--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Bělohoubek Antonín
Název: Můj pomyslný duel s předsedou komunistů
Zdroj: NN Ročník........: 0003/005 Str.: 000
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: . . Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

A.B.: Nejsem si vůbec jist, jestli dělám dobře, že přistupuji na duel s vámi před televizní kamerou. Sedíme tady totiž proti sobě jako rovný s rovným. Nemyslím si, že jsem fouňa a že nejsem demokrat, když se domnívám, že si rovni nejsme, že zvláště předseda komunistů by se měl na televizní obrazovce objevovat jen v záběrech na lavici obžalovaných. Až do opravdu

pokorného přiznání viny bychom asi měli mluvit jen O NICH (komunistech), ne S NIMI.

J. Svoboda: Ale přišel jste, čímž jste se zřejmě rozhodl pro jiný přístup a to je dobře.

A.B.: Jen se neukvapujte. Ve svých "komplimentech" hodlám totiž pokračovat, pro začátek těmito třemi:

1. Konstatuji, že to, co si říkala a říká komunistická strana, byla a je zločineckou organizací se vším všudy, včetně fyzické likvidace statečných odpůrců.

2. Předsedu této zločinecké organizace považuji za jednoho z virtuózů komunistických záludností. Kdyby jím totiž nebyl, sotva by se stal předsedou této organizace.

3. Předseda komunistů je nepochybně i virtuózem pokud jde o naplňování zásady cyniků číslo jedna, to jest virtuózem v předstírání serióznosti. Toto předstírání mu velice usnadňuje jak dlouholeté ochromování naší způsobilosti ke kritickému myšlení, tak dlouholeté ochromování našeho smyslu pro spravedlnost. Doufám, že mně se podaří i této vaší virtuozitě čelit alespoň obstojně.

J. Svoboda: Dnešní komunistická strana se distancuje od mnohého, čeho se dopustilo její dřívější vedení. A.B.: Takže vaše první ukázka lži a neserióznosti komunistů: Kdybyste se totiž s k u t e č n ě distancovali od zvůle komunistů v předchozích desetiletích, udělali byste zcela automaticky několik podstatných věcí:

a) rozpustili byste vaši zločineckou organizaci především pro ty hrůzné série zločinů, kterých se dopustili vaši předchůdci a pokorně byste zůstali nadosmrti mimo všechny politické strany;

b) poctivě byste vrátili všechen nakradený a naparazitovaný majetek, a to nejen jako organizace, ale i jako jednotlivci; c) s a m i byste odešli ze všech významných míst. Ani jednu z těchto tří základních věcí jste neudělali a udělat nehodláte, to jest lhali a škodili jste a budete lhát a všemožně škodit dál.

J. Svoboda: Do komunistické strany jsem vstoupil mnohem později. S tím, co se dělo v padesátých letech nemám nic společného.

A.B.: Další záludnost. Není přece tak důležité, kdy jste se stal komunistou. Důležitý je sám fakt, že pro vás bylo morálně přijatelné vstoupit do organizace, která měla minulost tak obludnou.

J. Svoboda: Právní stát musí respektovat Listinu základních práv a svobod.

A.B.: Právní stát dělá právním státem především poctivé respektování spravedlnosti. V Listině základních práv a svobod je řeč o právu na politické mínění, ne o právu na politickou podlost, o právu na mučení a zabíjení lidí. Ve státě skutečně právním poctiví lidé ve spravedlnost mohou věřit a lidé darební (natož pak zločinci!) se

spravedlnosti bojí. Dokud u nás komunističtí zločinci nebyli spravedlivě potrestáni, nemáme právo říkat, že jsme právním státem.

J. Svoboda: Vaše vidění je příliš černobílé. Význam a úkoly Charty 77

Jak význam, tak úkoly Charty 77 mohou být viděny velice různě a velice různě v průběhu dosavadního působení CH 77 viděny také byly. Podle mínění Rady CH 77 význam Charty v čase jejího vzniku spočíval především v tom, že zahájila skupinový vzdor proti zvůli komunistů. Stala se tak pro kurážnější lidi výzvou,aby svůj vzdor individuální připojili ke vzdoru seskupení chartistů. Opakované apely mluvčích CH na adresu mocných k zahájení dialogu bralo povícero nekomunistických chartistů spíše jen jako taktickou záležitost než jako výzvu myšlenou doopravdy. (Pokud šlo o "dialogy" s komunistickými pohlaváry, měli s tím už povětšinou své zkušenosti a nedělali si proto žádné iluze.) "Dialogové" pojetí Charty však převládalo po celou dobu před listopadem 1989. Projevilo se to zejména tím, že spíš než k ovládaným se svými dokumenty mluvčí CH obraceli k vládcům. I proto se zřejmě CH 77 školou mužného vzdoru proti zvůli nikdy nestala, i proto zřejmě zůstala po celý čas svého působení seskupením jen málo početným.

