--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Janča Milan
Název: Valdice u Jičína - Třetí oddělení
Zdroj: NN Ročník........: 0003/005 Str.: 018
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 01.01.1992 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Původně kartuziánský kláštěr. Dosud zachovalý postál barokního kostela se sochami svatých a majestátním křížem na vrcholku věže. Z kdysi možná slavného kláštera se stala nejobávanější věznice v Československu. Spolu s pevností Leopoldov na Slovensku /a opavskou III.NVS pro ženy recidivistky/ patřil mezi nejhroznější místa na této zemi, jaká v dnešním světě existovala pro týrání lidí.
Početní stav vězňů mi nebykl dost dobře znám. Věznice měla charakter nejtužších vazebních podmínek s trvale zavřenými celami a trvalou izolací. Běžně se stávalo, že se dva kamarádi spolu neviděli po několik let, i když bývali vedle sebe, odděleni jen tlustou kamennou zdí. Nebylo proto lehké vypátrat počet vězněných. Sám ostatní oddělení neznám, protože krátce po příjezdu z koncentračního tábora Ostrov mě zavřeli na nejhorší valdické tak zvané Třetí oddělení. Než se o něm podrobněji rozvyprávím, zmíním se ještě krátce o Valdicích celkově.
Pochmurný duch Valdic na mě dýchl už při eskortě v Pardubicích. V této věznici pro čeny zastavují autobusy plné muklů a bachařů, pendlující každý týden mezi Prahou, Moravou a Slovenskem jednak proto, aby si bachaři odpočinuli od neustálého "únavného" bdění nad povětšinou spoutanými odsouzenci, a také kvůli těm vězňům, kteří jsou určeni do Valdic, ať už přijedou od Prahy, či ze strany Moravské. A právě tady, v Pardubicích, na perníkové štaci, dostávají první lekci z komunistické humanity. "Valdičáci" jsou vyvoláváni bokem, zvlášť. Naž se vzpamatují, jsou jim nasazeny řetězy a tak zvaný medvěd. Medvěd je pruh z tlusté kůže. Zapínají ho kolem pasu a k němu řetězy připoutávají ruce. A to velmi surovým způsobem. Ruce se špatně prokrvují a celou cestu bolí. Okolo sebe pojednou vidíš samé vyholené lebky, většinou ještě různě potetované. nejsilnější dojem vůbec - jsou právě ty vyholené lebky, kterých potom ve Valdicích vidíš celé stovky. Ani kousek vlásku na hlavě, žádný vous, žádný knír. A pokud, nešťastníče, tam přijedeš na roky / a tam se jezdí na desetiletí/ s chumáčem svých vlasů, můžeš je vidět naposled, jak ti padají na kolena při potupném stříhání dohola. Pak už ani nepoznáš, kdy začneš šedivět. Každých čtrnáct dnů ti vydřou lebku ať chceš, či nechceš. Má například jenom toto ponižování lidské důstojnosti obdobu v současném světě od dob fašistických koncentráků? Sotva.
