--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Kolář Vladimír
Název: Kontinuita
Zdroj: NN Ročník........: 0003/005 Str.: 024
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: . . Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
V obecném smyslu je kontinuita nepřetržitým trváním, vzájemným navazováním, souvislostí, spojitostí.
Spolu se zánikem totalitního státního systému a spolu se vznikem českého státu se hovoří o právní kontinuitě. O co konkrétně jde. Jde o nepřetržitost trvání totalitního právního systému jako celku, nebo jde o nepřetržitost trvání jenom některých jeho právních norem? A proč je vůbec nastolen požadavek právní kontinuity? Není to jen teoretické téma, které se neobjeví jako zákonem upravený způsob nepřetržitosti trvání totalitního právního systému jako celku, či jen jeho některých právních norem?
Zákonodárná moc se s problémem právní kontinuity de facto zabývala. Zákonem č. 480/1991 Sb. o době nesvobody, vydaným dne 13. listopadu 1991, bylo období od roku 1948 do roku 1989 označeno jako období, v němž komunistický režim porušoval lidská práva i své vlastní zákony. Proto, podle tohoto zákona, právní akty přijaté v uvedené době zákon zrušil, avšak jen tehdy, stanoví-li tak zvláštní zákon. Zákon tedy zakotvil nepřetržitost trvání totalitního právního systému i po listopadu 1989. Stanovil však zároveň způsob přerušení takové kontinuity.
Zde je namístě vyložit význam pojmu právní akt, užívaného zákonem o době nesvobody. Teorie rozeznává právní akty normativní, to je pravidla chování vztahující se na skupinu případů stejného druhu a neurčeného počtu a právní akty individuální, jimiž jsou výsledky činnosti státních orgánů vztahující se jen na určitý individuální případ. Pro názornost: Normativním právním aktem je například zákon, či vyhláška je provádějící. Individuálním právním aktem je pak například rozsudek soudu, rozhodnutí státního notářství o registraci smlouvy, rozhodnutí stavebního úřadu o povolení stavby, rozhodnutí finančního úřadu o vyvlastnění majetku atd.
Protože zákon o době nesvobody výslovně nestanovil, o kterém z těchto dvou druhů právních aktů hovoří, lze se oprávněně domnívat, že se zákon týká obou druhů. Pak právní kontinuitou bude jak nepřetržité trvání účinnosti zákonů vydaných v době nesvobody, ale i právní důsledky pravomocně vydaných rozsudků a rozhodnutí soudů trestních i civilních, právní důsledky pravomocně vydaných rozhodnutí jiných orgánů státní moci, jakými jsou například rozhodnutí různých odborů národních výborů, stavebních a finančních úřadů, lékařských posudkových komisí a jiných úřadů státní správy.
Je třeba se zamyslet nad motivací požadavku udržení právní kontinuity i nad motivací požadavku zrušení konkrétních právních aktů a tím tedy nad motivací přerušení právní kontinuity. Pro udržení právní kontinuity hovoří obavy z určitého "bezprávního stavu", tedy strach z možnosti existence určité doby, kdy určité, nebo v krajním případě všechny vztahy ve společnosti existující, nebo v krajním případě všechny tyto vztahy nebudou upraveny zákonem. Takováto námitka se však může týkat jen kontinuity normativních právních aktů - zákonů a vyhlášek. Zde je třeba namítnout: není zákon vydaný totalitním režimem vlastně sám o sobě bezprávím? Směřuje-li takový zákon k potlačení, či jen k omezení základních lidských práv a svobod, pak je nesporně lepší jej zrušit. Totéž hledisko je třeba uplatnit i při
posuzování nutnosti udržení právní kontinuity individuálních právních aktů - rozsudků soudů a rozhodnutí orgánů státní správy.
Ve skutečnosti však již došlo u konkrétních normativních právních aktů - zákonů a vyhlášek, i u konkrétních individuálních právních aktů - rozsudků soudů a rozhodnutí orgánů státní správy k přerušení jejich kontinuity. Bylo tomu tak například u toho článku ústavy, který stanovil vedoucí úlohu KSČ, bylo tomu tak u mnoha zákonů a vyhlášek týkajících se ekonomiky jako celku, zejména podnikání. Tolik jen příklady přerušení kontinuity normativních právních aktů - zákonů a vyhlášek. U individuálních právních aktů - rozsudků soudů a rozhodnutí orgánů státní správy, došlo k přerušení jejich kontinuity například zákonem o soudních rehabilitacích, zákony, na jejichž základě se navrací majetek zabavený v době nesvobody.
