--------------------------------------------------------------------------------
Autor: -br-
Název: Čas oponou trhnul a změněn Čech
Zdroj: NN Ročník........: 0003/007 Str.: 024
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 01.01.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Jan Neruda

Čas oponou trhnul a změněn... Čech ! Bývaly doby, že když Čech kdesi vykopal starou přilbu nebo meč, pocítil radost. Zdálo se, že každý nový nález zašlého kopí či sudlice vnese paprsek světla do naší národní povahy. Už od nepaměti se totiž ptáme: JACÍ JSME ? A PROČ JSME TACÍ ? Bohužel, tato minulost, z níž jsme tak dlouho žili, ochromovala naši schopnost rozluštit přítomnost. A rčení, že jsme potomky Jana Husa, Petra Chelčického či Jana Ámose Komenského, říkají tak málo, že proti nim lidová rčení ála "Komu se nelení - tomu se zelení", jsou pravým pokladem. Slavnostní řečníci minulosti nás volali k poslušnosti pod praporem císaře Františka Josefa I., k demokracii ve jménu T. G. M., k budování v čele Klementa Gottwalda. Dnes nás volají zas k čemusi jménem kohosi. Zřejmě nám není pomoci!

A přece právě ony znaky národní povahy, které tak toužíme rozluštit, jsou křehké jako stvoly bramboříků... a váží tolik, co sojčí pírko. My Češi máme sklon k bědování (je v nás cosi židovského?), ale co by měli říkat Řekové o své národní povaze, když proti statečnému a přímému Achyllovi stojí vychytralý Odysseus, otec protekce? "<149>, kéž tak mít tu svoji formulku o národní povaze!", opakujeme do omrzení. A místo, abychom se na sebe podívali do zrcadla (a vyvodili z toho příslušné závěry), abychom přestali žvanit a více po sobě zanechávali, pátráme, hledáme a čmucháme "národní vůni". Hledáme ji v národních písních, v pořekadlech, ve starých truhlách, na půdách chalup. A pro samé "holmesování" nevidíme, co se děje bezprostředně kolem nás.

Měli bychom už konečně hledat národ nikoli v Alšových kresbách a Smetanových operách, nýbrž na ulici, na poli, ve škole, na klinikách, v redakcích... Jenomže - to by bylo velmi pracné a zdlouhavé a my jsme dnes, alespoň se mi to zdá, vedeni k rychlému <221>výdělku<221>. Kolik káviček by takový sociolog vypil po kavárnách, kolik bot by prošlapal na cestách za poznáním české povahy!

Ale i kdybys dělal divy, výzkumníku, zas neodhalíš národní vlastnosti celistvé jako sochu vytesanou z mramoru, nevystoupíš na vrchol poznání jako horolezec vyšlape vysokou skálu. Odpověď na otázku "jací jsme?" je totiž složena z barevných plošek po způsobu mozaiky. Je to nekonečná (omezená?) řada rysů a znaků a symbolů, rozptýlených v krajině i historii..., je to ale i série jistých dispozic, žel mnohdy prchavých, takže když je začneš odkrývat, zahřeješ je v dlaních a ony se rozpustí jako právě napadlý sníh.

Ale co když dojdeme k poznání, že žádná celistvá, univerzální "národní povaha" neexistuje? Co když je jenom výmyslem, nálepkou, náhražkou? Ale proč by byla? A co by nahrazovala?

Ptejme se tedy raději, jací jsou Češi? (Ti z masa a kostí). Sociolog Emanuel Chalupný tvrdí, že ... "Češi jsou velmi čilí. Dejte Čechovi impulz, a on rozžehne sirku v plamen. Aby však ohýnek neuhasl, o to už musí pečovat někdo jiný. Čech uchvátí prvenství, ale brzy ho pozbude. Učiní báječný vynález, ale nedokáže ho zpeněžit. Čech razí cestu všem kolem sebe, ne však sám sobě. Vždyť už Hus předcházel Luthera. Chelčický Lva Nikolajeviče Tolstého. Komenský předběhl Pestalozziho. Ale co z toho? Nedokázali jsme vlastně nic. Ukázali jsme cestu moderní válečné taktice a přivedli to na Bílou horu!"

