch čsl. občanů, kteří byli postiženi konfiskačními a vyvlastňovacími zákony komunistického

režimu. Že se tak stalo způsobem tak diskriminačním a ponižujícím,

jak tomu je v restitučních zákonech č. 87/1991 Sb. a 229/1991 Sb.

neočekával v emigraci snad nikdo. Namísto základního a přirozeného

demokratického principu rovnosti všech čsl. občanů se FS řídilo

zřejmě zásadou "emigranti už mají dost". Že stát nemá na odškodnění

finanční prostředky, je pochopitelné, poškození také neprotestují

proti tomu, že nedostanou milióny ale jen proti tomu, že byli vyloučeni

ze zásady naturální restituce, tedy z navracení nemovitostí (což stát

nic nestojí), z nichž mnohé se nacházejí v rukou komunistických prominentů

nebo jiných osob komunisty zvýhodněných. Právo respektive povinnost

platící pro oprávněné čsl. občany, t. j. prokázat, že 3. osoba,

jež koupila jejich nemovitost od státu, který ji konfiskoval, ji nabyl

způsobem, který porušoval tehdejší právní předpisy nebo vedl k

neoprávněnému obohacení těchto osob, již nebyla přiznána těm čsl.

občanům, kteří svým odchodem jen demonstrovali své přesvědčení,

že nechtějí žít v takovém neprávním a totalitním státě. Tato diskriminace

je zcela adekvátním protějškem diskriminace založené Dekrety prezidenta

Beneše a i když se v případě čsl. emigrantů nejedná o národnostní

menšinu, jde o porušení základní právní zásady, viz ono slavné Egalité,

liberté, fraternité, dokonce ještě ostudnější, neboť se jedná o diskriminaci

vlastních občanů. A je v tomto případě nerozhodné, zda-li se jedná

o současné nebo bývalé čsl. občany, kteří naturalizací své původní

občanství ztratili a získali jiné, či dokonce jej byli zbaveni komunistickými

úřady. Malý zájem veřejnosti a osamocené volání emigrantů po odstranění této křivdy jen ukazuje, jak hluboko konfiskační

myšlení vstoupilo do mysli a krve totalitou vychovávaných a převychovaných

spoluobčanů včetně reziduí konfiskací staletí. Tomu napomáhají i zbytky

socialistického vědomí, že vlastnictví státu či společenské je vyšší

formou vlastnictví, nemluvě o závisti a averzi k emigrantům, v tomto

případě ještě celá desetiletí byla specifická česká závist umocňovaná

rafinovanou komunistickou propagandou. A jsou to právě ti čsl. občané, kteří žijí na Západě a kteří ví nejlépe, že vlastnictví půdy a nemovitostí v rukou státu je škodlivé,

pokud se jím zdvojnásobuje jeho moc jako výsostného nositele vlastnictví

a soukromého vlastníka zároveň nad individuálním občanem. A to odhlížíme

od toho, že pokud stát toto břímě neunese, tak privatizací převede

vlastnické právo na 3. osoby, jejichž vztah k nemovitostem je toliko

pekuniární a spekulativní. A emigrantům mnohdy nechybí ani tento vztah,

navíc doplněný pravým vztahem vlastnickým (nemluvě o citovém), často

předávaným z generace na generaci. Jestliže tento stát znárodnil

vše, aby vyloučením soukromého vlastnictví si nesvéprávného občana

co nejvíce podrobil, pak ponecháním majetku emigrantů v rukou státu

po změně totalitního státu ve stát demokratický, má tato inverze hořkou

příchuť v opačném smyslu, odcizit emigranta přes možnou cestu

domů, co nejvíce od vlasti. Vždyť státu by mělo být lhostejno, kdo je vlastníkem, rozhodující

je vytvořit základy skutečného právního státu, vázanost všech

stejnými zákony, tedy rovnost před zákonem, rovnost v prostoru,

kde všichni mohou rozvíjet své schopnosti a tvůrčí síly. <%4>Vyloučení

morálního faktoru, kterým vedle čistě obchodního a spekulativního

hlediska 3. osob privatizujících nemovitosti od státu, představují

osobní a rodinné vazby emigrantů na majetek, znamená i vyloučení zájmu

dlouhodobějších a skutečně angažovaných perspektiv. Právě v této souvislosti

hrají nezanedbatelnou roli zahraniční investice, které jsou ve shodě

s oněmi morálními kritérii schopni přinést právě emigranti. Tato

restitučně právní diskriminace je jen částí obecnější diskriminace

emigrantů, která je charakterizována i nepřiznáním volebního práva

mimo republiku, k ostrakizaci emigrantů patří i to, že nenacházejí

sluchu u žádné z politických stran čsl. politického spektra, která

by zastupovala jejich zájmy. A konečně jejich diskriminace je také

jen jedním z faktorů, kterými se vyznačuje absence morálního hlediska

v nově se vytvářejícím ekonomickém modelu, který spoluvytvářejí

právě špinavé peníze a transformovaný komunistický majetek, samozřejmě

v rukou svých nynějších nebo aspoň do 17. 11. 1989 aktivních členů

KSČ. Že to samo o sobě spolu s ponecháním mnohých nemovitostí včetně

nezprivatizovaných podniků, pro které se nenajdou zájemci (mimo jiné

i pro vyloučení emigrantů) povede k uchování soc. struktur, je zřejmé.