Jaké se však uplatňuje hledisko při přerušení právní kontinuity? Jednoznačně lze říci: Co se nehodí někomu, něčemu, to se zruší, co se hodí někomu, něčemu, to se ponechá. Tak byl bez obvyklých obstrukcí komunistických poslanců zrušen hospodářský zákoník z roku 1964 a nahrazen zákoníkem obchodním. Byli by totiž sami proti sobě. Vždyť to jsou zejména komunističtí nomenklaturisté, nyní páni podnikatelé, kterým starý hospodářský zákoník vadil v rozletu. Aby se vlk nažral, a koza zůstala celá, byly zákonem o soudních rehabilitacích zrušeny ty nejkřiklavější případy třídní komunistické zvůle -
byly zrušeny rozsudky trestních senátů, na jejichž základě byla upevňována moc dělnické třídy, jak o tom píše například ve své učebnici kriminologie JUDr. Karabec. Odškodnění postižených třídních nepřátel je však koncipováno s ohledem na omezené možnosti státního rozpočtu. Už vůbec se nikdo nezabývá odpovědností těch, kteří jménem třídního boje a pro upevňování panství dělnické třídy páchali zlo. Mnoho právních aktů - zákonů a vyhlášek, vydaných totalitním režimem, zůstává v platnosti proto, že se hodí i současným představitelům státní moci. Mohou je použít pro svoje potřeby. Mezi taková ustanovení zákona patří například paragrafy trestního zákona chránící před hanobením hlavu státu, nejvyšší státní orgány a stát jako celek. Polemika kolem ş 260 byla vedena jako soupeření mezi nynějšími a minulými mocipány takovým způsobem, který lze bez nadsázky nazvat dryáčnickým. Výsledek je ubohý, takže chybí ustanovení chránící občana proti útoku na jeho základní lidská práva a svobody a chránící jej při výkonu jeho občanských práv. Tak se stalo například, že antisemitistické a rasistické útoky zůstávají nepotrestány. Pokud byla shora řeč o odpovědnosti těch, kteří jménem totalitního režimu osobně zlo páchali, pokud byla řeč o odškodnění těch, na nichž bylo zlo pácháno, neobstojí námitka, že toto do tématu právní kontinuity nepatří. Patří! Proč je třeba v souvislosti
s právní kontinuitou hovořit o odpovědnosti těch, kteří páchali jménem totality zlo? Proč je třeba hovořit o odškodnění totalitním režimem poškozených obětí? Protože, připustíme-li nepřetržité trvání, tedy kontinuitu totalitního právního řádu, připustíme nepřetržité trvání jeho neblahých důsledků. Neodškodnit zlem poškozené oběti, nepotrestat zločince zlo páchající, je též zlo. To je kontinuita zla. Zlo se plynule, nepřetržitě a trvale přesune do nových poměrů. Bude vyčkávat slabosti těchto poměrů, aby zase mohlo vyrůst do rozměrů, které známe z období nesvobody - totality. Třeba bude zosobněno jinými lidmi. Lidmi, kteří ani totalitu nezažili, ale byli poučeni o zkušenost, že zlo vynáší nejvíce tím, že není potrestáno. Často se poukazuje na nesprávnost nápravy křivd křivdami novými. Kdo na to však nejvíce poukazuje? Ten, kdo křivdou předešlou získal. I takový přístup k nápravě křivd však musí mít meze. Meze spočívající v tom, že ten, komu bylo ukřivděno zvůlí totalitního režimu, musí být odškodněn přednostně. Je-li takovéto odškodnění někdy na úkor konkrétního občana, nutno mu zde připomenout i jeho díl viny na zlu totalitou spáchaném tak, jak o tom hovoří pan Václav Havel.
V Praze dne 31. 12. 1992
pro NN JUDr. Vladimír KOLÁŘ