--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Blažek Pavel
Název: Karlovarský biliár V.
Zdroj: NN Ročník........: 0003/008 Str.: 008
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 01.01.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Becherovka V loňském roce se o "třináctý" karlovarský
pramen rozpoutala privatizační bitva mezi projekty současného vedení likérky, bývalého správce Václava Jelínka a švýcarské firmy Underberg vznášející spoluvlastnické nároky. Causu rozšiřují nároky odsunutých sudetských Němců "na vlast a majetek".
Odhlédneme-li od prozatímní iracionality sudetoněmeckých požadavků, které budou brzy stejně reálné jako rozpad Československa a ukrajinizace Podkarpatské Rusi, zůstává v otázce privatizace Becherovky věcné to, že stále putuje po ministerských stolech. Ani návrh ekonomických ministrů na nová pravidla privatizace (vypsat na 34 % majetku veřejnou soutěž, 3 % dát městu Karlovy Vary, 3 % ponechat Fondu národního majetku a 60 % dát penzijnímu fondu) zatím vládou nebyl přijat. A tak lze s jistou nadsázkou jen říci, že je tento výnosný podnik již několik desetiletí v rukou rodiny či rodu Lupínků.
Otec a děd Václav Lupínek se do funkce ředitele "vypracoval" v padesátých letech z pozice podnikového řidiče skrze průkaz KSČ a spolupráci s StB, kdy se sklípek Kristýnka v objektu závodu Jan Becher stal útulkem policejního generála Cardy a mnoha dalších soudruhů. V případě generála Cardy mohlo jít o účelové přátelství s cílem protekčně chránit
syna Jaroslava Lupínka sloužícího v pražském sboru SNB, jehož přestupky ho donutily z bezpečnosti odejít k 17. červnu 1987 "na vlastní žádost". Jako majitel firmy LAS byl opěvován Ivanem Mládkem a vyšetřován v souvislosti s trestnou činností v letňanské Avii, kde byly ve velkém kradeny náhradní díly, jichž měla podle Mládkovy písničky firma LAS vždy dostatek v Praze i v Karlových Varech - pokud montáže v Doubí byly součástí operací této firmy. Na moci rodu Lupínků si vylamují zuby i pražské municipální úřady. Jaroslav Lupínek bez skrupulí začal stavět na pozemku 576/2 v katastrálním území Háje na území Prahy 4 (podle dokumentace MÚ v Praze 4-Jižním Městě, č. j. výst. 653/91/BM, 1044/91), mohl přezírat stížnosti občanů na jeho osobu a stát se uživatelem vozu Nisan Patrol s poznávací značkou státu Kalifornie v USA, kde má údajně být obchodní zastoupení podniku Jan Becher. Dostal-li se tímto způsobem do firmy Becherovka, pak jen pokračuje v tradici, neboť i jeho matka Jarmila Lupínková zde vedla laboratoř a bratr ing. Václav Lupínek ml. loni po otci podnik převzal. Snad by vše bylo v pořádku, kdyby se v případě Becherovka nejednalo o státní podnik a tím o bezostyšný nepotismus, kdyby receptura Becherovky nebyla státním tajemstvím, kdyby Václav Lupínek nepatřil ke komunistickým pohlavárům a mocipánům v Karlových Varech, který se podle vyprávění karlovarských občanů údajně nastěhoval do peřin rodiny Jaroslava Hybeše kdyby... Takzvanou "hybešovskou komplikaci" v otázce privatizace Becherovky charakterizuje její ředitel ing. Václav Lupínek v Týdeníku Karlovarska 22. října 1992 následujícím způsobem: "V těchto dnech by se záležitost kolem podniku Jan Becher měla vyjasnit. Trochu je zde problém - ne zcela vyjasněná okolnost, týkající se vedlejšího domu (hned vedle Becherovky), na který je uplatněna restituce. I když dům byl před časem koupen od p. Hybeše, který již zemřel. Pro určité nejasnosti se pozastavila i privatizace." Pod slovy "problém, ne zcela vyjasněná okolnost, určité nejasnosti" je skryt fakt vynuceného prodeje karlovarského domu č. p. 32/713 na Dimitrovově třídě jeho právoplatným majitelem Jaroslavem Hybešem, na kterého bylo vloženo vlastnické právo rozhodnutím OÚ a Fondu národní obnovy v Praze dne 30. 5. 1949, č. 66.000/1949 - 13.583-IV/3. Soukromý podnikatel Hybeš plnil a byl nucen plnit vzniklé finanční závazky vůči státu, související se získáním <%2>domu. Současně se stal objektem politiky "zatlačování soukromého sek<%0>toru" (omezující ho v podnikatelských iniciativách) a kombinovaných snah o jeho vyvlastnění ze strany Jednotného a Krajského národního výboru v Karlových Varech a n. p. Severočeské lihovary a drožďárny, závod Becherovka. Škála útoků na pana Hybeše byla pestrá. Nevyhýbala se ani lžím - obviněním, že Jaroslav Hybeš v domě nebydlí a pobírá bezpracné zisky z pronajatých místností domu atd. Vykonstruovanost těchto tvrzení byli na základě faktů nuceni vyvracet sami komunističtí referenti karlovarského krajského národního výboru. Boj o svůj zákonně nabytý majetek pan Hybeš vedl dlouho, ale nakonec byl donucen dům Becherovce prodat. V závěrečných dějstvích tohoto dramatu na scénu vstoupil i dělnický ředitel Becherovky Václav Lupínek starší. V komunistické éře "mocný karlovarský pán" (sou-druh). Dnes oba synové pana Hybeše svým restitučním nárokem brání v "kapitalistickém rozletu" synům "soudruha dělnického ředitele." Milionářská svatba Jaroslava Lupínka a zmlácení Zdeňka Hybeše tvoří varovný signál či přízrak naší polistopadové doby. Nebo jsou předzvěstí budoucnosti. Toho, že komunističtí dědicové a pohrobci nadále třímají a budou třímat nad námi bič moci a existenčního vydírání. Causa Becherovka je také názorným důkazem "rovnosti šancí" v politické praxi ODS. V parafrázi sentence Jakuba Demla bychom asi měli říci: "Jsou šance dědiců komunisty Lupínka, jsou hořké šance dědiců antikomunisty Hybeše... a byly i šance promarněné Josefa Štauberta, krále podsvětí.
