NN

--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Maraczi Pepíno
Název: Konfiskace, vyhození, věznění...
Zdroj: NN Ročník........: 0003/005 Str.: 031
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 01.02.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Ve druhém týdnu prosince 1990 se na pravém břehu Dunaje sešlo přes dvacet bývalých posluchačů v nové budově VŠE. Nebyli to zdaleka všichni ti, kteří byli v padesátých letech vyloučeni ze studia. Důvodem vyloučení byl původ, politické názory, občanské či náboženské postoje. Lui Mišík, který se vrátil z Ameriky, k tomu říká: "To není žádná satisfakce, týden před promocí mě vykopli a teď mi dávají čestný diplom, jaký dostal například Vasil Biľak." Další ze zúčastněných, pan Vladimír Černák z Martina, dodává: "Dostal jsem list o vyloučení ze školy v den, kdy jsem se vrátil z brigády na Trati družby. Otce mi zavřeli v akci Žingoriáda a zabavili nám majetek. Nakonec jsem neměl kde být, tak jsem musel koupit dům svého otce." Podívejme se blíže na případ jednoho z postižených.

Černé nemůže být bílé

Pan Ivan Štelcer nastoupil spolu se svým bratrem Martinem na právnickou fakultu Slovenské univerzity v Bratislavě v roce 1944. Od roku 1945 docházelo k vylučování ze škol z politických či náboženských důvodů. Při zápisech na vysoké školy bylo nutné předložit tzv. "Osvědčení o politické a národní spolehlivosti". Když pan Štelcer přestupoval v roce 1946 na Slovenskou vysokou školu obchodní, požadovali po něm "Osvědčení". Jelikož mu je MěNV v Hlohovci odmítl vydat, přes známé mu je lstí vydal doktor Kocián. (Později také uvězněn.) Mezitím se škola přejmenovala na Slovenskou vysokou školu hospodářských věd. Zkoušelo se ve svazáckých košilích a kolektivně, zkoušejícími byli novopečení komunističtí ekonomové a právníci. Ivan Štelcer na závěr ročníku udělal zkoušku napoprvé, také se učil až 14 hodin denně. Ze skoro 500 posluchačů prošlo málo přes 50 studentů. Protože nemohli s bratrem sehnat ubytování, byl ochoten je vzít do opatrování klášter redemptoristů na Puškinově ulici. Tam bydleli až do noci 13. dubna 1950. Tuto noc ze čtvrtka na pátek klášter obsadily bezpečnostní složky ministerstva vnitra a všechny řeholníky i oba studenty odvlekly na výslechy, které trvaly dlouho do druhého dne. Konfiskace jako perzekuce

Bolševické běsnění, jak je Ivan Štelcer nazval, začalo již roku 1948. Tehdy celé rodině komunisti zkonfiskovali rodinný domek, do kterého nastěhovali čtyři cizí rodiny. Rodinu Štelcerovu vyhnali a nikomu nevadilo, že matce Ivana Štelcera bylo 76 let, měla nemocné srdce a v té době již 13 let trpěla TBC plic. Vyhnán byl i otec a bratr jen v oblečení, které měli na sobě. Dočasná správní komise v Hlohovci pak v usnesení č. 109 ze 14. 5. 1948 sděluje, že koberce, 22 olejových obrazů jakož i veškeré zařízení bytu se nachází na sekretariátu KSS v Hlohovci. Když rodina požádala Fond národní obnovy o navrácení majetku, bylo vyhrožováno jejich advokátovi dr. Kolomanovi Zányimu i celé rodině, že všichni skončí ve vězení. O rodinu Štelcerů se museli postarat příbuzní, nebylo možné najít práci. Rodina sama toto období nazvala otloukáním prahů, spala v jednom nedokončeném domě na slámě, jedla z jedné mísy, pokud bylo co. Ze svého majetku v hodnotě přes 500000 korun nedostala nazpět ani hlavičku špendlíku.

