--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Dresler Jaroslav
Název: Nezáhadný agent Kusý
Zdroj: NN Ročník........: 0003/010 Str.: 005
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 01.01.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Se zpožděním se mi dostal do rukou článek Záhadný dr. Kusín (NN 6 / 93), v němž se několikrát uvádí také mé jméno. Měl bych k tomu mnoho co říci, vydalo by to na tlustou knihu, ale dnes jen to nejhlavnější takřka telegraficky.

Někdy v roce 1988 došly některé kruhy KGB k přesvědčení, že se sovětské impérium v dosavadní formě neudrží. Tyto kruhy si stanovily úkoly provést změny bez násilí a tak, aby nebyl dotčen jejich vliv a finanční zdroje. Byli proto aktivizováni všichni agenti a KGB navázal kontakty s komunisty v emigraci (Pelikán, Liehm, Goldstücker aj.). Ostatně v jednom bodě měl KGB společný zájem s CIA: aby se proměna impéria a Sovětského svazu provedla bez konfrontace a válečného konfliktu, případně občanských válek.

Jedním z agentů KGB a StB byl i Vladimír Kusín. Na tomto muži není už nic záhadného, i když se sám vždy rád stylizoval do role šedé eminence. Kusín byl už na začátku padesátých let vyloučen z KSČ, protože měl neobvyklé ekonomické názory. Nějaký čas pracoval jako dělník, ale pak se dostal s pomocí StB na britské velvyslanectví v Praze jako překladatel. Po roce 1968 byl vyslán StB do Anglie, kde se stal s pomocí údajného agenta KGB Edvarda Goldstückera učitelem na jedné venkovské univerzitě. Když bylo jeho místo zrušeno, našel si s pomocí různých konexí místo ve výzkumném oddělení Svobodné Evropy, tam v "podsvětí", odkud nastoupil nezadržitelnou cestu po schodech vzhůru. Nakonec byl <%2>zástupcem amerického ředitele vše<%0>ch národnostních evaluačních oddělení a hlavním poradcem amerického ředitelství pro politické otázky střední a východní Evropy. V těchto svých funkcích byl v květnu 1990 ve Valdštejnském paláci v Praze, když se tam slavnostně otvírala filiálka Svobodné Evropy. Kusín tlumočil Václavu Havlovi v jeho rozhovorech se skupinou amerických ředitelů Svobodné Evropy a BIB. Ještě když byl v "podsvětí" RFE, zdůrazňoval často svým podřízeným, že je určen pro vyšší úkoly.

Záškodnická práce Vladimíra Kusína se projevila poprvé výrazně v době krize v RFE, kdy po odchodu Samuela Belluše z místa ředitele čs. oddělení jeho nástupce Josef Schneider na tuto funkci nestačil. Kusín pronajal na bavorském venkově menší penzión, kde se sešli Pelikán, Goldstücker, Liehm a další z emigrace s komunistickými zaměstnanci Svobodné Evropy Milanem Schulcem, Slávou Volným a dalšími. Tam rozhodli, že doporučí za nového ředitele čs. oddělení jakéhosi Otu Picka z Velké Británie. Kusín měl už mezi Američany takový vliv, že Picka prosadil. Tento nový ředitel se však udržel pouze nemnoho měsíců a po něm nastoupil Zdeněk Šedivý, muž mnohomluvný, ale skutek utek. Šedivý také dost rychle odešel a po něm nastoupil Pavel Pecháček, (registrován) syn bývalého ředitele Jaroslava Pecháč<%2>ka. (Starý Pecháček se smutně pros<%0>lavil výrokem ve svém komentáři k volbě Ludvíka Svobody prezidentem republiky: "Je to první důstojný nástupce T. G. Masaryka na Pražském hradě.") Méně nápadná byla Kusínova další

záškodnická akce. Když se už zdálo, že "reformní" komunisté půjdou nahoru, začal v čs. evaluaci odstraňovat některé evidenční karty komunistických předáků, zejména "reformistů". Nebylo těch karet "pět", nýbrž desítky. První zmizely karty komunistických zaměstnanců RFE, zejména celý svazek stalinisty Milana Schulce. Mohl jsem to sledovat z bezprostřední blízkosti, protože jsem karty (bylo <%4>jich celkem asi 30 až 50 tisíc) proh<%0>lížel skoro každý týden, někdy i častěji. Pak mizely karty "reformistů" v emigraci, pak další, na podzim 1989, např. asi 12 nebo 15 karet Jiřího Dienstbiera, kde byly záznamy o jeho činnosti reportéra Čs. rozhlasu v USA. Tam ztratil Dienstbier akreditaci a pokračoval ve své dezinformační činnosti v Africe a v Asii. Bylo v zájmu KGB a StB, aby tito a mnozí další lidé vstupovali do nové situace - abychom tak řekli - s čistou vestou.

Proti postupu Vladimíra Kusína jsem protestoval u závodní rady, odborových organizací v RFE, u ředitele Zdeňka Šedivého, ale marně. Kusín byl velmi obávaný a u Američanů takřka nepostradatelný. Jeho podřízení, zejména dr. Antonín Kratochvíl, Libuše Hamšíková, paní Jelínková, pan Matuška aj. se Kusína tak báli, že krádež evaluačních karet nechtěli dosvědčit.

Teprve když jsem po odchodu do důchodu (po skoro 37 letech služby jako kulturní redaktor) předložil celý případ veřejně, o věc se začala zajímat CIA a ta si k nelibosti amerických ředitelů vynutila Kusínovo propuštění. Bylo to aranžováno jakoby po "vzájemné dohodě", Kusín dostal velké finanční odstupné atd. Nakonec se i Američané Kusína báli: Aby jeho případ nevzbudil pohoršení v americkém Kongresu,<%-2> který rozhodoval o financování Svobodné Evropy.<%0>

Dr. Jaroslav DRESLER,

Mnichov