--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Janík Eduard
Název: Česká špína
Zdroj: NN Ročník........: 0003/005 Str.: 020
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 11.01.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

a sociálních věcí ČR K rukám pana ministra

P r a h a

Vážený pane ministře !

Obracím se na Vás s důraznou stížností na Městskou správu sociálního zabezpečení v Brně a sociální odbor Magistrátu města Brna, které svým svérázným posuzováním vážným způsobem ohrožují samotnou existenci mé rodiny a žádám o Váš okamžitý zásah.

Stručně o mojí situaci. Je mi 51 let, jsem částečný invalidní důchodce s vážným srdečním onemocněním. Pečuji o tři nezletilé děti ve věku 15, 13 a 10 let, z nichž nejstarší je těžce mentálně postižený s další těžkou zrakovou, motorickou a logopedickou vadou, navíc stižen alergií a epileptickými záchvaty až 4krát denně. Matka dětí před 10 lety zemřela, takže na ně pobírám částečný sirotčí důchod. Jsem téměř půldruhého roku rozvedený, se svou bývalou druhou ženou a naším společným synem v její péči, na něhož platím výživné, sdílíme stále stejný byt, když na náklady bydlení bývalá žena odmítá přispívat.

Po ztrátě zaměstnání jsem byl od 13. 5. do 12. 11. 1992 veden jako uchazeč o zaměstnání na pracovním úřadu a pobíral podporu v nezaměstnanosti. Brzy se ukázalo, že pro člověka v mé situaci sehnat vhodné zaměstnání je nemožné. S ohledem na danou situaci se život mé rodiny byl nucen přizpůsobit novým podmínkám na úrovni sociálního minima. Ihned po skončení výplaty podpory v nezaměstnanosti jsem se hned počátkem listopadu 1992 přihlásil na sociálním odboru příslušné městské části o příspěvek při péči o blízkou osobu ve smyslu ş 47 vyhl. č. 182/91 Sb. Je nepředstavitelné, do jak obtížné situace zavedlo toto zdánlivě jednoduché řešení mou rodinu. Celkem to znamenalo pět mých návštěv na Obvodním úřadu Brno IV, jednu návštěvu tohoto úřadu u mne v bytě a dvě mé návštěvy na úřadu práce pro různá potvrzení. Výsledkem bylo rozhodnutí o měsíčním příspěvku ve výši 680 Kčs, když od plné výše příspěvku 1980 Kčs mně byla odpočítána částka 1300 Kčs mého vlastního částečného invalidního důchodu. Písemně jsem toto rozhodnutí obdržel 8. 1. 1993 s tím, že peníze mi dojdou koncem ledna. Kromě jiného bylo jednou z nevinně vyhlížejících podmínek pro tento příspěvek, že nebudu veden v evidenci jako uchazeč o zaměstnání, což pro mne stejně nemělo žádný smysl.

O doplatek do sociálního minima jsem byl nucen obrátit se na brněnský magistrát, což jsem učinil hned první prosincový úřední den. Jednání na tomto úřadu bylo šokující. Na potupnou roli podezřelého individua, které jen obtěžuje a chytračí, jsem byl připraven. To je všeobecně známo. Neuvěřitelný pro mne byl závěr úřednice, který zněl asi takto: na tom doplatku by něco bylo, jenže nemůžete dostat nic, protože nejste příjemcem přídavků na děti a tím od listopadu nejste proto, že nejste v evidenci uchazečů o zaměstnání! Jak se ukázalo při mé následné návštěvě nemocenské správy, skutečně mi tato na základě hlášení úřadu práce bez mého uvědomění zastavila výplatu PnD na 3 děti, včetně příplatku na invalidní dítě a SVP. Situace před vánocemi přímo infarktová. Kolotoč pobíhání mezi čtyřmi institucemi na různých koncích města by zřejmě nezůstal bez následků ani pro zdravého člověka.