A nejen to, vyloučením těchto dřívějších majitelů včetně církve

či bývalých majitelů šlechtického původu se zbaví hospodářský

mechanismus aktivních soukromě hospodářsky reagujících vlastníků

a vyloučení jejich aktivity v tomto smyslu zbaví i stát aktiv ve formě

daní a užitku pro celý stát a společnost a tím i báze pro nové investice.

Tyto investice jsou totiž tito vyloučení vlastníci schopni přinést

nejen díky svým osobním kontaktům ale i přivábit ze zahraničí

příkladem prosperující ekonomiky. Že státní podniky a družstva

z dlouhodobého výhledu fungují špatně, že jsou pouze zaměstnavateli

přebujelé byrokracie a přežívajících socialistických funkcionářů,

prokázal nejen socialismus ale i urychlená privatizace. To ostatně

prokázala i zkušenost státních podniků na Západě, které se většinou

(výjimky potvrdily pravidlo) staly brzdou ekonomiky tržního hospodářství.

Přiznání se ke státu jako státu právnímu, k velkorysosti a liberalismu

je tehdy hodnověrné, když se stát chová slušně a stejně ke všem, ke

každé skupině obyvatel. Jak jinak by stát byl právním státem?

Nelze nevidět, že nedůvěra zahraničních investorů vychází i z toho,

že stát, který proslul svými konfiskacemi se i za změněných politických

poměrů nedokáže vyrovnat se spravedlivými restitucemi. To je také

jeden z důvodů dosud malých zahraničních investic ve většině bývalých

socialistických států, nehledě na nepříjemné asociace vyplývající

z toho pro budoucnost, stát, který se s konfiskacemi nevyrovnal, těžko

může poskytnout garanci nepřípustnosti konfiskací v budoucnu.

Pro právní stát je samozřejmé, že musí dbát nejen práv bývalých

vlastníků ale rovněž tak práv 3. osob, které majetek nabyly v dobré

víře a formou odškodnění byť finančního dát průchod přirozené

spravedlnosti, nikoliv však na základě vyloučení někoho z důvodu st.

příslušnosti, národnosti, místa pobytu atd. Je pouhou řečnickou otázkou protivníků restitucí, má-li se s restitucemi

jít do r. 1948 či 1918, úvodní část tohoto pojednání měla za cíl pouze

ukázat, kudy a odkud vedla červená či spíše černá nit konfiskací v

českých dějinách; k nápravě právního řádu a k obnovení právního

státu postačí vrátit se k počátku nespravedlností, které byly komunistickým

režimem započaty v roce 1948. Avšak právnímu purismu není cizí požadavek

vrátit se k roku 1945 či k roku 1938, kdy skončila existence prvního

právního moderního státu v českých dějinách. To by umožnilo poskytnout

spravedlnost těm Židům, kteří přežili plynové komory a jejichž

majetek byl od své prvotní konfiskace arizací přetransformován

konfiskacemi v roce 1945 a 1948. Dosavadní způsob restitucí sice zmírnil majetkovou křivdu mnohých

ale zároveň koodifikoval nespravedlnost komunistického režimu. Nejen

tím, že vyloučil ty, kteří byli připraveni svůj restituovaný majetek aktivovat pro ekonomiku s přineseným kapitálem a know-how

ale především legalizací krádeže, neboť ničím jiným propadnutí

majetku podle ş 109 tr. zákona nebylo, neboť jak už řečeno, propadnutí

majetku vedle trestu odnětí svobody na měsíce či několik let nebylo

adekvátním vedlejším trestem (nehledě na skutečnost, že opuštění republiky

bylo ryze socialistickým totalitním trestným činem odporujícím základním

lidským právům. Emigranti nebyli totiž velezrádci, jak je propagandisticky

cejchoval komunistický režim ale lidé, kteří se nechtěli stát

pokusnými králíky experimentu "budování komunistické společnosti".

Stávající způsob řešení restituční otázky, se zdá být, řečeno

ústy postavy Vančurova Rozmarného léta "způsobem poněkud nešťastným".

Nešťastným nejen pro poškozené emigranty ale především pro českou

ekonomiku a hospodářství. Za každým dolarem kapitálu totiž stojí

investoři, kteří za svůj investovaný kapitál vydávají počet a pro něj se zajímají nejen o historii ale i o budoucnost země, do

níž investují. Stát, který upřednostňuje sebe sama před občanem,

stát, který činí rozdíl mezi občanem žijícím ve své zemi a v cizině,

stát, který preferuje vládnutí nad službou občanům - takový stát nestojí

za jejich důvěru. Přehlížení oprávněných práv, kterým je vyřazení

z restituce části poškozených občanů, rozumí jako signálu proti soukromému

vlastnictví. V předvečer vstupu do Evropy (nevíme, zda to bude

za roky či desetiletí) budou čelní západní politici znát nejmladší

dějiny ČSFR a ČR. Tito lidé musí být přesvědčeni zákony a existencí

skutečného právního státu, nikoliv slovy a prohlášeními. Musí získat

důvěru a jistotu v atraktivnost ČR. A o tom je mohou přesvědčit

pouze politici, kteří dovedou hledět jak do minulosti, tak i do

budoucnosti.

Dne 25. 12. 1992 JUDr. Milan HULÍK

JUDr. Martin PÁLFFY