Čechům totiž vždycky brzo dojde dech! Ač Slované, přeci prosáknuti Západem, jsme jiní nežli kupř. Gogolovi Záporožci, kteří..... "Ve válečných věcech se nikdy nepoddávali prvnímu záchvatu, nýbrž mlčeli a v tichosti sbírali drtivou sílu nevole."

A jiní jsou i naši kumštýři, neboť naše umění charakterizovala určitá neúplnost, ale i umělecká neodpovědnost a nedomýšlení. A právě tyto "tři pruty Svatoplukovy s opačným znaménkem", totiž: "zaplaneme - pohasneme," "pronikneme do hloubky - nevydržíme tam," "nahodíme, načrtneme - nedopovíme, nedotáhneme", nás sváděly k úvaze, že nejsme s to přijít s velkými myšlenkami a uskutečnit velké plány. Naše vize byla: býti "překladištěm mezi Východem a Západem".

Na druhé straně ale vzdělání, jehož se naší mládeži dostává (i když ho častujeme peprnými výroky), není zas tak špatné, jak si namlouváme. Hodně se u nás čte. Pohlédněme do pražských elektrik:

každý třetí louská noviny. Také naše Karlova Univerzita, odmyslíme-li si totalitní zmršení fakult a kateder, měla a věřme, že zas bude mít svůj zvuk.

Ferdinand Peroutka v této souvislosti píše o opicích, z nichž se vyvinuli Češi, a měli to být opice "se slabou vůlí". Samozřejmě, že tuto představu velký žurnalista karikuje, ale už vážně píše o nenasytnosti Čechů v chápání. "S radostí zahlučeli jsme ozvěnou na všechna evropská hnutí, ať to byl Voltaire, Rousseau, Heine, Hugo, Wagner, Zola, Mietzsche, Tolstoj, Picasso, Barbusse... Kýchl-li v Paříži nějaký básník, i my jsme kýchli, abychom byli při tom."

My Češi se umíme těšit z toho, co je nám dáno. "Bory šumí po lučinách... v sadě skví se jara květ..." I jinde šumí bory, kvetou louky, hučí vody..., ale nikde o tom nezpívají ve své hymně. Dost možná, že právě tato poetičnost nahrazuje u nás - v naší národní povaze - jiné rysy a hodnoty. Mezi výroky: "Když se ruka k ruce vine" a "kdo nekrade, okrádá rodinu" je jistá souvislost.

Čechy, zdá se, nikdy neposkytovaly tak velkých dojmů a tak velkých nadějí jako Napoleon ve Francii či rozloha země v Rusku. To české bylo "malé, ale naše!" Zato jsme se naučili šetřit: ruská rozhazovačnost, kde život člověka (i stovek lidí) neznamenal zhola nic, nepřipadala u nás v úvahu. U nás vlastně vždycky platilo "nejsou lidi!"

Zato jsme, zdá se, byli vždycky o krok, o dva vpředu před vývojem. Naše vědění, náš rozum ujížděly rychleji, nežli naše konání a naše skutky. A zatímco Německo za Bismarcka bylo ztělesněním vůle k moci, my Češi jsme hleděli život "taknějak" ošulit a "ošvejkovat". Pravda je, že bývaly časy, kdy právě švejkovství dávalo Čecháčkovi šanci na to, aby přežil. Onen zadumaný, snivý charakter největšího z českých měst, který tolik zbožňují cizinci, není jen ve starobylých uličkách a náměstích, v parcích a kolem kašen, v baroku a secesi... Je i v nás. Jenomže snivý charakter špatně kope základy nových budov a ještě hůře spravuje chodníky.

Kolikrát jsme už změnili filozofii ve vztahu k moci, kolikrát jsme zahořeli, vzplanuli a kolikrát současně ochladli, byvše zklamáni. Kolik letopočtů - závažných a klíčových - končí na onu magickou osmičku!