Na magistrátu jsem trval na poskytnutí zákonem zaručeného sociálního minima a okamžité řešení mé situace poskytnutím jednorázové podpory a co nejrychlejším vyřízení stálého doplatku do životního minima. Bezvýsledně. Závěry provedené úřednicí paní Pelánovou a potvrzené její vedoucí dr. Skořepovou byly definitivní. Sociální podporu nemohu dostat, protože nepobírám PnD, což je moje povinnost. Rezignuji a žádám pouze o vydání dvou tiskopisů, na nichž požádám o 10000 Kčs jednorázové podpory a doplatek do životního minima a žádám co nejrychlejší písemnou odpověď, když není co řešit. Úřednice odmítá vydat dva tiskopisy s odůvodněním, že obě podpory současně nelze poskytovat a v případě jednorázové podpory mohu žádat maximálně 3000 Kčs. (Kopie obou mých žádostí přikládám.) Po jejich předání dne 14. 12. 1992 jsem poučen úřednicí Pelánovou, že na vyřízení mají jeden měsíc. Dr. Skořepová později upřesňuje, že na vyřízení mají 15 dní, ale že zamítavou odpověď napíše hned následující den, abych se co nejdřív mohl odvolat, ale pak už to bude řešit ministerstvo... S tímto závěrem se rozcházíme.

Dodnes ani po měsíci nemám na své dvě žádosti žádnou odpověď. Místo ní si čtu ve vyhlášce, že povinností soc. úřadu je vyhledávat sociálně potřebné občany..., v novoročním projevu si čtu slova V. Klause, že soc. pomoc se musí dostat těm, kteří ji skutečně potřebují... a další povzbudivá slova. Zatím přežívám. V současné době mám dluh u svých přátel téměř 5000 Kčs, neuhrazenou fakturu doplatku za teplo, vodu atd. ve výši 1600 Kčs, stal jsem se novopečeným neplatičem nájemného. Mám ještě rezervy - přestat platit inkaso, pojištění svých dětí, školní stravování, mimoškolní činnost. Jednat se zdejším sociálním úřadem pokládám za bezpředmětné a příliš rizikové pro mé zdraví. Obracím se proto, vážený pane ministře, přímo na Vás a žádám o okamžité řešení mé osobní situace. Považuji za nutné upozornit, že podivuhodnými postupy brněnského sociálního odboru netrpí pouze má rodina. Důvody ke stížnostem má celá řada rodičů s mentálně postiženými dětmi, kterým jsou obdobným způsobem odmítány sociální podpory a kterým v současné době jsou ve velkém měřítku odnímány průkazy ZTP-P s odvoláváním se na nové právní normy. Na listopadové besedě Sdružení pro pomoc mentálně postiženým zdůvodnil představitel soc. odboru dr. Lambert odnímání průkazů tím, že (přeloženo do češtiny) debilové bez orientační schopnosti musí mít ještě uříznuty obě nohy, aby jim průkaz mohl zůstat. Byl jsem svědkem, jak v průběhu mých návštěv na soc. odboru byli lidé odbýváni se svými požadavky z důvodu pozdního termínu, který byl sdělován každému jinak, stejně jako hranice maximální výše jednorázové podpory. Skutečností je, že lidé byli donucováni k okamžitým podpisům rozhodnutí úřednic a k příslibům, že se nebudou odvolávat, a to pod pohrůžkou, že jinak jim žádost nelze vyřídit vůbec. Ne snaha o pomoc lidem v tísni, ale lež a zamlžování je vlastně programem tohoto úřadu. Specifické brněnské výklady současných právních norem a jejich naplňování by si zasloužily důkladnou prověrku. Podle mého názoru nejsou nahodilé. Jejich vykladači jsou už mnoho a mnoho let stále stejní. Komu asi jejich výklady prospívaly a prospívají? Těm skutečně potřebným určitě ne.

Připouštím, že v současném právním labyrintu mohou existovat i současně dva platné zcela protichůdné zákony. Jeden zabezpečující právo na přežití a druhý umožňující toto právo upřít a rodinu zničit. Pak se nabízí otázka, proč má ten druhý zákon (alespoň v brněnských podmínkách) přednost před tím prvním, přestože ten je jednoznačně v zásadním rozporu s mezinárodně platnými a naším státem uznávanými normami.