Jobova zvěst

Pan Ivan Štelcer studoval s vyznamenáním, jeho bratr s dobrým prospěchem. Ve dvou dnech června 1950 vykonal úspěšně písemnou zkoušku, 30. června se měl dostavit ke zkoušce ústní a také tak učinil. Tady mu sdělili, že byl den předtím vyloučen ze studia z toho důvodu, že se při písemné zkoušce vzdal zkoušky ústní, což nebyla pravda. Tuto větu mu někdo z profesorů vepsal do indexu. Pan Štelcer proti vyloučení písemně protestoval, protože se proti pořádku na škole nikdy neprovinil, nebylo proti němu vedeno žádné disciplinární řízení a nebyl na škole nikdy trestán. Několik týdnů předtím se však na kursu v ústní části Ivan Štelcer zmínil o tom, jak se komunisté zmocňují vlády ve východních zemích, poukázal také na MaoCe-tungovu armádu a dostal čtyřku. Zkoušející soudruh Rehák ještě dodal, že pan Štelcer je nabiflovaný, ale že se zkouší jeho vztah k socialismu a že pan Štelcer jinak mluví a jinak myslí. V souvislosti s tím si pan Štelcer vzpomněl na to, jak ve třídě nechtěly sedět děti komunistů vedle dětí podnikatelů a vykořisťovatelů. Dodatečně byl vyloučen ve stejný den i bratr Marian a na fakultě jim sdělil Viktor Pavlenda, že je vyloučili a rozhodli o tom v jejich nepřítomnosti, protože "případ je úplně jasný, neprověřili jsme vás, jste zarytí nepřátelé našeho zřízení, nemáte k němu kladný postoj, jste buržoazní nacionálové a klerikálové". Oběma bratrům škola odmítla vydat jejich indexy v kanceláři rektorátu, slečna Kotalíková jim sdělila, že je to zakázané a že indexy jsou ve skříni. Ivan Štelcer je ze skříně vzal sám. Bylo to to poslední, co mohli na této škole udělat. Pak přišly prázdniny roku 1950... marxismu-leninismu

Namísto diplomu VŠ - uvěznění!

Celá rodina se protloukala životem, jak mohla. Bída a pocit zbytečnosti, bez přístřeší nad hlavou. Životním ranám však stále nebyl konec. Přišel rok 1955. Krajský soud v Bratislavě odsoudil celou rodinu (s výjimkou nemocné maminky) za to, že se dovolávali práva slovenského národa a dožadovali se svobodných voleb: jejich otce na 23 let, Ivana Štelcera na doživotí, jeho bratra na 2 roky. Na vězení Ivan Štelcer vzpomíná: "Ve výkonu trestu jsem byl 26krát potrestaný za to, že jsem se procházel se svým otcem, se kterým jsem byl na jednom oddělení a chodili jsme společně na vycházky. O povolení či kontakt s rodinným příslušníkem šlo zažádat jen v případě, že ten byl na jiném oddělení."

Když pan Štelcer odmítl podepsat protokol o výslechu ve věci vycházek, dostal třídenní korekci, na kterou si rovněž vzpomíná: "Na samotce bachaři odstranili lůžko, stoličky, musel jsem se vysvléct do naha, bachaři se podívali i do konečníku, zda tam něco neskrývám. Na sebe jsem dostal plátěné a potrhané hadry, celý den jsem musel chodit, stále bylo otevřené malé okýnko, v cele se netopilo. Zato se na cele nepřetržitě svítilo a vězeň byl neustále kontrolován špehýrkou. První den jsem dostal meltu a krajíc suchého chleba, druhý den nic, třetí den poloviční dávku jídla. Jídlo se vyložilo před dveře cel, dozorce ho potom v ešusech vkopával do cel."

