--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Maraczi Pepíno
Název: Byl jedním z popravených
Zdroj: NN Ročník........: 0003/008 Str.: 031
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 28.06.1952 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Pokud se vydáte na hřbitov v Ďáblicích, od vchodu zahnete doleva, po pár metrech máte možnost spatřit prohlubně a do země zasazené pomníčky. Z dat na některých deskách zjistíte, že jsou v zemi človíčkové, kteří žili pouze jeden den. To když bachaři v padesátých letech odebrali ženám děti ve vězení těsně po porodu. HROMADNÉ HROBY POPRAVENÝCH, kterých zde pod vašimi nohami leží skoro stošedesát. Archív tohoto hřbitova (jeho část) vyhořel za podivných okolností začátkem sedmdesátých let...
Zde jsem si začal povídat se sestrou popraveného Josefa Frice, paní Annou Musilovou z Pelhřimova, která mně na úvod řekla: "V den popravy mýho bratra jsem měla zvláštní sen. Zjevil se mi bratr a říkal: ŢJá jsem se ti zjevil a jdu se s tebou rozloučit a všude, kde budeš, tam se ti budu zjevovat v motýlkách. Tak pro mě neplačteŢ. Bratr byl popraven 28. června 1952 a 7. července byl danej sem do Ďáblic do společnýho hrobu. Byla to šachta, kterou mně ukázal tehdejší správce hřbitova Jaroslav Křál. Ten mi taky poradil, abych si tam vysadila stromeček. Tak jsem tam zasadila planou višničku a z ní vyrostl ten strom, co tam teď je a na který vážu za všechny popravený a umučený kytičku s trikolórou, aby lidé věděli, že tady nejsou žádní Němci, že jsou to naši lidi."
Bratr byl moje duše blízká
??? Kolik Vás, paní Musilová, bylo v rodině a kdy jste bratra viděla naposledy?
"Bylo nás devět dětí, tatínek byl obuvníkem, bratr Josef byl zahradníkem v Tróji u zámečku. To pak v roce 1948 zabavili, tak dělal vrátnýho na Uhelným trhu u Halicha. Byl takový rozladěný a poznamenán koncentrákem, a tak se rozhodl, že uteče za hranice. Vyprávěl to v mém bytě ve Vršovicích, pak ho někdo udal, jeho zatkli a mě po výsleších pustili. Všechno jsem popřela a jeho odsoudili na pět roků. Bratr jim za rok utekl z vězení a schovával se. Vyrůstali jsme v nelehkých podmínkách, a tak jsme s bratrem víc k sobě tíhnuli, protože jsme z rodiny spolu nejvíc zakusili. Maminka na devět dětí dělala chudák sama, museli jsme opatrovat ty ostatní děti a pak jsme museli z domu, abychom uživili zase ty další děti. Bratra jsem viděla naposled v tom prosinci, to ho ještě nezatkli, ale bezpečnost už po něm šla." ??? Myslíte si, že měl tušení, že ta komunistická moc bude tak surová a odsoudí ho k trestu smrti?
"Trest smrti asi nečekal, vždyť nic neudělal. Tady žijí lidi, který zabíjeli a nic se neděje. Že bratr někde na vesnici sebral jídlo, když byl na útěku, tak to zase nebyl takový zločin." ??? Jak jsem tady v materiálech četl, tak vás bylo z rodiny odsouzených víc?
"Maminka byla odsouzená za to, že mu dávala jíst, když utekl z věznice a schovával se na chatě na Hauserovce. Měli jsme tam společný znamení, že když na chatě nebude, přiklopí hrnek dnem nahoru a já budu vědět, že je na naší straně tam u Poličky. Když mě na chatu estebáci vozili každý den po tři měsíce, tak jsem viděla, že tam není. Nakonec ho chytli u Poličky. Kdo se s ním stýkal, byl uvězněn. Maminka za to, že mu dala najíst a nechala mu tam novou košili, tak dostala tři roky, bratr za to, že ho nechal vyspat ve skladu v továrně, dostal osmnáct let, nejdřív taky trest smrti. Bratr Karel, který byl hajným, že věděl, kudy chce přejít hranice a nenahlásil to, tak ten dostal sedm let a nejmladší bratr Jiří, který byl v té době mladistvý, ten dostal tři roky a byl v Zámrsku strašně bit kvůli tomu, že neřekl, že mu tam nosil jídlo. Bylo to mnoho nešťastných lidí."