Katakomby smrti, peklo až na samém dně. Tak by se dal nazvat předstupeň trestu smrti - Třetí oddělení ve Valdicích. Skutečně hrůzyplné oddělení. Jeho strukturu jsem měl možnost poznat na vlastní kůži od jara roku sedmasedmdesát, do polviny února roku následujícího. Byl jsem tam v té době patrně jediným odsouzeným pro politický paragraf. Třetí oddělení mělo oficiální charakter trestního oddělení. Na tomto oddělení byli vězni vystaveni nejhrubšímu stupni brutality, jaký je dosud znám. Drželi tu vlastně odepsané existence. Bachaři jim říkali "exoti". Je tu asi osmdesát malých cel. Celé toto oddělení je samostatná budova. Zvláštní teritorium strachu, chladu a bídy. Budova má suterén, kde je asi dvacetjedna samotek/ z toho dvě cely pro hladovkáře /, přízemí s deseti celami zostřené izolace po levé straně a s deseti celami tak zvaného oddělení zvláštního dohledu na straně pravé. V prvním patře bylo asi 12 cel "zvláštního oddělení" a 12 cel OZD /oddělení zvláštního dohledu/. Ve druhém poschodí bylo asi 12 cel ZI /zostřené izolace/ a 12 cel CU /tak zvaného celodenního umístění/. Na všech kobkách jsou masivní pancéřové dveře s elektrickým signálním zařízením. Na chodbách, ochozech i v suterénu, je umístěno plno snímacích kamer a na každém metru mají dozorci alarmové spínače. Kamery a spínače jsou rovněž na nádvořích. V přízemí na ZI se zažaly zabudovávat v roce 1977 na cely ještě masívní katry, takže vězňovi se tím pádem zmenšil obytný prostor o plnou třetinu. Čtyři kroky byla taková cela dlouhá, dva metry široká. I na těchto celách jsem pobyl určitý čas. Mohou do nich umístit odsouzeného po výroku soudu, a to od šesti měsíců, až do dvou let. Proto se těmto samotkám říká "soudní". Mě vyměřili této soudní jeden rok. Okresní soud v Jičíně tam na návrh náčelníka valdického vězení, obávaného zločince plukovníka Kindla, posílal jak na běžícím pásu. Přestože podle zákona by měli dostat zostřenou izolaci jen ti zločinci, kteří spáchai zrůdný trestný čin zvlášť zavrženíhodným způsobem. Co tak zavrženíhodného jsem udělal já, že jsem musel sdílet tyto cely s nejtěžšími homosexuálními vrahy Československa? Na to dodnes marně hledám odpověď.
Na všech celách bez vyjímky je naprostý nedostatek čerstvého vzduchu, světla, pohybu a zlá hygiena. Na všech celách - kromě OZD, kde se pracovalo - trpěli vězni hladem, protože normální vězeňská dávka stravy se za trest snížila až na polovinu a v CU a SA /samovazbách/ to bylo navíc bez masa. Týrání hladem bylo v Československých koncentrácích a pevných žalářích hluboce zakořeněné. Bylo elementární sloužkou převýchovy. Morová rána všech vazeb, eskortních cel, lágrů a pevných věznic. Jako červená nit se táhl hladomor komunistickým gulagem. K snídani patka suchého chleba, neslazená melta. K obědu cezená polévka, těstoviny. Krupeto na večeři. Průměrné denní menu. Ovoce, mléko a pečivo se nepodávalo. Mléko měli jen dietáři. Hlavní sloužkou potravy byl v podstatě chléb a voda. Ale i ten Boží chleba býval všelijaký. Nakyslý, sražený, s moučnými červy, nedopalky cigaret, šváby, myšími výkaly. Navštívil jsem nedávno jeden z někdejších nejtěžších nacistických koncentračních táborů, Dachau.Z Mnichova tam není daleko. Na pamětní tabuli jsou tam provždy zaznamenány skandální dávky jídla, které tu vězni dostávali. Je alarmující, že ještě po tolika letech po Dachau, v tak zvané socialistické zemi, ráji to všech pracujících, mučili komunisté své vězně hladem podobnými stravovacími normami, jako mučili nacisté v Dachau. Každému vězni v Československu je známo, že na výživu policejního psa bylo vynakládáno víc, než na hlavu odsouzeného člověka, umístěného v temnici. Nemůže být pádnějším důkazem pro toto tvrzení, než byla moje váha po třech a půl letech věznění. Při své výšce 186 cm jsem vážil pouhých 56 kilo. /Viz lékařský záznam při příjmu na vězeňské psychiatrické odd. č. 17 v Praze - Bohnicích/. Pod dekou mě nebylo ani vidět.
Právě v samovazbách ve sklepení, kde bylo tak chladno i v letních měsících, že každý měl fialové nehty a promodralé rty, jsem odseděl nejdelěí čas. Tam také kopání do vězňů, k němuž se snižovali rabijáčtí dozorci, nebilo tak do očí /nebylo svědků-vězeň byl sám/ a neslyšelo to tolik uší.
