--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Hulík Milan
Název: Promlčení a potrestání
Zdroj: NN Ročník........: 0003/006 Str.: 031
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 12.02.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Otázka vyrovnání se s minulostí je technicky - právně spjata s otázkou promlčení. Uplynutím promlčecích lhůt se z těch, kdo spáchali zločiny proti lidskosti, stali vážení spoluobčané. A my, kteří "nejsme jako oni" spolu s nimi tvoříme společenství až nápadně připomínající to, které charakterizoval výrok Miloše Kopeckého v roli bídáka ve známé

parodii na western "Limonádový Joe": "Ať padouch či hrdina, hlavně, že jsme jedna rodina". Takovýto stav je však parodií práva a spravedlivé společnosti.

Je formální uplynutí promlčecí lhůty opravdu tak nepřekonatelnou překážkou? Odpověď můžeme hledat hned v ş 67 odst. 2 tr. zák. (dosud socialistického) "do promlčecí lhůty se nezapočítává doba, po kterou nebylo možno pachatele postavit před soud pro zákonnou překážku..." Komentář k trestnímu zákonu jen příkladmo za takovou překážku považuje např. poslaneckou imunitu, avšak není důvod za ni nepovažovat něco jiného - jde o otázku výkladu zákona. Ten může být učiněn novým zákonem např. specielním zákonem stanovujícím nepromlčitelnost určité kategorie trestných činů nebo cestou judikatury. Předpokládalo by to, že odsuzující nebo zprošťující rozsudek by se cestou odvolání a mimořádných opravných prostředků dostal až k nejvyššímu soudu a ten by svým rozhodnutím vyřešil otázku existence či neexistence zákonné překážky v daném konkrétním případě. To by však trvalo několik let a navíc by se tento precedens týkal jen určitého trestného činu či souvisících a vytvoření související judikatury pokrývající celou oblast spáchaných trestných činů proti lidskosti by trvalo neúměrnou dobu, o níž by se prodlužovala již tak dlouhá doba, která uplynula od spáchání trestných činů. Proto se zdá, že metoda lex specialis je schůdnější a hlavně rychlejší právní způsob vypořádání se s minulostí a tento způsob zvolila i Spolková republika Německo k vypořádání se se zločiny SED v bývalé NDR.

Jak tedy kvalifikovat onu překážku, která zabránila běhu promlčecích lhůt?

a) Takovouto překážkou mohl by být sám fakt zničení demokratického právního řádu a právního státu v důsledku komunistického puče 25. 2. 1948. Protože pučem rozumíme obvykle spíše nepodařený pokus o převrat, bylo by lépe mluvit o spiknutí či o násilném převratu. Odůvodnění zastavení běhu promlčecí lhůty tímto argumentem, jakkoli je zhlediska politického, morálního a historického oprávněný, však může způsobit potíže zhlediska právního. "Vítězný únor" však měl skutečně stín ústavnosti. I když některé akční výbory začaly fungovat už před tímto datem, pak přece jen hlavní atribut nezákonnosti i protiústavnosti, akční čistky a použití LM byly možné také proto, že nešťastná absence hlasu J. Masaryka chybějícího demokratickým ministrům umožnila ono známé score 12 : 12, což dovolilo Gottwaldovi přinutit s použitím hrubého nátlaku nešťastného a nemocného prezidenta Beneše k podpisu demise. Spiknutí tak získalo punc ústavnosti a legality, jak nám to také komunističtí historici celá desetiletí vtloukali do hlavy. Z tohoto důvodu a také s ohledem na učené právní traktáty komunistických historiků a právníků i dnes, nepovažují odůvodnění zastavení běhu promlčecích lhůt argumentací o neústavnosti komunistického převratu za optimální řešení.

d) Daleko jednodušší a logičtější je pro odůvodnění zastavení běhu promlčecích lhůt použít již i nyní užívaný argument, t. j. vedoucí úlohu KSČ. Toto privilegium, jimž KSČ ozdobila i ústavu, je však nutno posoudit nejen zhlediska politického a morálního, ale především je nutno se zabývat právními důsledky v oblasti trestního práva a trestní politiky, které tato adorace komunistické moci přinesla.

Souvislost promlčení, resp. nepromlčení vyplývá z toho, že předmětné trestné činy byly spáchány buď:

1. z podnětu KSČ,

2. se svolením jejího politického vedení a 3. či tak, že trestní orgány a soudy zůstaly nečinné a nepostihly její pachatele z příkazu KSČ.

Komunistický režim reprezentovaný jeho politbyrem a tajemníky komunistické hierarchie totiž sám stanovil, co je trestné a co zůstalo nepostižené. Ty trestné činy, které byly vykonány s výslovným nebo tichým souhlasem komunistických mocipánů, byly vyňaty z pravomoci orgánů trestního řízení. To v praxi znamenalo, že postižený jedinec byl komunistickou státní vůlí oloupen o jakoukoliv ochranu trestního práva, které již v dobách svého římského vzniku a rozkvětu bylo formulováno na ochranu občana a celé společnosti před zásahem či útokem pachatele, nerespektujícího uznané a koodifikované normy toho kterého společenského zřízení.

Po tisíciletí obecně uznávané normy tohoto chování a skutkové podstaty trestných činů tyto normy porušující byly nahrazeny vůlí státního a stranického vedení, které se nad tyto zákony (a i ústavu) povýšilo, aby ji pak soudy a další trestní orgány považovaly za právně závaznou. (Viz "Základní otázky socialistického práva a zákonnosti", Praha 1964,

Zdeněk Jičínský).

