--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Grünthalová Pavla
Název: Příběh jedné kulacké dcery
Zdroj: NN Ročník........: 0003/007 Str.: 018
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 17.02.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

V roce 1948 byl rodičům paní Aleny Bernardové zabaven statek a s živým a mrtvým inventářem a 78 ha půdy.

Pětičlenná rodina pak živořila v jedné místnosti IV. kategorie. Otec byl zařazen do pracovního tábora, děti nesměly pokračovat ve studiích. Otec s bratrem uprchli později do USA, matka a dcery pocítily všechny křivdy a ústrky, kterými komunistický režim postihoval lidi, které před tím okradl o všechno.

Po celý život pak paní Bernardová doufala, že se jednou dočká nápravy křivd a zločinů, spáchaných na její rodině.

Přesto, že od listopadu už uplynulo více než tři roky, čeká dodnes. Stále menší je

její víra, že se dočká spravedlnosti a bude alespoň v důchodu, moci žít jako svobodný a ekonomicky slušně zabezpečený občan.

Vyprávěla nám o tom, a byla rozzlobená. My také. Vyřeší připravovaná novela

zákona o půdě tyto problémy? Dočká se paní Bernardová a lidé s podobným osudem spravedlnosti?

O svém životě a osudech své rodiny nám paní Bernardová vyprávěla:

Můj otec pracoval před válkou jako redaktor týdeníku Palcát. Náš statek byl na okrese Pelhřimov a patřilo nám 78 ha půdy.

Otec byl řadovým členem agrární strany, v roce 1938-39 byl povolán do parlamentu, kde byl předsedou zemědělské komise Národního

souručenství.

Ještě před "vítězným únorem" se našli lidé, kteří chtěli získat naše

pole. V té době stačilo 25 podpisů na to, aby někomu vyvlastnili majetek a lidské chamtivosti bylo učiněno zadost. Posuďte sami:

Popiska: Dopis, kterým se sousedé Bernardových 25. 2. 1948 dožadují krádeže - získání

cizího majetku. Jejich žádostivosti bylo vyhověno, ale moc si nakradeného neužili. O dva roky později museli cizí i vlastní majetek předat do JZD! Otce střídavě zavřeli a zase pustili, hráli s námi divné hry. Jeden slušný sedlák z vesnice, který měl ve zvyku večer po práci chodit na špacír, k nám občas zašel na kus řeči. Po únoru se k nám ale bál přijít hlavním vchodem. Přišel jednou po setmění zadním vchodem přes zahradu a řekl otci doslova: "Pane Bernarde, nedovedete si představit, co na vás chystají. Sbalte rodinu a odstěhujte se. Ve vesnici je sedm loveckých pušek a oni se připravují, že vás zlikvidují". Jméno neuvádím, protože

ve vesnici žijí jeho vnuci a já nechci, aby měli potíže.

Odstěhovali jsme se tedy do jedné místnosti bytu IV. kategorie v Soběslavi a jiný byt jsme už nedostali. Směli jsme si vzít ošacení a bytové zařízení. Měli jsme problém, co se psem. Byl to německý ovčák - fena - Střela. Paní

Jirků, která u nás 7 let pracovala a provdala se do vedlejší vesnice na chalupu, nám slíbila, že se Střely ujmou a nechají ji u nich dožít. I v této věci existuje udání "bdělých

Příloha:

Popiska pod faksimile:

Mačkadlo na tvaroh, tři 5 litrové skleněné lahve, uhlák, ošatky na chleba apod., to jsou věci, které paní Bernardová darovala J. Jirků. Bdělá bezpečnost, zastoupená strážmistrem Bláhou, neváhala tento "protistátní čin" dokumentovat a vyšetřovat. Jenže Střela se dlouhého života nedožila - otrávil ji jeden komunista, my víme, kdo - takže když tento "jugoslávský" typ lidí nemohl fyzicky zlikvidovat nás, zlikvidoval alespoň našeho psa. Potom následovaly události fofrem, jedna za druhou. Otec si našel místo v mlékárně v Jindřichově Hradci, kam ze Soběslavi dojížděl. Byl tam sotva 3 - 4 měsíce, tehdejšího správce mlékárny pana Jiráka

si pozvali na Okresní sekretariát strany v Jindřichově Hradci a dali mu příkaz, aby otce okamžitě propustil. Asi za dva dny pro něj přišli dva policajti a odvedli ho do místní šatlavy v Soběslavi. Asi za odsoudila nějaká ženská u tehdejšího

Okresního soudu v Soběslavi, "protože nepracuje". Odsoudila ho do pracovního tábora, což se později ukázalo jako výhoda. V kriminále jsou totiž "postižení" pod zámkem, z toho pracovního tábora je pouštěli 1 x v měsíci na neděli domů.

