--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Dědinová Sidonia
Název: Ruská armáda-jazýček na váze?
Zdroj: NN Ročník........: 0003/010 Str.: 013
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 01.08.1991 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Od neslavného puče v srpnu 1991, na němž se
aktivně účastnil i tehdejší sovětský ministr
obrany, neutuchá diskuse o tom, jak by se v případě
vnitropolitického konfliktu dnešní Ruské federace
zachovaly ozbrojené síly. Více či méně je ruská
armáda dědičkou někdejší armády sovětské. Obraz
však komplikuje skutečné chování vojenských jednotek
ve dnech puče - které se navzdory svému ministru postavily
za demokratizaci v zemi, a za jejího nositele Borise Jelcina.
Z této nedávné zkušenosti vyplývá nejistota na
obou stranách dnešních ruských pozic. V minulých dnech
jsme byli svědky mnohých ústupků. Jelcin si nechal
líbit škrty v obsahu referenda - a parlament neučinil
legislativní kroky, které mohly vést k Jelcinovu
sesazení. Nikdo si nepřeje konflikt na ostří nože, mimo
jiné i proto, že si nikdo není jist, na čí stranu by se
postavily ozbrojené síly. Zřejmě ani armádní velení
samo nemůže jednoznačně počítat s tím, že by
pod
Přestože přebujelá armáda byla vždy oporou ruských a sovětských vládců, není samostatná politická aktivita její tradicí. V carské době, stejně jako v sovětské epoše, se armáda tradičně podřizovala civilní politické moci. Ta se jí odměňovala nejen bohatým finančním rozpočtem, nýbrž i privilegii a prestiží, jež propůjčovala vojenským osobám.
Vojenskopolitický konsensus se začal rozpadat
v průběhu sovětské agrese do Afghánistánu.
Vážný rozpor pokračuje s nástupem Michaila Gorbačova
v roce 1985. Konec studené války přináší s sebou
ústup důležitosti armády v rámci občanské
společnosti. Snižování stavu vojsk, odchod jednotek
z okupované střední východní Evropy a jejich příchod do
domácího antimilitaristického vakua a konečně
odstředivé síly v době rozpadu sovětské říše - to
vše otřáslo dosud nepochybnou pozicí ozbrojených sil.
Armádní velení kritizovalo Gorbačova otevřeně od
28. sjezdu komunistické strany v červenci 1990. Když
sovětský prezident v listopadu téhož roku hovořil
k jednomu tisíci důstojníků, dal najevo svoji osudnou
závislost na armádě a učinil tím, poprvé v historii,
nejvyšší velení spoluhráčem na politické aréně.
V ruských prezidentských volbách na jaře 1991 byli
mezi kandidáty na nejvyšší úřad hned tři vysocí
důstojníci. I když se ani jeden z nich neprosadil, byla
jejich kandidatura přiznáním, že armáda je pokládána
za důležitou voličskou obec. Generálové Makašov
a Gromov prezidentské volby prohráli. Nicméně
povýšil generál Alexandr Ruckoj, účastník
afghánské války, na pozici viceprezidenta. V současné
době se Ruckoj přiklání jednou k té, jindy k oné
straně, zřetelně podle vlastního domnělého prospěchu.
V květnu 1992 byla oficiálně ustavena národní ruská armáda a ozbrojené síly tím byly opět postaveny pod víceméně účinnou civilní kontrolu. <%2>Vzápětí však bylo zřejmé, kolik ústupků musel Boris Jelcin učinit konzervativním silám, zděděným po armádě všesvazové. Na vedoucí místa nového ruského ministerstva obrany jmenoval Jelcin řadu nacionalisticky zaměřených veteránů z afghánské války, nevyjímaje jednoho z náměstků, který byl posledním velitelem sovětské armády v Afghánistánu. Současný ministr obrany Pavel Gračev získal své postavení jako Jelcinův přívrženec v době srpnového puče. Také v nejnovějším měření sil, po Jelcinově prohlášení z letošního 20. března o "zvláštní prezidentské vládě", podepsal údajně Gračev prohlášení o podpoře Jelcina. V projevu před Nejvyšším sovětem obvinil Pavel Gračev parlament z toho, že se stává zdrojem rostoucího politického napětí v armádě. Podle jeho slov byl Jelcin oprávněn požadovat referendum, zatímco parlament překročil své pravomoci, když se postavil proti prezidentovi. Nicméně Gračev trvá na tom, že armáda zůstává "politicky neutrální". Právem se tato prohlášení vykládají jako podpora pro Jelcina.