Mlácení bylo na denním pořádku. Patřilo ke třetímu oddělení zrovna tak, jako psí šzěkot, znásobený ozvěnami temných chodeb. Tak zvaným vychovatelem byl v té době na Třetím oddělení nadporučík Štrobl, cynický a krutý hlupák. Trestal lidi za nejmenší provinění dlouhodobým umístěním na samotkách a spolu se svými biřici, jakými byli např. Letošník, Sirovátko, Doubic, Boháč, vechet, Vávra, Špalek a Vraštil, je vlastoručně mlátil. Ze všech jeho drábů však vynikal mimořádnou surovostí bachař Vlastimil Michálek. Sám jsem byl od něho napaden nejméně osmkrát. Vzpomínám si, že se mu podařilo vždy zasáhnout mě špičkou boty do kostrče. Přiblížil se ke mně potichu zezadu a vší silou dobře živeného bachaře mě nakopl.
Jakoukoliv ránu jsem pociťoval intenzivněji, protože moje váha se stále pohybovala kolem 55 kg, díky vleklému metodickému vyhladovění.Proto trpěly především kosti. "Jak dlouho už držíš hladovku?", ptali se mě spoluvězni pod sprchami. Musel jsem vypadat hrozně i oblečený, protože při filcunku mě bachaři podezřívali, že nosím v kalhotách ostré předměty. "Co to máte?", ptali se mě a nedůvěřivě mi osahávali pánevní kosti.
Díky dlouhodobému hladovění a nervovému vypětí jsem dostal ve vězení chronický zánět střev - Crohnovu chorobu, což věru není lehká nemoc. Přesto, že jsem si neustále stěžoval na úporné bolesti břicha /jak v Ostrově nad Ohří, tak i ve Valdicích/, dietu mi napřiznali. Naopak, ještě jsem byl trestán sníženou dávkou stravy. Při Crohnově nemoci je přitom obvzlášť nutné požívání plnohodnotných živočišných bílkovin v mase. Spočítám na prstech, kolikrát mě za ta léta dali naso. Nemohlo to ani skončit jinak, než závažnou operací /později venku/ s doživotními následky. Ani zdravotní péče ve Valdicích nebyla valná. Čast se stávalo, že v ošetřovně byl před zraky doktora a zdravotní sestry mukl zbit dozorcem, vyhnán a v poutech uvržen do temnice. Vězeň se nemůže ani bránit, protože má ruce připoutány k pasu. Musí však smeknout čepici před bachařem, to znamená, že se musí zlomit v páteři tak, až se mu podaří dosáhnout špičkami prstů na čepici. Jinak mu ji bachař srazí z hlavy "i s palicí" - jak se s oblibou vyjadřovali. Šikany dosahovaly vrcholu při předvádění na vycházku. Zvlášť nebezpečné to bylo pro ty, kteří bydleli mimo přízemí. Vedli tam totiž velmi prudké točité schody, z nichž dozorci sráželi vězně dolů. Pamětníci vyprávěli, že počátkem sedmdesátých let honili vězně do těchto schodů s plně naloženým patlem či jinou zátěží na zádech. Když ho vězeň nevynesl, skopli ho dolů. Mnoho lidí tam prý tímto způsobem odrovnali. Sám jsem nic takového neviděl, avšak že spoutaným podráželi schválně nohy, anebo že bez jakékoliv příčíny mlátili metr dlouhým obuškem po vyholené hlavě, přímo po temeni, to jsem nejen viděl, ale také sám pocítil. Například od bachaře Michálka, letošníka, Sirovátka, Doubice a Štrobla.
Věznitelé také rádi používali tak zvané téčko. Je to řetízek kolem zápěstí, kterým mohou otáčet, až zlomí vězni ruku. Při tak silné bolesti je vězeň bezmocný. Kůže na zápěstí bývá po tomto "mírném prostředku" /jak tomu říkají bachaři/ doslova rozcupována.
