--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Vyleta Ivan
Název: Dodatek k životopisu
Zdroj: NN Ročník........: 0003/007 Str.: 012
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 07.12.1990 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Vycházím z předpokladu, že můj životopis do doby mého nástupu k SNB, t. j. do r. 1965, je založen v mém původním kádrovém spisu.

Následující služební léta jsou jistě také kádrově "zmapována". Zaměřím se

proto na okolnosti, které v kádrovém spisu jistě býti nemohou, a pak na další období.

První léta "konsolidace" po roce 1970 jsem přežil bez větších problémů. Byly

kolem mne jakési kádrové pochybnosti, takže opakovaně neprošly návrhy na mé povýšení, ale hlavní nápor byl tehdy veden proti bývalým vyloučeným a vyškrtnutým

členům KSČ. První akce proti mně začaly v průběhu roku 1972. Parta skalních dogmatiků - zejména tehdejší politruk OO VB Praha 6 Václav Schoř, náčelník MO VB Malá Strana Zd. Pavlovský (tehdejší předseda CÚV KSČ)

a jejich oddaný poskok, alkoholik Antonín Neterda (bývalý estébácký agent-provokatér) - na

mne vyhlásili doslova krevní mstu. Opakovaně navštívili výbor KSČ, odboru vyšetřování VB Praha-město a naléhali na

mé okamžité vyhození

V této situaci mě "podrželi" zejména: tehdejší náčelník odboru vyšetřování Miloslav

Suvorov a dva členové výboru KSČ Vladimír Vávra a Alois Sedlmayer. Považuji za nutné je zde jmenovat, protože jejich slušnost a upřednostnění profesionality před politickým intrikařením byla výrazem i osobní statečnosti.

V tomto období byl na mne vyvíjen nátlak, abych provedl veřejnou sebekritiku, veřejně se distancoval od své "pomýlenosti" z roku 1968 a hlavně abych vstoupil do KSČ. Obojí jsem odmítl.

V roce 1974 bylo už jasné, že situace je dále neudržitelná a bylo jasné, že jsem nadále neúnosný. Odešel jsem tedy na studijní volno a věnoval jsem se přípravě na rigorózum. Díky různým trikům Míly Suvorova se podařilo docílit určitého časového

odkladu, takže jsem byl vyhozen až k 31. 12. 1975. I po mém "vyhazovu" z SNB jsem měl štěstí. Na rozdíl od řady kolegů, kteří skončili

v Metrostavu či v kotelnách, jsem získal na tu dobu slušné zaměstnání ve své profesi. Na

intervenci mého kolegy a kamaráda mjr. Zahrádky jsem byl přijat v Krátkém filmu Praha jako podnikový právník. Přijal mě Zahrádkův

známý - ředitel Krátkého filmu Kamil Pixa, další slušný člověk v mém životě.

Četl i slyšel jsem o podivné minulosti Kamila Pixy leccos. Možná a patrně ano, jsou v jeho minulosti některé temné kapitoly, moje zkušenost s ním je však pozitivní. Přestože věděl

o mých "kádrových závadách", znal mé politické názory, znal mé postoje k okupaci i k dalšímu politickému vývoji, zaměstnal mě a po celé období naší spolupráce se ke

mně choval korektně a tolerantně. A nejen ke mně. V době "tuhé konsolidace" umožnil pracovat i "nežádoucím živlům" Evaldu Šormovi,

Věře Chytilové, Janu Švankmajerovi, Drahomíře Vihanové a řadě dalších.

Ve funkci podnikového právníka jsem "přežil" tuhé konsolidační roky 1976 - 1985. V polovině roku 1985 byl po řadě intrik vyhozen z funkce ředitele Krátkého filmu Kamil Pixa a novým ředitelem se stal syn tajemníka ÚV KSČ M. Jakeše Lubomír Jakeš. Ten zahájil ihned po svém nástupu do funkce likvidační kampaň proti všem "živlům" ve vedení Krátkého

filmu. V rámci této kampaně jsem byl přeložen "do výroby". Tak jsem se stal produkčním. Vyráběl jsem filmy typu "Hnojení před radličkou" a "Masírování

vemene". Angažovanější témata mi nebyla svěřována. Po celé toto období jsem byl na "černé listině". Kontrola stíhala kontrolu, a když ani tímto způsobem nezjistili závady, které by Jakešovi umožnily vyhodit mě z kárných důvodů, přestali mé produkci dávat práci. Bylo to skoro totéž jako na počátku sedmdesátých let.

Do této situace přišel 17. listopad 89 a s ním poprvé možnost svobodné volby, co dál. Jako jednu z možných variant řešení jsem zvolil i možnost návratu ke své původní profesi - k povolání kriminalisty.

Po celé období jsem nepracoval v žádných veřejných funkcích. S mou "kádrovou" zátěží to ani nepřipadalo v úvahu.

Popsané období lze stručně charakterizovat několika slovy: Snažil jsem se existenčně přežít a zůstat přitom nezávislým

a slušným člověkem.

V Praze dne 7. 12. 1990 dr. Ivan VYLETA