Při tomto právním výkladu vedoucí úlohy strany neexistovala jiná možnost než, že státní nebo státem podnícené či trpěné bezpráví nebylo jako imanentní tomuto systému stíháno - vůle stranického politbyra se rovnala absolutistické vůli panovníka z boží milosti. Tuto skutečnost dokumentovaly nejen nástěnky na chodbách soudů, ale i ostatní tirády soudců - převodových pák - hlásajících, že závěry X. sjezdu budou beze zbytku plněny i v justici. Tak se poslední projevy generálních sekretářů, bez ohledu, zda šlo o Blekoty či Mekoty, stávaly základními právními principy, které recipovány snaživými koodifikátory v pokleslém právním periodiku "Socialistická zákonnost" se stávaly jakýmsi Corpus iuris komunisticis.

Promlčecí lhůta se nutně zastavila v okamžiku spáchání trestného činu či spíše nezačala vůbec běžet, protože zde chyběla vůle státu (režimu) potrestat zločiny. Tento pseudostát ztělesňovaný mocí komunistické strany tak vyloučil celou kategorii trestných činů - trestných činů spáchaných reprezentanty režimu, v prospěch režimu a jeho udržení nebo i jako příležitostné excesy vykonavatelů komunistické moci, hlavně příslušníků policie a tajné policie (neblaze proslulé StB), z trestního stíhání a potrestání soudní mocí. Tak z politicky účelových důvodů nedocházelo ke stíhání a tyto důvody byly neslučitelné se základními principy právního řádu demokratického právního státu a základními principy civilizovaného trestního práva vůbec. Jedním ze základních předpokladů fungování tohoto "pseudopráva" a tzv. "socialistické zákonnosti" bylo to, že obyvatelstvu státu bylo zabráněno v opuštění socialistické oblasti moci a tím bylo zajištěno dostatečné množství potenciálních obětí pro pachatele komunistických zločinů. StB ve své nadřazenosti a nomenklaturní nedotknutelnosti, s jakou se vymykala jakémukoliv dohledu či dozoru ústavními orgány (dokonce i dohledu samotné KSČ), špiclovala, denuncovala, vydírala a ničila hospodářskou existenci lidí, či je fyzicky a psychicky zneužívala a nakonec i usmrcovala. Bylo tomu tak i v osmdesátých letech, stačí vzpomenout např. podezřelá úmrtí Přemysla Coufala, Pavla Švandy či nakonec Pavla Wonky, která zřejmě měla své politické souvislosti.

Toto popření práva bylo i popřením existence právního státu a ve svých konečných důsledcích i popřením promlčení jako právního institutu takového. Ponížení lidí bylo možné jen v důsledku ponížení práva. A ponížit právo bylo možné jen v důsledku lidské nízkosti těch, kdo stávali na tribunách a mávali radostně těm, kdo se nechali ponižovat. Nepochybíme, když právní zásadu "není trestu bez zákona, není zločinu bez zákona" pozměníme na zásadu "není trestu bez promlčení, není promlčení bez trestání". Ne každý pachatel má výčitky svědomí. ZLOČIN A TREST spojil ve svém slavném románě mučivými úvahami Raskolnikova a Soničky Dostojevskij. Potrestání zločinu je základem i trestního práva. Od Chamurappiho zákonů až po trestné zákony socialistické. Zánik trestnosti promlčením je možný tam, kde trestný čin mohl být potrestán, kde vůle trestních orgánů nechyběla, ale chyběl pachatel, protože se o něm nevědělo nebo na něj zapomnělo. Na zločiny proti lidskosti spáchané komunistickými zločinci se ale zapomnělo, vždyť i mnohé jejich oběti stále žijí, zapomnělo se ale, čemu promlčení slouží a za jakých předpokladů dochází k jeho naplnění. Buďme přesní, nezapomněli oběti, nezapomněli viníci, ani Konfederace politických vězňů ani někteří politici. Zapomněli ale politici-právníci, jimž bylo dáno nastoupit do vysokých a nejvyšších funkcí státní moci a státního aparátu po 17. 11. 1989. Ti, jejichž jména byla obklopena aureolou statečnosti z období disentu a i někteří jejich obhájci. Proklamovaná a programová slušnost, zejména, stane-li se programem politické strany, se může stát i hrubou neslušností a zjevnou neúctou vůči právu, vůči zavražděným, vůči žijícím obětem. Je hořké konstatovat, že tomu tak bylo a dosud je po třech letech od změny režimu - je hořké konstatovat, že ti, od kterých se očekávala spravedlnost, nás poučovali, že spravedlnost není z tohoto světa. Odmítali vyslyšet první volání po spravedlnosti a slyšeli jen šelest trávy. Slyšeli jej tak dlouho, až je odvál z politického života. Nakolik jejich právní ochrana promlčení komunistických zločinů byla důsledkem jejich pocitu odpovědnosti vůči své vlastní minulosti nebo jen projevem čirého právního purismu, je jejich věcí. Otázka smazání tlusté čáry je aktuálnější dnes více než dříve, protože je stále více těch, kdo si uvědomují, že odpustit může jen oběť. Odpustit za jiné je kapitulace před zlem a nepotrestané zlo, navíc dokonce zlo nepojmenované, je zhoubná nemoc, která může ničit stejně rychle a jistě jako rakovina nebo AIDS.

12. 2. 1993

JUDr. Milan Hulík