Všichni tito státní katané byli chráněni paragrafem 155 trestního zákona a člověk vůbec nemusí ani mávnout rukou, aby tento paragraf naplnil. Je běžnou praxí - mnohokrát jsem ji poznal na sobě - že třeba pět bachařů bezdůvodně zmlátí člověka na cele nebo v kanceláři vychovatele a ještě ho obviní z "napadení veřejného činitele". /Toto udělali komunisti jak ve vězení, tak i v civilu, na vyšetřovnách SNB/. Proto se tolik odsouzených nevrací z vězení v čase, který jim byl vyměřen původně. Nášupy jsou trvalou hrozbou, visící nad Kartouzy. Desítkám vězňů byly tresty neustále doplňovány na hranici 15 let. Takže mohou sedět prakticky doživotně. Mezi odsouzené, kteří byli takto postihováni patřili i A.V. a J.T. Ten druhý zemřel vysílením ač nedosáhl ani věku 35 let. Oba byli obviněni za mé přítomnosti na Třetím z pobuřování. Pokoušeli se založit mezi vězni Svaz nevolníků.
Kdo z Vás, vážení čtenáři ví, že u nás se odpykávaly doživotní tresty, aniž by se ukládaly? V tretním kodexu jsme si mohli přečíst, že v Československé socialistické republice je maximální výše trestu 15 let a v mimořádných případech 25 roků. Pravda, pokud jsme ho vůbec sehnali. Tak jako v době temna církev nerada viděla u někoho bibli, neměli totalitní mocipáni sovětského bloku rádi, když se někdo příliš zabýval jejich svéráznou interpretací práva, kterou navíc nebyli schopni ani dodržet.
Dalším faktem, který musí normálního člověka ohromit, bylo lavinovité sebepoškozování a suicidální tendence, neoddělitelně patřící k té bezvýchodné denní šedi. Snad každý druhý mukl ve Valdicích má poškozený zrak. To se sežene kyselina, aby se v nestřeženém okamžiku /nejčastěji v noci/ "nakrmily oči". Někde se splaší kus tuhy z inkoustové tužky a krmí se oči třeba opakovaně, až do oslepnutí. Kdekdo tam má z toho šedý zákal. Jistý K. a G. přišli o jedno oko úplně, muselo jim být evakuováno. Jistý N. /vrah/, a V. / a ovšem další a další/ mají viditelně šedý zákal. Přesto na příkaz vychovatele Štrobla museli plnit nesplnitelnou pracovní normu při přišívání knoflíků nabo pletené korálů.
Korály byly určeny pro vývoz do Afriky a Asie, kde se používají při meditacích a modlitbách. Neměli by tamní věřící vědět, že jim je vyrábí homosexuální vrazi ve vězení Valdice, plivají na ně a tisíckrát je proklejí?
Každou chvíli je někdo nalezen oběšený. Polykají se kotvičky. To je zavírací špendlík - sichrhajcka - ten se před polknutím otevře a do polohy sepnuto se přivede nití. Svázáním. Po nějakém čase se nit v žaludku rozleptá, špendlík otevře a zapíchne. Často i do krční trubice. Operace je nezbytná.
Velmi rozšířené jsou tak řečené řezačky. Sklem, lžící nabroušenou o beton podlahy, žiletkou, pokud se sežene. Nejčastěji si řežou zápěstí/tepnu, žíly, šlachy/, předloktí, krkavice, Achilovy šlachy, břicha a pohlaví. Homosexuál D. si ve Valdicích rozřízl kůži na břichu a nacpal tam pantofli. Vězeň K., jemuž ve vězení zvýšili trest za dopis Husákovi, se opakovaně přibíjel dvaceticentimetrovým hřebem do čehokoliv dřevěného. Do palandy, stolku, stromu. Odsouzený G. má na svém snědém těle cikánského původu na sedmdesát řezných ran.
