--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Grünthalová Pavla
Název: Prezident
Zdroj: NN Ročník........: 0003/006 Str.: 015
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 01.01.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Prezident Havel pronesl svůj první zásadní projev v parlamentu. Jeho obsah byl kritizován jak poslanci, tak členy vlády a sdělovacími pro-středky. Společným jmenovatelem nejrůznějších kritik byl pocit, že si prezident plete svou proklamovanou nadstranickost s nadřazeností a přesvědčením o své morální nedostižnosti.
Mentorský tón poučující vládu o zahraniční politice, nutnosti jakéhosi strategického plánování (?)
v nejrůznějších oblastech od letectví, přes ekologii až ke zdravotnictví, i prohlášení, že když parlament bude chtít, aby pan prezident podepsal bez problémů zákony, bude ho muset o nich před tím řádně informovat, rozhodně poslance nenadchl.
Ještě smutnější snad je, že prezident si o svých občanech myslí, že jsou "hodnotově nevyzrálí" a "za nejznámější projevy stavu, do něhož se společnost v důsledku toho dostává," označil: "vzrůst kriminality, organizovaného zločinu, kolektivní násilí, nesnášenlivost, rasismus, antisemitismus, xenofobii, lhostejnost k nim a názor, že život je džungle a člověk člověku musí být vlkem". Za ještě nebezpečnější považuje prezident obecnou podrážděnost, atmosféru nedůvěry, prohlubující se cynismus, demagogii, vulgaritu, až jakousi zbahnělost veřejného života. Domnívá se, že v mnoha lidech se probouzí pocit vzduchoprázdna, nezakotvenosti, frustrace a prázdnoty ...
Takováto téměř apokalyptická představa prezidenta o duševním a emotivním rozpoložení společnosti, vyvolává v člověku údiv, že odtud ještě neutekl, když je to tak zlé. Hlavně však vyvolává otázku, jak pan prezident zhodnotil svůj podíl na současném stavu společnosti, jak se sebekriticky postavil ke svým vlastním chybám v předchozích obdobích svého prezidentování? Samozřejmě, že o tom nepadlo v jeho projevu ani slovo, za to nám pan prezident sdělil, že bude prostředníkem kontinuity státní moci, hlavně v případě střídání vládnoucích politických sil nebo v případě politických krizí, tedy zárukou politické stability v zemi a konstantou politického systému. Za konstantní lze však zatím spíše považovat jeho zálibu v uniformách a v metálech. Jednou z prvních věcí, za které se v parlamentě přimlouval, bylo, aby se sněmovna zabývala problematikou řádů České republiky. Jedním z jeho prvních státnických činů pak byla účast na módní přehlídce nových vojenských uniforem, na kterou si našel "ve svém nabitém programu" dost času. Těmito činy realizoval V. Havel své odhodlání: skutečně "se soustředit na obecně hodnotová témata, která souvisejí se základními existenčními otázkami státu", které vyhlásil ve svém prvním parlamentním projevu. Naprostá absence sebereflexe je pak viditelná ve výrocích typu "nedokázali jsme se civilizovaně podívat do tváře vlastní minulosti" a že je třeba, aby byl dán průchod spravedlnosti. Pan prezident, který se otevřeně stavěl i proti tak mírnému a nedostatečnému způsobu vyrovnání se s prominenty totality, jakým je lustrační zákon a podporoval teorii "tlusté čáry za minulostí", pan prezident, který ač čestný předseda Konfederace politických vězňů, se nezasadil o jejich plnou rehabilitaci a zajištění slušných životních podmínek, nám dnes káže o nutnosti vyrovnat se spravedlivě s minulostí a nervozitě, kterou neřešení této otázky vyvolává.
Už první projevy a činy prezidenta asi způsobují, že si poslanci, podlehnuvší stranické disciplíně na úkor zdravého rozumu, "drbou hlavu", že V. Havla zvolili. Patří jim to, ten jim ještě nadělá problémy, ale jak k tomu přijdeme my, občané?
Zdravý rozum velel kandidovat J. Stráského, který, snad právě pro svou skromnost a asertivitu, kterýmižto vlastnostmi se diametrálně liší od V. Havla, získává stále větší důvěru veřejnosti. V únoru byl nejoblíbenějším politikem, i to přesto, že na sebe nijak neupozorňuje a nikam se nedere. I tato preference umírněného, pracovitého, týmové práce schopného politika ukazuje, jak hluboce se V. Havel mýlí v hodnocení názorů svých spoluobčanů a stavu naší společnosti.
Politické strany
Koaliční strany
Dění uvnitř koaličních stran je stále silněji poznamenáno očekávaným dalším kolem rozdělování vysokých postů. Nervozita s tím spojená způsobuje prohlubování vnitřních rozporů jednotlivých stran i vztahů v koalici.
Dosud neobsazená volná místa ve vládě a dalších státních úřadech jsou zdrojem "všelikého punktování se" skupin a jednotlivců, na úkor odpovědného řešení podstaty věcí.
Dokončení výstavby státních orgánů, obsazení zbývajících vysokých míst je tedy i z důvodů ukončení někdy až nechutné licitace o jejich získání, více než žádoucí.
Ze stran vládní koalice se snad nejvýraznější vnitřní pnutí projevuje v ODS. Vedením ODS vedená kampaň snažící se tuto skutečnost zastřít, je stále méně úspěšná. Nedostatek politické prozíravosti vedení ODS vede k tomu, že vnitřní rozpory zbytečně nabírají na síle a váze a prohlubují nedorozumění mezi místními organizacemi a ústředím.
Paličatost, se kterou V. Klaus hájí
setrvání J. Kováře na funkci vedoucího úřadu vlády
(stejně jako dřívější snaha dosadit M.
Macka na funkci velvyslance na Slovensku), dává
zapravdu těm, kteří tvrdí, že když V. Klaus nechce
něco pochopit, tak je marné se o jeho
Pavla GRÜNTHALOVÁ
redaktorka Telegrafu