Smrt krále podsvětí a semtex V novinářském žargonu i v běžné
každodenní mluvě patřil Josef Štaubert mezi skupinu recidivistů pro opakovanou trestnou činnost. Lidé, s nimiž přišel do styku, se o něm vyjadřují různě. Někteří valdičtí vězni o panu Štaubertovi tvrdí, že měl v <%2>této věznici zvláštní postavení. Pod<%0>ílel se podle nich na činnosti "bicích komand", za úplatek pěti tisíc korun rozhodoval o povolení návštěv, nebo víkendových pobytech vězňů mimo Kartouzy. Ve vykmanovské káznici jako topič prý sdílel samostatnou celu jen se svými penězi, zlatem a údajně i střelnou zbraní. Jiní Štaubertovi spoluvězňové předchozí legendy popírají. Děti, které Josef Štaubert vyženil, na něho vzpomínají v dobrém. Podle některých svědectví se o ně staral lépe než vlastní táta. Po amnestii pana prezidenta Havla byl několikrát vyšetřován, aniž mu byla prokázána trestná činnost. Stal se podnikatelem. V loňském roce do jeho života tragicky vstoupil semtex.
Podle akt karlovarského okresního soudu se loni v dubnu na Josefa<%2> Šta<%0>uberta obrátili pánové Dürberck a Pastyřík starší s žádostí o zprostředkování prodeje semtexu. Všichni tři aktéři tohoto obchodního jednání se znali. Bydleli v okolí karlovarského Čerťáku a neměli důvod si nedůvěřovat. Podle výpovědi pana Pastyříka staršího jednání bylo úspěšné. Nekorunovaný
král karlovarského podsvětí Štaubert slíbil, že sežene kupce a vyžádal si pro sebe provizi v markách. Transakce se měla odehrát v Pastyříkově bytě. Po několika dnech Štaubert místo prodeje změnil. Určil, že se obchod uskuteční na odstavném parkovišti při pražské cestě a odmítl původně smluvenou provizi. V říjnu však před soudem vše popřel. Podle Pastyříkovy soudní výpovědi věc proběhla následovně. Ve Štaubertem určený den a hodinu přijelo na smluvené místo světlé auto cizího modelu, z něhož vystoupili dva muži. Po hmatatelném ujištění, že má Pastyřík semtex ve svém automobilu, odešli oba zájemci do svého vozu pod záminkou při-pravení peněz a rychle z místa ujeli. V tentýž okamžik vyběhli z úkrytů policisté v civilním oblečení se zbraněmi připravenými ke střelbě. Výbušninu o váze dvou kilogramů zabavili a povedené obchodníky zatkli. Učiněná výpověď přítomné v soudní síni
přivedla k názoru, že celou akci Josef Štaubert prozradil policejním orgánům a vlákal obžalované do připravené pasti. O pár dnů později dne 4. listopadu 1992 v přehledném místě vozovky u Krásného Jezu vjel král podsvětí pod kola nákladního automobilu LIAZ třídy TIR a na místě zemřel. V okamžiku smrti svíral volant vozu Nisan Patrol patřící českolipskému podnikateli Františku Rigovi, řečenému "Cikán", s nímž měl bezprostředně před nehodou schůzku. Obsah tohoto jednání už navždy zůstane obestřen tajemstvím. Nehoda sama vede k několika domněnkám, které si rovněž již nikdy plně nevyvrátíme.
Chtěl Josef Štaubert spáchat sebevraždu? Provedl podle názoru jeho známých "štaubertovinu" (zkratovité, zbrklé jednání), poslední ve svém životě? Byl obětí paniky, vzniklé z pocitu tísně pod dojmem řítícího se těžkého vozu na jeho osobní automobil? Nebo šlo o promyšlený útok, jemuž nejistý řidič zpravidla podlehne? Josef Štaubert podle svědectví nebyl dobrým řidičem ani automobilu, ani svého osudu.
Významná podání
občanské komise
Předseda krajské občanské komise západočeské oblasti dr. Jan Šindelář dne 23. února 1993 adresoval řediteli Správy Policie ČR západočeské oblasti pplk. JUDr. Antonínu Moltašovi dvě velmi závažná oznámení. První se týká pokusu vraždy
či úmyslného ublížení na zdraví, poškozování cizích práv, pomluvy, pokusu omezování osobní svobody, zneužívání pravomoci veřejného činitele a <%4>nadržování namířených proti místopředsedovi Občanské komise Pl<%0>zeň-sever panu Vlastimilu Pelikánovi. Druhý podnět k trestnímu stíhání byl učiněn ve věci trestné činnosti poškozování cizích práv, pomluvy, schvalování trestného činu, nadržování a zneužívání pravomoci veřejného činitele ze strany některých příslušníků policie vůči panu Zdeňkovi Hybešovi (NN na případ upozornily v č. 3/93 ve stati Karlovarský případ varuje!). Krok pana Šindeláře je důležitý i proto, že nekalé praktiky ve vyšetřování útoku na pana Hybeše pokračují. Bližší informace budou váženým čtenářům
podány v příštím čísle.
Pavel BLAŽEK