Každý den drží někdo hladovku. Umístí ho na studené cele ve sklepení, často zastavují vodu. Tak nechají člověka trápit i 80 dnů /odsouzení P.,B., a jiní/.
Rádo odtahují vězně na koupelnu, donutí ho svléknout donaha a stříkají na něho proudy ledové vody. A stejně tak se postupuje, když se předpokládá, že arestant se při nářezu podělá. V koupelně se vše pak spláchne i s krví. Stopy se zahladí.
Ve všech žalářích a koncentrácích v ČSSR se zneužívalo nejrůznějších léků jako drogy. Ve třetí napravně-výchovné skupině Valdice u Jičína však tento novodobý jev narostl do nebývalých rozměrů. Většina odsouzených je od božího rána drcena nehumánní mašinerií ministerstva spravedlnosti /dříve ministerstva vnitra/. Taková tenze se snáze snese po tubě diazepamu, trifenidilu, spasmoveralginu, Vítkově směsi, yastilu atd. Muklové tomu říkají spasmáče, vítkáče a všeobecně klepky nebo fety. Přestože vězeňský lékař často odmítá vydat potřebné léky skutečným nemocným, "fetování" se tam natolik rozbujelo, že nebezpečně zdravotně postihuje stovky žalářovaných. Poruchy psychiky bijí do očí. Ve Valdicích byli jedinci - a nebylo jich málo, které by uznal za duševně choré každý psichiatr na světě. Přesto byli drženi ve výkonu tvrdého trestu nadále, poněvadž bachaři si s nimi "poradili". Neporadili si někdy s kritiky režimu, a tak je - po vzoru velkého SSSR - odsunovali do nucené "líčby" v blázinci. Proč se tak trápí vězňové sami? Copak toho není dost od věznitelů? Jsou snad tito odsouzenci nějak obzvláště zvrácení, nebo je zvrácený celý ten systém, celá ta "převýchovná" mašina? Kdybych připustil to první, pak bych se musel považovat za zvráceného i já sám. Kolem vánoc 1977 jsem měl jen krůček k tomu, abych si nasypal do očí kyselinu.
Čeho je mnoho, toho je příliš, jak se říká. Pro kdekoho je východiskem exitus. Někdo doufá /marně/, že s ním budou zacházet lidštěji, že získá nějaké úlevy. velmi mnoho lidí vede k takovému drastickému sebepoškozování prostě hlad. Normální lidský hlad po jídle. Je proto ochoten obětovat kus zdraví jen proto, aby se dostal na chvíli do nemocnice /vězeňské odd. nemocnice U sv. Anny v Brně/, kde si naplní střeva, kručící po nuceném půstu. Další zoufalci prostě nemohou snášet nepřítomnost nových smyslových podnětů, nových informací, obrazů přicházejících z vnějšího světa, touží po přirozenějších barvách /z eskortního autobusu se někdy podaří vidět lidi ve městě, les, řeku/, zvucích, dojmech. V žádné jiné věznici či lágru nejste svědkem toho podivného eskortního hemžení, jako ve Valdicích. "Potřebuješ něco dosvědčit ve svůj prospěch? Např., že dne toho a toho jsi nemohl vykrást prodejnu, protože toho dne jsme spolu byli v jiném městě v hospodě U zlatého páva? Uveď mě jako svědka a spolehni se ". A jede se na pár týdnů na eskortu! Díra je přerušena, člověk se na eskortě přece o trochu víc nají. A co je nejdůležitější: že ty strašné Valdice ztratí /aspoň na čas/ z dohledu! Proto se tolik muklů pokouší na eskortách dělat vše pro to, aby tam byla co nejdéle. Ať už sebepoškozením, nebo fingovaným svědectvím atd. Že se často ukáže svědectví falešným, protože "svědek" byl v inkriminované době ve vězení? Nevadí, účel světí prostředky a ani případný nášup za křivou výpověď nebo křivé svědectví ne věci nic nemění a je-li možnost, přístě jedu zas.
