--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Buben Milan
Název: Restituce církevního majetku
Zdroj: NN Ročník........: 0003/005 Str.: 012
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: . . Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

V poslední době mě (a podle mého názoru nejenom mě) poněkud zarazila skutečnost, že někteří političtí činitelé se vyslovovali k otázce navrácení církevního majetku poněkud jiným způsobem než před jistou dobou. Začalo se uvažovat o tom, zda by církevní majetek vůbec měl být navrácen, nebo zda by neměl být navrácen v nějaké okleštěné podobě. Domnívám se, že tento posun v myšlení některých politických představitelů našeho státu je poněkud zarážející. Jde přeci o zásadní skutečnost. Bylo-li něco ukradeno a chceme-li býti právním státem, musí být taková věc navrácena. A je zcela vyloučeno, aby zase někdo posuzoval, co má být vráceno a co nikoliv. Uvedu příklad: Bude-li někomu

zcizen automobil a bude-li posléze opět zadržen, příslušný orgán by měl neprodleně dotyčný automobil právoplatnému majiteli vydat. Existence nějaké komise nebo soudu, který by určoval, co z automobilu bude nešťastnému majiteli vráceno, by jistě nesplňovala naše představy o naplnění práva. Nějak podobně je to i s církevním majetkem.

Další věcí, která je zcela nepochopena naší veřejností díky dlouholeté proticírkevní propagandě, která v našem státě existovala a bohužel ještě stále částečně existuje, je skutečnost, že si lidé neuvědomují, co to vlastně církev je. Většina lidí si pod tímto pojmem představují preláty a duchovní, mnichy, jeptišky a podobně, a takové ty jiráskovské představy o plných stolech a bohatém jídle a pití jsou stále ještě živé. To je velký a zásadní omyl. Je potřeba si uvědomit, že církev netvoří jenom duchovní, ale všichni křesťané, kteří se aktivně podílejí na církevním životě, a že tedy církev nepředstavují jenom profesní vykonavatelé náboženských úkonů, ale všichni věřící. To je jedna věc. Druhá věc: Zvláště

z levicově orientovaných politických kruhů se poukazuje na skutečnost, že kněží i mniši v rámci svých věčných slibů skládají také slib chudoby. Tady je ovšem třeba vysvětlit, co se onou chudobou míní. Církev samozřejmě může být chudá, nemůže pak ale plnit své

zásadní a základní povinnosti, které se zavázala vykonávat. To znamená - nemůže být plnoprávnou učitelkou, vychovatelkou a pečovatelkou o chudé, nemocné a potřebné. Vést nějakou školu, mít nějaký útulek nebo nějakou nemocnici, lékárnu a podobně vyžaduje samozřejmě velké finanční prostředky a církev na to tedy ony prostředky musí mít. Nebylo by asi správné, kdyby tyto aktivity církev vykonávala ze státního rozpočtu, protože by na tuto činnost přispívali všichni poplatníci, tedy i nevěřící. Ti by pak oprávněně mohli poukazovat na to, že přispívají na činnost církve, která ji potom provozuje svým vlastním jménem. Hovoří-li se o odluce státu od církve, pak by tato měla být naplněna i po stránce ekonomické, protože církev nemůže být samostatná, pokud je na státu finančně závislá.

Vraťme se ještě k otázce chudoby. Chudobou se myslí především skutečnost, že jednotliví členové řádů nebo jednotliví kněží na farách nevlastní osobní majetek a že ten majetek, který mají, spravují jménem církve, to znamená nejenom ve prospěch dalších kněží či řádových bratří, ale ve prospěch všech věřících. Uvedl bych

konkrétní příklad. Na kanonii premonstrátů na hoře Sion na Strahově existoval kdysi zajímavý vnitroklášterní předpis, který málokdo zná. Všichni víme, že tam je krásná a bohatá barokní knihovna, která byla vždy chloubou nejenom této kanonie, ale celého řádu, ba i celého státu a národa. Avšak opat tohoto kláštera, ačkoliv byl zemským prelátem a nejvyšším almužníkem Království českého, neměl právo bez vědomí příslušného knihovníka si vzít jakoukoliv knihu nebo ji z knihovny odnést, a to dokonce pod trestem exkomunikace. Tím chci ukázat, že je nesmírně důležité si uvědomit, že tento opat, ačkoliv samozřejmě spravoval obrovský majetek, nerozhodoval sám o jednotlivých věcech, ale musel se podřídit určitým regulím.

I onen knihovník byl jenom správcem obrovského kulturního i hmotného jmění, které střežil nejen pro sebe, ale i pro následující generace. To je základní princip oné chudoby, která bývá v naší veřejnosti zcela mylně vykládána.

Dále: Někdy je namítáno, že restituce se vztahují jen na fyzické osoby, nikoliv na právní. Tento argument je také neudržitelný, protože existuje již řada zákonů, které restituovaly majetek právnickým osobám - ať již to je Červený kříž (zákon č. 126/92 Sb.), ČSTV (zákony č. 173/90 a 247/91 Sb.), některý majetek řeholních splečenství a olomouckého arcibiskupství (zákon č. 298/90 Sb.) a majetek obcí.

Někdy se poukazuje na to, že se do popředí klade jenom katolická církev, což je další nesprávný výklad, jelikož se jedná o majetek všech církví. Někdy nastupují nepochopitelné obavy ze skutečnosti, co si církev s tím majetkem počne. Domnívám se, že toto nepřísluší nikomu posuzovat. Jestliže nějakému soukromníkovi byly restituovány tři činžovní domy, také se ho nikdo neptal na to, jestli jeden nebo dva prodá a třetí si ponechá a z utržených peněz si koupí něco jiného nebo opraví třetí dům. Je skutečně jenom na církvi, jestli majetek bude užívat, jestli ho pronajme nebo jestli ho prodá. To už není záležitost žádných politiků, ale jenom církve samotné.

Konečně poslední důležitý moment, který bych zde chtěl zmínit, je skutečnost, že církev je nedílnou součástí naší společnosti, která zde po tisíc let hrála velice významnou roli. Je absurdní si představovat, že by najednou v dnešní době církev tuto roli nehrála. Ale má-li ji skutečně plnoprávně hrát, musí mít k tomu nejenom finanční a hmotné zázemí, ale hlavně svobodu, která by byla právě nejlépe doložena tím, že jí neprávem ukradený a zcizený majetek bude navrácen jako komukoliv jinému.

(Křesťanský demokrat)