Bratra ještě strana a vláda nechala udělat pátý semestr a v pololetí roku 1949 mu sebrali papíry. Bratr má maturitu na Střední zemědělské škole v Táboře a 5

semestrů Vysoké školy politické a sociální v Praze, obor novinářství. Bylo to plánováno tak, že se bratr nejprve jakožto novinář podívá po světě a až se otci

nebudou dostávat síly, půjde hospodařit. Jenže plánovat se nemá, dopadlo to všechno úplně jinak. Bratr si našel místo v úřadě, kde dlouho nepobyl, museli ho propustit. Pracoval pak jako dělník v LADĚ v Soběslavi. Začátkem července 1949 přijel otec domů "na neděli" a více už se do lágru nevrátil. Podařilo se jim s bratrem přejít "za kopečky", takže si

před komunisty prakticky zachránili život, tady by je soudruzi dříve či pozděj v uranových dolech.

Já jsem v roce 1949 ještě stačila odmaturovat a nastoupila jsem do práce v Madotě v Táboře, kde jsem rovněž dlouho nepobyla. V rámci akce "77.500" jsem byla nasazena do výroby.

Vzhledem k tomu, že od dětství trpím neurologickou chorobou, ohradila jsem se tím, že do výroby nemohu jít ze zdravotních důvodů. Musela jsem za tím účelem navštívit okresního lékaře, což byl v té době MUDr.

Jandera. To byla taková svině fyzická i charakterová - on byl ještě za bolševiků řadu let zavřený za zneužívání

mladistvých, ale ve své době měl vysokou funkci zdravotnickou i politickou, a jeho rozhodnutí nebylo odvolání. Když jsem k němu přišla do ordinace, byl agresivně přiožralý. Podala jsem mu vysvědčení od

prof. Hennera, u kterého jsem se léčila. Hodil mi ho s posměškem obloukem přes stůl s konstatováním: "To je vysvědčení ze soukromé ordinace prof. Hennera, ale tady platí to, co řeknu já. Na světě je více lidí s vaší chorobou, kteří pracují ve výrobě a já nevidím

důvod, proč vy byste do té výroby nemohla jít". Takže jsem dílem vyráběla automobilové součástky pod heslem "se svíčkou PAL dojedeš dál", také jsem vyráběla nábytek v soběslavské Jitoně

a 6 let jsem pracovala v zámečnické dílně Elektrosignálu v Holešovicích, kde jsme s nezměrným nadšením vyráběli letištní zabezpečovací zařízení pro

letiště Šeremetěvo pod heslem "se Sovětským svazem na věčné časy". Suma

sumárum 9 let za plat nevyučené dělnice. Byla to ta nejlepší léta, kdy si každý z mých

bývalých spolužáků budoval život a zaměstnání. Já jsem měla jediný

cíl - přežít. Od roku 1965 se už dýchalo volněji a kádrováci mě snesli v účtárně, kde

se musí hodně dělat za málo peněz. Těch posledních 9 let před penzí jsem pracovala v účtárně Národního divadla. To je

instituce, které soudruh stát sypal dotace absolutně na všechno. Za bolševický titul "národní umělec" se vyplácelo k platu a k penzi 1.000,- Kčs měsíčně navíc. Sám Bůh ví, jestli se to nevyplácí doposud. Když zemře poslední babička z Domova důchodců, musí mít na pohřeb ušetřeno. Když zemře "národní

umělec", platí jeho pohřeb ministerstvo kultury. Když zemře "zasloužilý umělec", platí

jeho pohřeb divadlo. Divadlo platilo herečkám i podprsenky, protože je to "součást divadelního kostýmu". Já bych tam poslala kontrolu. Jenže na to teď není čas. Ostatně Slušovice probendily víc a stejně se to všechno koplo do autu.

Soudruzi se do nekonečna vyžívali na matce a mně. Matka bydlela v Soběslavi a pletla svetry do družstva Blata ve Veselí nad Lužnicí. V tom družstvu s ní velice slušně jednali a několikrát jí dali i poukaz do lázní. S výdělkem to bylo horší. Když matka upletla měsíčně 3 pánské svetry, vydělala si

560,- Kčs hrubého. Jak léta přibývala, bylo jí špatně a ošetřující lékař MUDr. Hlaváč v Soběslavi jí navrhl invalidní důchod. Musela tedy předstoupit před bolševicko-důchoďáckou komisi, která konstatovala, že z těch papírů, které jsou u pana doktora, vyplývá, že když šla matka do zaměstnání, tak už tu angínu pectoris měla a tudíž jí "na to" nemohou přiznat invalidní důchod. Pletla tedy dál až do 65 let, kdy už jí nějaký důchod dát museli. Tehdy byla pracovní povinnost 20 let, tudíž jsme počítali 13 let zaměstnání + 3 děti = 22. Bolševicko-důchoďácká komise řekla

NIKOLIV. Vychovala 3 děti, ovšem jedno odešlo nezákonně za hranice, a to se nepočítá, tudíž 13 let zaměstnání + 2 děti = 19 let

a matka spadla do toho nejmenšího důchodu. Dostala 460,- Kčs/měs. (Anna Bernar 5. 1900, úmrtí 22. 5. 1980).