Pokud je odsouzený umístěn na Třetím ZI /zostřené izolaci/, smí psát dopis na jednu povolenou adresu nejbližším příbuzným jednou za měsíc, návštěva je povolena 1x za rok - jednu hodinu. Před návštěvou i po ní je vězeň podroben ponižující osobní prohlídce, která se nevyhne žádnému přirozenému otvoru lidského těla. Tyto potupné prohlídky jsou součástí výkonu trestu v Československu a sotva mají jakékoliv opodstatnění. Mohou se provádět prakticky kdykoliv si dozorce zamane. Třeba několikrát denně. Kultura je pojem, nehodící se do vězení. Odsouzenci třetího oddělení neví co je kino, rádio, televize, čtení novin, časopisů knih, psaní poznámek, nesmějí vlastnit tužku a papír, žádnou učebnici /ani ruštiny/.Na to musí zapomenout. Ráno ve 4.30 je budíček, sčíták, chodbař vám okýnkem podá žvanec chleba a horkou kávu /někdy se podaří zahřát ruce o horký ešus/ a můžete začít svou denné pouť od okna ke katru a zpět. Až do večera. Jen hodina vycházky na vzduchu. Většinou se ani netěšíte kvůli buzerování a zimě na holou hlavu. Ostatně jaká to procházka po dvorku jako dlaň, kde pro vysoké zdi vidíš sotva kousek oblohy. Jenom ten kříž na věži zneuctěného kostela ve věznici bylo vidět každý den, jakoby umocňoval naše neodvolatelné pohřbení zaživa. Musíme chodit v řetězech a bachaři nás okřikují. Jejich dráždění psi zuřivě dorážejí. Ti, kterým pouta nedali, pochodují a cvičí první, druhý a třetí ranní soubor /cosi jako malá spartakiáda/. V rychlém tempu tu střídají dřepy a kliky. Kdo cvičit odmítne nebo cvičí laxně, je bit. Volná vycházka na Třetím? To vůbec neexistuje. Viděl jsem před časem americký film Útěk z Alcatrazu. Bylo pro mne neuvěřitelné, /mimo jiné/, že v této svého času nejtěžší věznici Spojených států /která je už dávno po stížnostech zrušena/, si mohli vězni posedávat volně během venčení na sluníčku, bavit se s kým kdo chtěl a volně se procházet. Jen zkuste ve Valdicích při ostrém pochodu a třeba při obratech promluvit na souseda vedle. Stlučou vás a dokopou do multny - jak říkají vězňové ve Valdicích temnici v katakombách. Máte kázeňský trest. A vystavit aspoň na chvilku svou sinalou, zmučenou tvář slunci? Směšné! Ani povolit jediný knoflík u košile nedovolí!
Po těch letech vězení jsem bálý jako vápno. Říkali mi, že jsem asi typ, co se vůbec neopálí. Nikdo by v tu dobu nevěřil, že jsem jinak snědý brunet a snadno se opálím dohněda.
Okna na Třetím jsou - mimo masivních mříží - uzavřena několikanásobnou barierou. Jsou v nich, mimo jiné, ještě železné pláty s navrtanými dírami, jimiž sotva sirku prostrčíš. Výměna vzduchu je minimální. Na celách, jejichž okna vedou do civilního sektoru /na valdickou náves/, jsou zvenčí těchto oken plechové náhubky. Na takových celách ani nevíš, jaké je venku počasí. V Kartouzích se jim říká "konzervy", nebo "za plechama". V "zostřené izolaci" /ZI/, jsou železné palandy zabudované do zdi. Na cele je záchod a umyvadlo se studenou vodou. Kobka je pro dva a ti mohou spolu bydlet třeba dva roky. Soužití s jediným člověkem bez jiných podnětů a vjemů se při denním nuceném styku stává obvykle zátěží, napínající všechny síly.