Po listopadu 1989 CH 77 selhala snad ještě víc než v předchozím období. Mnozí očekávali, že známější signatáři CH, kteří se dostali do významných funkcí, budou si počínat jeden lépe než druhý, budou patřičně radikální i patřičně razantní při vypoklonkovávání hodně provinilých z jejich funkcí, že se rozhodujícím způsobem

zaslouží nejen o formální, ale i o faktické skončení nadvlády komunistů. Ukázalo se však (a to nejen vinou "bývalých" komunistů, ale i vinou zaslepenosti a nedůslednosti, "sametovosti" nekomunistických chartistů), že o skončení i faktické nadvlády komunistů se vlivní signatáři CH jasepatří ani nepokusili. Zločinecká komunistická "strana" n e b y l a postavena mimo zákon, její majetek a majetek zvlášť "přičinlivých" komunistů jako jednotlivců zabaven nebyl a ani hodně provinilí z významných míst odejít nemuseli, kontinuita s bolševickým právem rudým přerušena nebyla. Tyto základní politické chyby zahájili chartisté a naši podivní "pravičáci" v nich pokračují dodnes.

Podle mínění nynější Rady CH 77 hlavní úkol CH spočívá v pokračujícím odporu proti špatnostem záměrným i nechtěným. Obojích je v naší společnosti i ve čtvrtém roce po listopadové změně tolik, že kurážní chartisté rozhodně zahálet nemusejí. Měli by zklamaným polistopadovým vývojem připomínat, že rezignací se stávají

spoluviníky na případné recidivě totální moci komunistů. (Riziko této recidivy je mnohem větší, než si mnozí připouštějí. Soudruzi milionáři a soudruzi miliardáři si nepochybně nenechají ujít příležitost, aby svou obrovskou moc hospodářskou jaksepatří "zúročili" i politicky. Jestli to bude komunistický kapitalismus nebo kapitalistický komunismus, co nám

ve "zmodernizované" recidivě své moci zavedou, v tom bude asi rozdíl dost malý.)

Nevzdávejme svůj vzdor proti ignorování spravedlnosti, proti špatnému a špatným, ani kdybychom byli spíše jen seskupením zoufalců, kteří se nehodlají smířit s tím, kam nás zavedl náš polistopadový "génius" číslo jedna - V. Havel tím, že se postaral o beztrestnost komunistických pohlavárů a politický "génius" číslo dvě - V. Klaus tím, že z někdejších správců našeho společného majetku udělal vlastníky

tohoto majetku.

Naše vládce budem za jejich špatnosti tvrdě pranýřovat, ovládané budem burcovat, ab nebyli zaslepeni, aby nerezignovali.

Ant. Bělohoubek, Petr Cibulka Rada OH

A.B.: To je další oblíbený "chvat" komunistických záludníků: Kdo nevidí i komunisty jako lidí seriózní, vidí prý černobíle. Nálepkování bylo (a jak je vidět, zůstává nadál) velice oblíbeným způsobem polemiky komunistů. Stejně jako jejich vyvyšování se jakoby na konečné soudce všeho a všech. J. Svoboda: Podle zákonů platných v té době se komunisté zločinů nedopustili.

A.B.: A nebyly ty vaše zákony namnoze jen zvůlí rozepsanou do paragrafů?

J. Svoboda: Je nutno rozlišovat, kdo byl jen řadovým členem strany a kdo byl ve vysoké politické funkci.

A.B.: Patřilo by se přemýšlet i o dosti odlišné variantě rozlišování míry provinění komunistů. Vyjít ze skutečnosti, že šlo o zločineckou organizaci a že tudíž každý, kdo v ní byl, byl zločincem. Lišili se jen mírou zločinnosti - jen v tomto smyslu pak zjišťovat individuální "nadaktivitu" jednotlivých komunistů. Už z "pouhé" příslušnosti ke zločinecké organizaci se patří vyvodit závěr, že takové provinění dotyčného morálně diskvalifikuje pro zastávání jakékoliv významnější funkce. Jestli někdo patří před soud pro svá "sólová" provinění, to nechat až na "druhé kolo" naplňování spravedlnosti.

Ant. Bělohoubek