??? Paní Musilová, Vy jste byla taky nakonec odsouzená? "Já jsem dostala zprávu o tom, že bratra popravili, tak jsem řekla, že se stydím za to, že jsem Češkou a bratra vraždí. Ta listonoška Vlachová mě udala a přivedla k soudu lidi, kteří u tohoto mého výroku nestáli, ale svědčili proti mně, protože to byly soudružky, tak v nich byla víra. Nejdříve jsem byla odsouzena na tři roky a nervově jsem se zhroutila. Pak mě soud vyzval, abych nastoupila trest bez ohledu na zdravotní stav. Musela jsem trest nastoupit a zaplatit všecky soudní výlohy. To bylo v padesátým třetím roce. Pak se o mě vzal soudní znalec, že jsem mladá, to mně bylo 21 let, tak mě soudil nový soud a ten mě odsoudil na tři měsíce. Není to nic proti tomu, co odseděli "létaři", ale to utrpení, co jsme měli celá rodina, se také nedá ničím zahladit."
Hledání hromadného hrobu
??? Říká se, že popravení v procesu "Horáková a spol." byli spáleni a jejich popel rozházen u Prahy při stavbě silnice. Snažili se Vám namluvit, že Váš bratr byl zpopelněn?
"O to se tenkrát na Pankráci taky snažili, aby nemuseli říkat, kde jeho tělo leží. Ale ten úředník z Pankráce mně řekl: ŢNevěřte tomu, ten bude ležet na hřbitově v Ďáblicích. Dřív prý také pohřbívali tyto lidi na Lišku, to je tam na Pankráci."
??? Jak jste se dozvěděla, že je Váš bratr pohřben právě zde na hřbitově v Ďáblicích?
"Když jsem se vrátila z vězení, jela jsem prvně na prokuraturu na Pankrác a tam jsem se ptala toho prokurátora Urválka, toho darebáka, že bych prosila, aby mně vydali bratrovy ostatky, on říkal, že se tělo vydávat nebude. Já mu říkám, že bratr měl prstýnek, hodinky a ostatní osobní věci a on mi řekl, že to propadlo ve prospěch státu, a já mu povídám, nebojte se, pane prokurátore, ona se ta šibenice nezastaví ani před vámi. On popadl sluchátko od telefonu a já se domnívala, že bude volat bezpečnost, tak jsem utekla. Za mnou pak vyběhl mužskej, nenápadně mi řekl, abych šla za ním do elektriky, držel v ruce noviny a nevěděla jsem, jestli není od Státní bezpečnosti. V Kobylisích jsme přestoupili na autobus, dovedl mě k bráně hřbitova, že dovnitř nepůjde, ať si ale dojdu za správcem a on mi hrob ukáže. Šla jsem do tý pravý věžičky a správec se ptal, kdy bratr zemřel. Já mu říkám, že byl popravenej, on se tak dloubnul do tý čepice a povídá, že to je horší. Chvilku se na mě díval, pak šel za dveře, zvedl z podlahy víko a vytáhl velkou černou knihu. Položil ji na stůl, řekl, abych se posadila. Zůstala jsem stát a on v knize listoval a listoval, až povídá, tady je to. Vidím v knize jméno bratra a povídám, že to snad není ani pravda. On mi říkal, smiřte se s tím a odvedl mě až na místo a řekl, tady leží. Nechám Vás tu samotnou, jen mně prosím Vás nedávejte na hrob žádné příjmení, napište sem třeba jen zde spinká náš Pepík. Mě by pak zavřeli, oni po mně taky jdou."
??? Vzpomněla byste si na okolí hrobů, jak to vypadalo? "Vypadalo to jako normální hrob, hlína navršená do výšky. Pod ní ležely rakve na sobě, označené jen kulatým kovovým číslem, jak mi řekl správec, že podle toho čísla bych bratra našla v případě exhumace. Ten hrob, kde ležel bratr, byl nedokončen, mezi rakvemi bylo trochu vápna, listí a trochu zeminy. Rakve prostě házeli na sebe. Tím dneska vznikly takové prohlubně, ty jámy, které tady vidíme."
??? Co bylo dál po tom, co jste hrob objevila? "Když se maminka vrátila z věznice, tak jsem jí to vůbec nechtěla říct, protože ona byla zrovna na Pankráci, když mého bratra, jejího syna, vedli ráno ve tři hodiny na popravu. Slyšela ještě jeho hlas, jak ji volá. Chtěla vědět, kde syn Josef leží, nejdříve jsem jí to tajila, protože vím, že byla nemocná se srdíčkem. Jednou jsem ji sem na hřbitov zavedla. Jednou se tu byl podívat i nejmladší bratr, ale ostatní sourozenci nechtějí uvěřit, že bratr byl popraven."