Podle mého pozorování propadlo homosexualitě, ať už trvale, nebo příležitostně na Třetím oddělení nejméně 90 % lidí.
Ve Valdicích si odpykává trest jen málo skutečných politických vězňů. Od kriminálních zločinců, těchto produktů dětských domovů, nejsou nijak odděleni. Politické oddělení, jako tomu bylo například v nacistickém Buchenwaldu, zřízeno není. Komunisti se bojí svých odpůrců víc, než se jich báli fašisti. O to hroznější tam proto panují podmínky. Potetovaným přepadávačům z řad kriminálních houby záleží na jakékoli morálce. Okradou tě, zbijou a slabšího mohou i pohlavně zneužít. Stěžovat si dozorci nemůžete. Toho vyvede z míry trefná a pokud možno veřejně řečená kritika na KSČ. Ne znásilněný chlapec nebo zavražděný dědek.
Nejubožejší podmínky jsou však ve sklepení, kde jsou kobky umístěny vlastně valným dílem pod zemí. V nich je především stále zima. Mnohé mají rozbitá okna. Vevnitř není, kromě palandy a tureckého záchodu, vůbec nic. Na palandě - a někdy ji tvoří jen pár polorozpadlých prken nebo třísek - není povoleno ležet, vyjma vymezené doby v noci. Budíček je velmi brzy ráno. Ve čtyři i dříve. Všude je plno prachu, smradu, zdivo je provlhlé, na cele č. 11 teče voda ze zdi čůrkama. Stávalo se , že najednou bylo v cele po kotníky vody. Z takových cel jsem si přinesl domů revma. Z nedostatku pohybu pak nemoc kloubů. Vydržel jsem sedět v dřepu u sudeného radiátoru celé hodiny, rukama objímaje kolena, s hlavou vtisknutou na prsa a zahřívaje se aspoň dýcháním si pod žalostně rozkmásanou košili. Ve škvírách rozpukaného dřeva jsou skryti pavouci, štěnice, švábi,/v Ostrově to byli také blanokřídlí rusi/ a jiný hmyz. V noci obtěžuje. Na mnoha celách byly myši a stávalo se, že z tureckého záchdu vyskakovaly krysy a potkani. Zvlášť nepříjemné to bylo v noci, v naprosté tmě, když se tato havěť procházela kolem obličeje.
Pod hlavu není možné dát si nějaký polštář. Ráno mě bolely vždycky všechny kosti od tvrdého dřeva. Zdřimnutí přes den znamenalo nebezpečí jednak zbití, jednak dalšího prodloužení díry až dvojnásobně. V jednom kuse tam mohl člověk dřepět až šedesát dní. Pak ho museli pustit nahoru "do stavu" na deset dnů a znovu šedesát dolů. Tak mě to dělali, za požehnání pana převychovávatele Štrobla nonstop. Není divu, že moc nescházelo, abych pozbyl rozumu.
A pak jsem se dostal v půli února 1978 na vězeňskou psychiatrii do Bohnic, pavilon č. 17. Ale to už je jiná kapitola.
Valdický mikl, stále hermeticky zašpérovaný v kamenné mučírně. "Probouzí se v temné díře, místo očí modřiny, odkopnutý ledviny...",jak se zpívalo v jedné vězeňské baladě. Kolik takových rán tam prožili nevinně odsouzení lidé? Zaplať Bůh za to, že kromě zničeného zdraví a těžkých nočních chmur, si můžu říct - a se mno všichni bývalí političtí vězni - je to za námi. A doufejme, že na věky. Amen.
Milan Janča, signatář Charty 77
Mnichov
Pozn. autora: Dodnes / t.j. prosinec 1992/ nebyl ani jediný z vyjmenovaných komunistických sadistů postaven před soud. Přestože podnět k zahájení jejich trestního stíhání jsem podal vojenské prokuratuře v Hradci Králové už před 2 roky.
Milan Janča