Trvám na doplacení neprávem odňatých přídavků na mé tři děti včetně příplatku 700 Kčs na invalidní dítě od listopadu 1992 a jejich další průběžné proplácení. Je absurdní, jestliže se o děti starám stále stejným způsobem a nikdo jiný na ně nic nevynakládá, aby o toto nejzákladnější zabezpečení měly děti přijít zásluhou stupidního byrokratického postupu.

Považuji za nanejvýš nemorální, jestliže nemohu jako částečný invalidní důchodce a samoživitel dostat příspěvek při péči o blízkou osobu v plné výši, zatímco např. nepracující žena poslance s příjmem 20000 Kčs ano.

Pokládám za nanejvýš nemorální, jestliže se sirotčí nebo vdovský důchod, tedy příspěvky napomáhající překonávat katastrofální (ne katastrofické) rodinné situace (ne scénáře), stanou součástí státem poskytovaného sociálního minima.

Nepochopím, proč po nevydařeném pokusu nahradit zčásti dětem zemřelou matku, nemohu už nárokovat vdovský důchod, jelikož už nejsem vdovec, ale jen rozvedený.

To všechno zřejmě má být trest za to, že nehodlám svěřit své děti do péče státu (jediná rada sociálních institucí), který pak na ně vynakládá několikanásobně větší prostředky a několikanásobně menší péči, což už však nám, daňovým poplatníkům, trnem v oku není. Nevím, jestli ještě platí taková krásná formulka z předrevoluční doby, kdy na základě žádosti o odstranění tvrdosti zákona bylo možné všechno. Tedy aspoň u někoho. Já jsem tuto kouzelnou formulku zkoušel před 10 lety, kdy jsem u tohoto stejného brněnského úřadu žádal o mateřské dávky pro mou ženu, když pro ni bylo zhola nemožno splnit nesmyslnou podmínku 25 odpracovaných dnů mezi dvěma těhotenstvími. Pochopitelně bezúspěšně. O výjimečné poskytování mateřského příspěvku po úmrtí mé ženy brzy po porodu už jsem si žádat netroufal. Chtěl jsem po tomto úřadu pouze pečovatelku pro postiženého syna (nebylo ho kam umístit), kterou bych si sám zaplatil, abych měl možnost chodit na 8 a půl hodiny do práce, vydělat si a neztratit nárok na přídavky na děti. Ani v tomto mi tento úřad nebyl nic platný.

Proto, pokud je nynější jednání opět v souladu s platnými zákony, žádám o prominutí ne tvrdosti, ale natvrdlosti zákona. V Brně 11. 1. 1993

Eduard Janík, Vlkova 9,

628 00 Brno

P. S.

Právě jsem obdržel (12. 1. 1993) dvě rozhodnutí o dávkách sociální péče Magistrátu města Brna ze dne 17. 12. 1992. V prvním rozhodnutí se mně zamítá opakovaný peněžitý příspěvek z důvodu, že "do životního minima Vaší rodiny chybějí výlučně přídavky na děti, které nelze nahradit dávkou sociální péče". Druhé rozhodnutí mi poskytuje jednorázový peněžitý příspěvek ve výši 4000 Kčs na "úhradu dluhu nájemného a ošacení". V odůvodnění se pak praví, že je poskytnut "na překlenutí tíživé finanční situace a do vyřízení zákonných!!! dávek".

(Dle poučení stihnu své odvolání přes nemálo svých starostí do 15 dnů. U druhého rozhodnutí je mé odůvodnění celkem jednoduché. Děti se nedokázaly dohodnout, zda si za zbytek pořídíme video, barevnou televizi nebo věž).

Rozhodnutí sociálního odboru s podpisy Pelánové a ing. J. Novotného považuji za arogantní výsměch nejen sobě a mým dětem, ale sociální politice tohoto státu vůbec. Tato rozhodnutí mě přiměla podat podnět Generální prokuratuře ČR k prošetření zákonnosti postupu Magistrátu města Brna a v případě zjištění, že tento postup je správný, k podání žaloby na stát, který porušuje své vlastní mezinárodní závazky.

Kopii dopisu zasílám Václavu Klausovi. Domnívám se, že je nutné, aby jako předseda Vládního výboru pro zdravotně postižené občany i jako předseda vlády o takových případech věděl. V Brně 15. 1. 1993