Pozitivní postoj ministra obrany a snad i některých jeho náměstků však zdaleka neznamená, že by se Jelcin mohl spolehnout na armádu jako celek, či na některé klíčové jednotky, v případě vyostření krizové situace. Opozice vůči Jelcinovi existuje mezi důstojníky středních hodností ve významném Moskevském vojenském okruhu, v aparátu ministerstva obrany, jakož i ve štábech jednotlivých zbraní.
Mluvčími těchto sil jsou některé důstojnické spolky, fungující vedle částečně nezávislého "celoarmádního shromáždění důstojníků". Jedním z nich je parlamentní skupina uniformovaných poslanců nazvaná "armádní reforma". Tito poslanci kritizují ministra Gračeva proto, že údajně zdržuje reformy a zatím nedokázal potlačit korupci v armádě.
Tvrdší a aktivnější jsou však představitelé neoficiální tzv. Důstojnické unie, v níž se sdružují bojovní ruští nacionalisté bok po boku s neokomunisty. Důstojnická unie je součástí Fronty národní spásy. Předseda unie Stanislav Těrechov tvrdí, že mají 30. 000 členů, kteří se nacházejí v rozhodujících velitelských pozicích, takže vlastně ovládají většinu důstojnického sboru. Netřeba podotýkat, že Důstojnická unie žádá odstoupení Jelcina i Gračeva, kterého dokonce obviňuje z velezrady. Představitelé unie dále odmítají dohodu START 2 a přejí si obnovu Sovětského svazu.
Nereálnost představ, které nemohou otočit kolo dějin nazpět, posouvá Důstojnickou unii do spektra radikálů, kteří by se mohli stát hrozbou, poněvadž by neváhali použít násilí v případě eskalace politické krize.
Je však těžko odhadnout, jak dalece souhlasí Těrechovovy údaje o počtu členů unie a o jejich postavení v současné armádě. Faktem je, že k nim patří i bývalý ministr obrany Vladislav Ačalov, který se přede dvěma roky pokoušel vytvořit akční aparát z elitních jednotek armády, ministerstva vnitra a KGB. Odborníci vyvozují, že Ačalov byl velitelem sovětských jednotek parašutistů a KGB, které v lednu 1991 provedly krvavý útok na civilisty ve Vilniusu. Po puči byl zatčen a propuštěn z armády. Dnes je Ačalov poslancem parlamentu, což jej chrání před stíháním za účast na srpnovém pokusu o převrat. Ačalov je jedním z předních poradců Chasbulatova z funkce předsedy takzvaného "analytického centra". Toto centrum slouží Chas<%4>bulatovovi jako spojka s vůdci místních sovětů a vytváří mocenskou síť parlamentu v souboji s prezidentem Jelcinem.
Jakkoli je historická situace málo příznivá podobným pokusům, nelze tyto tendence podceňovat. Ruská armáda trpí poklesem autority, její stav je oslaben snahou mladé generace vyhýbat se vojenské službě a dezercemi. Korupce a brutalita v armádě se spíše zvýšily. Mnozí mladí důstojníci odcházejí do jiných povolání, takže části armády zůstávají v rukou starší, konzervativnější důstojnické
generace.
Lze však předpokládat, že se úkazy vnitřního rozpadu armády vymykají jakémukoli velení. Jednotliví důstojníci se mohou přidávat k té či oné straně - armáda jako celek zůstává nevypočítatelná. Proto se dnešní sporné strany - Jelcin i Chasbulatov - vyhýbají konfliktu, který by mohl zahrnout nejistý faktor: armádu.
Sidonia DĚDINOVÁ