Hrůza jde kolem... o to větší, abychom zas znovu neopakovali staré chyby, neopakovali stará dogmata, nevyznávali osoby nehodné naší úcty. Představa, že by se něco z toho, co tak drasticky poznamenalo naši zem, české lidi, mělo vrátit, je představa, při níž jde po zádech mráz.

"Co je české - to je hezké", říkávali naši rodičové a prarodičové, ale ono záleží na něčem docela jiném: na tom, abychom dělali věci dobře, kvalifikovaně, a nikoli "počesku". Vždyť ona "českost" nemusí být vždycky něco dobrého. Naopak - může nás byť nechtěně svést z cesty. Národnost nemá mít tísnivé okovy, které vlečeme životem. Nemá být stěnou, do níž vrážíme, popřípadě tlučeme hlavou jako ti, jak říkal Neruda, "lvové o mříže". Všude, kde vlastenectví se snaží udržet proti duchu doby, jak řekl Peroutka, "klade samo sekyru ke svým kořenům". Málokdo si uvědomuje, že onen poetický obraz Prahy, jenž my Češi tolik milujeme, Prašná brána, Daliborka, Zlatá ulička, secesní Obecní dům..., ony pohledy a dojmy, tolikrát zachycené čočkami fotoaparátů, jsou takřka bezvýhrady katolickým dílem. Škrtneme-li katolictví z obrazu Prahy, nebude to už ono město. Ferdinand Peroutka tuto představu připodobňuje k Babičce Němcové, v případě, že by ji napsal - protestant. Všechna poezie, něžnost a sladkost této knihy by byla ta tam. To komunisté nás vedli k tomu, že katolicismus jsou jen dogmata, kněžourství a temné síly. Nehodilo se jim do strategie ideologického boje říci, že katolicismus je i citovost i noblesa i duševní rozpoložení. Vzpurný Havlíček Borovský je toho ostatně nejlepším dokladem: On, žurnalista první velikosti, je ateista, ale katolický! Rozhodně ne protestantský.

Vlastností Čechů ovšem také je, že rychle zapomínají: na špatné, ale i na dobré. Stokrát se jim zavděčíš a vepíšeš do srdcí, ale jednou jedinkrát zklameš a prohrál jsi na celé čáře a totálně. To platí na politiky stejně jako na obyčejné smrtelníky. A tady znovu vyvstává masarykovský apel: revolucionizujme, ale nezapomínejme také revolucionizovat duše a srdce!

Člověk však prý byl vždycky jinému člověku vlkem a neláska je prý mu vštípena přírodou. A co jednou zbudovala příroda, to je trvalé, byť by se člověk snažil to změnit sebevíc.

Zdá se mi, že profesor Peisker trochu přehání, ale kdo je v určitém věku a má všech pět pohromadě, ví, že člověk se nikdy nestane beránkem. A patrně všeobecné bratrství, po němž se v různých dobách tolik volalo, je už ve svém základě proti lidské přirozenosti.

Na druhé straně lze namítnout, že orgán nebo schopnost, nejsou-li posilovány, s ubíhajícím časem zakrňují. Kdyby nás doba, režim, lidská pospolitost nenutily být vlky, bůhví, kým bychom nakonec byli. Nezapomínejme ale, že podstatou národa není humanita, nýbrž chuť žít a pud sebezáchovy.... děj se co děj. Zmítáme se tedy tak mezi oběma krajními p<162>ly: humanita - nehumanita, dobro - zlo, oběti - egoismus. A i když ani básníci, ani dramatici nevyznávají tzv. "střední cestu", o níž nám v dětství kázali, že je "zlatá", přec si ji život víceméně vybírá. Bez ohledu na nás, na naše přání.

Zdá se mi, že včera i dnes chybí radost. Nemyslím radost z toho, že jsem vykonal zlo..., radost, že druhý trpí..., že se má hůže nežli já... (podle hesla: Panebože, dej, aby sousedovi pošla koza!), nýbrž radost z prostých obyčejných věcí: modrá obloha a hezký den, setkání s milým a upřímným člověkem, radost, že jsem vykonal dobrý skutek. Nám však takhle radost chybí a narazíme-li na někoho, kdo se umí z těchto "maličkostí" radovat, cítíme se podvedeni, a proto takového člověka nemáme rádi. Podvědomě cítíme, že je morálně, lidsky nad námi a že my nejsme s to se mu přiblížit.