Kříž a komunismus = velké utrpení
??? Paní Musilová, v roce 1968 byla tendence tyhle lidi nějak rehabilitovat. Poznala jste potom v životě lepší budoucnost? "V roce 1969 mě označili taky jako jednu z těch, kdo zavinil kontrarevoluci. Za to, že jsem zapálila svíčičku u Jana Palacha, u jeho obrázku, a pak jsem nepodala v závodní jídelně oběd jednomu kádrovákovi, jsem musela na hodinu složit všechny věci, spočítat nádobí a dali mně skládat ven dříví. Když mrzlo, dřevo jsem musela polévat vařící vodou, kterou jsem si vyprosila v pekárně. Ráno jsem musela vstávat ve čtyři hodiny, s baterkou na krku plnit normu. Dávali mi takovou práci, abych si nevydělala, když jsem chtěla ze závodu odejít, dávali mi posudek, že jsem po stránce politické nespolehlivá. Taky se stalo, že jsem brala 181,40 Kč výplaty. Měla jsem osvojené dítě, které jsem vychovávala od dvou let. Byla jsem rozvedená, byt jsem neměla žádný, tak jsem poprosila jednu paní, která mi dala jednu místnost k pronajmutí, takovou vlhkou díru, za kterou jsem platila 60 korun nájemnýho, teď kde bylo to živobytí, elektřina, oblíkat to děvče a tohleto mně darebáci udělali. Šla jsem za ředitelem v podniku, to byl velkej soudruh, ptala jsem se ho, z jakých důvodů jsem přeřazena na takovou těžkou práci, jestli mi dávají k padesátinám dar, jo, a on mi řekl, že jsem zavinila kontrarevoluci, ptala jsem se ho, jestli tomu věří, a on říkal, že ano. Tak jsem mu řekla, že mu to nevyvracím, jmenoval se Soukup, a říkal, že je ředitel a já mu povídám, pro mě jste čamrdáš, a byla jsem vostrá, a řekla jsem mu, že měl zůstat u knoflíků a ne tady, když neví, na čem štětina roste. Taky říkal, že zná můj životopis. Já mu řekla, vy kdybyste znal můj životopis, tak se přede mnou pokloníte, ale s takovým našeptaným životopisem si nevytírám ani zadek, on klepal na ty desky a nařídil mi, abych odešla, a já mu povídám, jenom klepejte, pane Soukup, my dva se ještě sejdeme. Pak za nějaký čas sebral peníze a utekl za hranice, tak byla rodina prokádrovaná."
??? Za čtyřicet let se na tomto hromadném pohřebišti popravených skoro nic nezměnilo, až na vykácená křoviska a uhrabání celé plochy. Máte nějakou představu, jak by měl do budoucna tento prostor vypadat?
"Na tyhlety mrtvý hodně zapomněli. Tady těm mrtvým už nedá nikdo víc, než tu kytičku. Myslím si, že by bylo dobře, aby to tady nechali tak, jak to je, ať si každý návštěvník tady prohlídne tu hrůzu. Ať to ta mládež vidí jako výstrahu, co dokázali s lidmi udělat komunisti. Ti si chodí s velkými důchody po svobodě, včetně Štěpána, nám dají pár korun, a s tím my máme zápasit. S tím nemůžu souhlasit, s takovou něžnou revolucí. Měl by tady stát dřevěný kříž, protože každý kříž znamená utrpení, nebyl by to tak velký finanční náklad..."
Tak vypadal příběh Josefa Frice, kterému rozsudek trestu smrti byl vynesen na svátek Josefa. Smutný příběh, kdy byl zaplacen plánovaný přechod hranic jedním mladým životem a 36 lety vězení! Přání paní Musilové se splnilo. Na okraji HROMADNÝCH HROBŮ POPRAVENÝCH v Ďáblicích již dřevěný kříž stojí. Když jsem se s paní Musilovou rozloučil po tomto slzavém rozhovoru před její cestou domů, do Pelhřimova, stačila na závěr ještě dodat: "Doma, třeba i v zimě, se mi zjevoval motýl. Kdekoliv jsem byla, tak na zácloně nebo ke mně přiletěl motýlek, sedl si mi na dlaň a nechal se pohladit, po celá ta léta. Bratr měl chudák ještě motýlka v tom památníčku..."
PEPÍNO MARACZI (foto autor)