Bratr s otcem odešli v červenci 1949. Dva roky byli ve sběrném táboře v Německu, potom odjeli do Brazílie - Sao Paula. V roce 1956 postihla otce mrtvice na pravou půlku těla a v roce 1962 zemřel. Celých šest let dělal bratr jenom na otcovu nemoc, veškeré léky, operaci žlučníku,

návštěvy lékaře musel platit hotově. Posledních 30 let žije bratr v USA. Bratr byl spolumajitelem statku:

Bratr má čs. státní příslušnost, nikdy neměl jinou. Ovšem majetek zpátky nedostane, protože nemá v ČR trvalé bydliště.

Odmítl se vrátit s tím, že se do polobolševického státu vracet nebude, chce se vrátit až za 10 let.

Je otázka, jestli to tu bude za těch 10 let lepší, když po Vítězném listopadu

zůstalo komunistům všechno, co si od Vítězného února nahrabali. Rovněž

komunistickým dětěm nebyl zkřiven vlásek na hlavě - nepochybuji o tom, že dcera zločince Antonína Kapka doposud přednáší na právnické fakultě a dcera soudruha ministra Rázla má rovněž vystaráno - má

"nadosmrti" angažmá v Národním divadle. Soudruh ministr zdravotnictví Prokopec si vyhlídnul vilu za mili<162>n, koupil si ji za sto tisíc a původní majitel ji teď nemůže dostat zpátky, protože polovinu vily už zdědily Prokopovy děti.

Nejhorší zákony, které byly po Vítězném listopadu vymyšleny, jsou zákon o půdě a zákon o policii. Oba zákony vymysleli komunisti ve prospěch komunistů.

Já když přijedu na schůzi JZD, připlazím se tam z Prahy osobákem. Všech 42 komunistických "přídělců", kteří mají naše pole,

si tam přifrčí automobilem a dávají mi hezky z vysoka na srozuměnou, že si mohu "trhnout nohou". Moji rodiče hospodařili na našem 2 - 3 roky a potom museli dát do JZD všechno, to svoje i to, co utrhli z našeho. Ovšem fundovaný právník z ministerstva zemědělství mě poučil, že my dostali vyvlastňovací protokol, tudíž u nás došlo k zániku užívacího práva.

U komunistů k zániku užívacího práva nedošlo, takže si z JZD vyzvednou naše pole a na nás už tam nezbyde nic.

Komunisti razili heslo, že "dědeček a babička ujídají chlebíčka". Já jsem ten chlebíček měla za uplynulých 44 let hodně tvrdý a dna už jsem dosáhla před rokem, kdy jsem musela škrtnout z jídelníčku čokoládu,

jogurty, zmrzlinu, "abych vyšla". Zatímco si komunisti sedí v teple svých nakradených vil a chat a užívají maximálních penzí, musí utahovat opasky ti nejpotřebnější.

Chtěla bych se dožít toho, abychom my tři děti dostaly majetek, ukradený mým rodičům, zaplacený, aniž bychom se museli soudit. Čs. stát však doposud vycházel vstříc spíše té druhé straně. Původní datum

k navrácení majetku bylo stanoveno do 31. 12. 1992. Potom byl zkrácen termín k předložení některých dokladů do 28. 4. 1992. To se dalo s odřenými zády jakž takž dohonit. 25. srpna však ohlásila televize, že ten, kdo stačí dát JZD výpověď

z užívání půdy do 31. 8. 1992, dostane pozemky vrácené k 1. 10. 1992. Kdo dá výpověď JZD do 30. 9. 1992, dostane pozemky zpět k 1. 11. 1992. Kdo dá výpověď JZD po 30. 9. 1992, dostane půdu zpět až za dva roky. Celá záležitost stojí a padá s tím, že

k této výpovědi je třeba přiložit pozemkovou mapu a identifikaci parcel z Geodézie a kartografie. ČS. STÁT PROSTĚ NEBYL SCHOPNÝ ZAJISTIT, ABY ÚŘADY GEODÉZIE A KARTOGRAFIE POTŘEBNÉ DOKLADY VČAS VYHOTOVILY. Tím je zamezeno vydání půdy původním

vlastníkům o dva roky. Během těch 2 let si komunistická mafie zařídí všechno tak, aby původní vlastníci nedostali nic.

Zákona o půdě se zmocnili komunisti a udělali ho ve prospěch komunistů.

Na zemědělce tu v pořadníku důležitosti jaksi nezbylo místo. Takže děti kulaků, živořící už 44 let, budou nejpravděpodobněji živořit i nadále.

Jsem už 6 let v penzi, která mi stačí tak na byt a stravu. Těšila jsem se, že si alespoň na stáří trochu přilepším, až za

rodičovský majetek něco dostaneme. Nedostaneme zřejmě nic.

V Praze dne 17. února 1993

zpracovala: Pavla Grünthalová, redaktorka Telegrafu