Dnes - v době podnikání, kterou dosti nešťastně nazýváme "tržní", bychom si měli častěji připomínat stará "Všeobecná pravidla kupectva", v nichž se pravilo: "Máš-li nějaké zboží sám, můžeš se snažit o poctivý zisk. Ale tak, aby to bylo po křesťansku a aby tvá duše neutrpěla škody."

Ale kdo dnes myslí na svou duši? V časech, kdy lidský život, jak se denně přesvědčujeme na obrazovce, z rozhlasových zpráv a z tisku, neznamená vůbec nic. A kdy zpráva o vypálení obce, vyhození automobilu dálkově ovládanou střelou do vzduchu, držení rukojmí až po jejich záhubu, v nás nevyvolá ani stopu, ani stín jakéhokoli citu. Jak by také mohla! Kam bychom zítra, pozítří, za týden, za rok došli? Leda tak do blázince!

Žijeme ve zmatcích. A ač technika a její možnosti šokuje, přec Kolumbus a Gagarin jsou lidé stejného věku!

Evropou obchází strašidlo..., známe tu větu. Ale položme si otázku: dnes neobchází? Přírodní síly jsou podrobovány a podrobeny, ale primitivní, brutální politik nikoli! Není v nás mnohých dosud ukryt kolonialismus? Neholduje našim nejnižším pudům semitismus, rasismus? Neinklinujeme k nejsnažší (rovné) cestě k cíli, před níž už varovala pohádková babka z Bajaji? Z Prahy do Paříže to trvá hodinu, z Prahy-Braníka na Bílou horu půldruhé. V potu tváře vydělá poctivec pár set, aby je támhle za rohem vrazil do chřtánu zloději, který vlastní honosný štít: RESTAURACE. (Ale zrovna tak to může být OPRAVNA, VÝROBNA, SERVIS....).

Únava a odevzdání takto "doběhnutého" občana je, zdá se, totální, neboť ve jménu spravedlnosti by musel jít a zlodějovi (jak se říká) "rozbít kokos". Doběhnutý to však neučiní, ale o to více zahořkne. Všichni víme, na koho a proti čemu.

Když jsme se narodili, bláhově jsme věřili, že budeme žít šťastně, klidně a smysluplně. Ani jedno se nám nesplnilo. Žijeme chaoticky, nedůstojně, v permanentní defenzívě. To ovšem musí na nás neblaze působit. A jistě to posiluje negativa proti pozitivům, naše neblahé vlastnosti a rysy proti těm, jež by bylo záhodno pěstovat a kultivovat. Škoda. Život se tak pomalu stává transportním pásem, který nás kamsi unáší bez možnosti jakkoli se vzepřít. Vůdce ruského proletariátu v roce 1919 řekl, že "v politice neexistuje žádná morálka, existuje jen výsledek". Mám nfěkdy dojem, že jeho slova platí dodnes.

Hitler v roce 1924 vyslovil smutnou pravdu: "Chytrým a vytrvalým užíváním propagandy je možno lidu i samo nebe vymalovat jako peklo a naopak, i nejbídnější život jako ráj." V této souvislosti se ptám: Jaký tedy má být člověk? Co je mu dovoleno jako občanovi? Co z toho, co tu bývalo poctivé a dobré, má být ponecháno i pro časy budoucí? A hlavně - kdo se toho ujme? Fašisté a komunisté jsou představitelé dvou asymptot, střetávajících se v jednom bodě, ten bod lze pojmenovat slovem TOTALITA. Neúcta k životu, neúcta k názoru a mínění jednotlivce. Lenin řekl, že když se kácí les, létají třísky. Goebbels napsal, že když se hobluje, padají piliny. Jaký je v tom rozdíl? Opozice to má ve všech dobách mizerné: hitlerovci ji zavírali do lágrů, stříleli, komunisté jakbysmet. Důstojná porážka (jako třeba v šachu) přestala existovat. Je tu jen totální zničení, vytrhání kořenů, zpřetrhání cest a cestiček, kudy proudí míza... Jenomže mládí nás bedlivě pozoruje a soudí. Malý človíček je odsouzen napodobovat dospělé. V jakém to světě budeme za pár let žít?