Ivan Štelcer prošel Leopoldovem, Iľavou i Valdicemi. Dohromady odseděl "jen" více než 13 let, jeho otec z 23 let odseděl 7 roků. Ivan Štelcer byl propuštěn s podlomeným zdravím 9. května 1968 na amnestii prezidenta. Po propuštění z vězení mohl pracovat jen jako dělník za plat 1 200 korun. Oproti "platu" ve vězení, kdy dostával 5 korun kapesného měsíčně, to přece jen byly nějaké peníze. Jeho otec bral po opuštění vězení zkrácený důchod ve výši 240 korun měsíčně a jeho žena 100 korun. Ještě v tomto roce přišla rehabilitace z VŠE a možnost dokončení si školy a podrobení se státní zkoušce. Pan Štelcer už se vrátit nazpět nedovedl. Manuálně pracoval, jak jen to bylo možné, aby pomohl finančně rodičům. Tak skončila vězeňská pouť započatá dnem 6. duben 1955... Osoby a obsazení

Členy prověřovací komise na Slovenské vysoké škole obchodní v padesátých letech byli tito lidé: Gerta Herzová, Viktor Pavlenda, ing. Masaryk, Pavel Rapoš, pan Stankovič. Pracovník nynějšího ministerstva kultury na Slovensku Alexandr Pavlík, v osobním rozhovoru po listopadu 1989 činnost v této komisi popřel. Oba bratry v letech 1946-1947 ostře napadal na aktivu ČSM tehdy vysoký funkcionář, předtím jejich spolužák na gymnáziu v Hlohovci (!!!), Jozef Zachar, nynější akademik dr. Jozef Zachar, DrSc., místopředseda Slovenské akademie věd v Bratislavě. Ten o nich prohlašoval, že to jsou "zarytí nepřátelé lidově demokratického (sic) zřízení". V době konfiskace majetku rodiny pracovali na MNV v Hlohovci: bývalý předseda Ján Čergel, dr. Jozef Svätokrížny, Pavel Šurina, Karol Gubala, Andrej Selec<%2>ký, Alžbeta a Mária Drábiková. Též se angažoval tehdejší předseda Ok<%0>resního soudu Jankovič s panem Moravanským. U krajského soudu v Bratislavě je soudil bývalý náměstek předsedy Nejvyššího soudu v Praze, dr. Jozef Breštanský, který práva udělal v rychlokursu za šest měsíců. (Dnes již nežije - spáchal sebevraždu oběšením.) Kdo přežije - ten vyhraje?

V letošním roce bylo panu Ivanu Štelcerovi 69 let. Když požádal v červnu 1991 ministerstvo spravedlnosti o odškodnění, nedostal žádnou zálohu, jak požadoval. Finanční odškodnění za utrpení prý dostane ve formě dluhopisů do 10 let. K důchodu dostává měsíčně 2 500 korun. Je to hodně nebo málo? Čestný titul ing. navrhoval udělit soudruhu Dubčekovi, pokud jej ještě nemá. Sám sebe se ptá pan Štelcer, zda si má navrácený <%2>titul dát na hrob. Osobně je pro lus<%0>trace a potrestání těch viníků, kteří porušovali lidská práva. Bohužel, současný neokomunismus na Slovensku jede svojí vlastní cestou. Někdy se práva není možné dovolat. A aby se neřeklo, byl pan Štelcer k 1. lednu 1991 propuštěn z Městského bytového podniku, ač chtěl pracovat jak byl zvyklý celý život. Jiní důchodci v podniku zůstali. A tak nelze panu Štelcerovi než popřát ještě mnoho síly a radosti při pohledu na svoji tříletou dcerku.

Pepíno MARACZI

Kolik bylo lidí takto postiženo?

"Na základe návrhu fakultných plenárok a po schválení komisiou PŠVU rozhodnutím Povereniectva školstva, ved a umení pod č. 105, 572 (50 - III) vylučujete sa ihneď zo STUDIA Vysokej školy hospodárskych ved v Bratislave..." Píše se 29. květen 1950.