Nedávno jsem se vypravil do pražských ulic a ptal se kolemjdoucích, co je v posledním půlroce potěšilo. S výjimkou muže, u něhož se lékaři zmýlili v diagn<162>ze, že má rakovinu a on ji neměl, nepotkal jsem nikoho, kdo by si vybavil "všední radost" přesahující význam toho, že mu neujela tramvaj. Přišel jsem s tím "nákladem poznání" domů a cítil jsem se podveden a zbit. Neměl jsem na tomto výsledku "šetření" žádnou vinu ani zásluhu. A přece jsem zbytek dne nestál za nic.

Proč ?

Už dvakrát zmíněný Ferdinand Peroutka píše o rozumu jako o velké pozitivní historické síle, která člověka vyvedla z jeskyně. Nadán tímto rozumem zahájil člověk epochu přetváření. Zní to optimisticky a podporuje to myšlenku, že "historie je dialog mezi vůlí a objektivními podmínkami, pod nimiž člověk není ani pohřben, ani nevzlétá jako skřivánek v blankytu." Pohybujeme se ve světě protikladů (a to nikoli díky Hegelovi). Řešení protikladů však stojí mnoho sil a ubírá na psychické rovnováze. A protože, jak jsme už řekli, lidské charaktery jsou rozmanité, ale nikoli univerzální, pohyb mezi protiklady nemůže nikdy ustat. Charakter člověka je zkoumán na každém jeho kroku a bohužel, málokterý snese nejpřísnější mě169>ítka. V každém případě jsou v něm zastoupeny nejrůznější lidské vlastnosti. Jedněm chybí odvaha, druhým zas intelektuální přesnost. A není pravidlem, že by intelektuál nutně musel vidět hlouběji a více nežli prostý občan. Někdy je tomu právě naopak.

Demokracie vyšla z poznání, že moci lze zneužít, využít, usurpovat si ji. Diktaturu, jež si říkala "proletářská", jsme už zažili. Teď nesmíme podlehnout diktatuře jiné z politických stran. A je zvláštní, že každá bez pard<162>nu jakoby toužila po této diktatuře. Jakékoli "třídní instinkty" je třeba hlídat jako spící princeznu. Vždycky se najde někdo, kdo po ní touží a vydá se do hradu nebo zámku uchvátit ji.

Víc a více lidí si na tomto světě může dovolit poobědvat kaviár, ale současně víc a více lidí nepoobědvá vůbec nic. Někdy by ti druzí ani neměli čas poobědvat, neboť ti první operují policií, pouty, celami... a tak si zkus stěžovat! Proto ovšem ještě nemusejí ti druzí být méně šťastní nežli ti první. Moc totiž také ubírá z mísy se štěstím. Chceš-li si ji udržet, asi sotva můžeš být tak říkajíc "slušný člověk". Donekonečna si ji stejně nepodržíš a pád, který tě při její ztrátě čeká, může být propastný.

Předlistopadoví mocipáni úspěšně dokázali sebrat životu veškerou vůni, atmosféru, pel... Dali do oběhu několik pouček, pár desítek frází, úvahy o výrobě, zboží a nadhodnotě - a měli vystaráno. Národ se to učil ve školách, národ to po nich opakoval. Ostatně - co mu zbylo, chtěl-li alespoň trochu žít? Hrdinů mezi námi bylo pomálu. Statisíce držely hubu a krok. Ale jiné statisíce se aktivně zapojily do "jejich hry": fízlovaly, udávaly, hlídaly, hlásily.... inkasovaly jidášovy stříbrňáky. I tihle patří k národu!

- br -