--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Dejmal Ivan
Název: Temelín
Zdroj: NN Ročník........: 0003/011 Str.: 024
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 06.01.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

NĚKTERÝCH SOUVISLOSTECH VÝSTAVBY JE TEMELÍN

Energetická koncepce

Úloha moderní energetické koncepce je zajistit dostatek síly pro rozumné národní hospodářství a dostatečnou světelnou a tepelnou pohodu pro obyvatele - to ovšem za podmínky šetření životního prostředí a šetrného a efektivního využívání neobnovitelných zdrojů, nezbytně nutných k zajištění rozumné ekonomické prosperity, se současně uplatňovanou snahou o rozšíření účasti veřejnosti na rozhodovacích procesech souvisejících s touto koncepcí.

V případě výroby, distribuce a využívání elektrické energie to znamená vytvoření takového systému, který by umožňoval uplatňování postupů dosahování nejmenších nákladů a plánování a řízení úspor. Ze zkušeností ve světě plyne, že takového cíle lze dosáhnout v soustavě zdrojů, sice vzájemně propojených přenosovou soustavou, ale přitom jen tak velkých, aby oblast spotřeby jimi vyrobené elektřiny nepřesáhla velikost území, ovlivněného jejich provozem. To proto, aby ti, kdo energii využívají, svým rozhodnutím o míře její spotřeby rozhodovali zároveň i o míře zatížení svého prostředí její výrobou. Na rozšíření počtu nebo kapacity zdrojů a přenosové soustavy veřejnost přistoupí jen tehdy, je-li to pro ni přijatelné a výhodné. V tomto systému jsou výrobce i distributor automaticky nuceni hledat a podporovat úsporná opatření, aby uvolnili stávající produkční kapacitu k uspokojení nové poptávky.

Takto fungující systémy jsou založeny na využívání malých, rozptýlených a co do druhé užité primární energie diversifikovaných zdrojích elektrické energie. V Kalifornii, kde v budování této struktury pokročili nejdál ve světě, popsanému systému nejlépe vyhovují zdroje o instalovaném výkonu 30 - 100 MW. U elektráren této velikosti, vesměs užívajících fosilní paliva nebo různé průmyslové a komunální energetiky bohaté odpady, se také dá nejúčinněji a nejekonomičtěji dosáhnout jejich provozní čistoty. Jaderné elektrárny se pro svoji ekonomicky nutnou velikost v této požadované třídě zdrojů nenacházejí. Výstavba v tomto smyslu obří jaderné elektrárny, jakou má být Temelín (2 x 1000 MW), by proto přinejmenším na dobu životnosti elektrárny vyloučila možnost vytvoření žádoucím způsobem se chovající elektro-energetické soustavy.

Jaderná energetika

Vznik jaderné energetiky byl všude na světě vyvolán vojenským výzkumem. Dodnes se tomuto odvětví nikde zcela nepodařilo dostat se do samostatného, na armádě a státu nezávislého postavení. Konečný produkt palivového cyklu jaderných energetických zařízení - vyhořelé palivo - bylo až do celosvětového pádu jaderné obranné doktriny využíváno téměř výlučně k výrobě štěpného materiálu pro jaderné zbraně či za tímto účelem do zásoby skladováno jako strategická surovina. Sepětí s militantním posláním nejen umožnilo jaderné energetice vstup do světa, ale i trvale poznamenalo způsob jejího hospodářského a politického chování ve společnosti a následně i způsob jejího přijímání a hodnocení společnosti.

Ve svých počátcích byla jako vedlejší a služební produkt zbrojního úsilí zavedena mimo konkurenční a ekonomické prostředí a v některých zemích, jako je například Francie, je takto státem protěžováno dosud. Země, kde tomu tak již není, jako například USA, od dalšího využívání jaderné energetiky ustupují. Od roku 1974 zde nebyla objednána žádná další elektrárna. Jiné země, jako například Švédsko, se referendem rozhodly upustit od dalšícho jaderného programu a ve všech západoevropských státech, s výjimkou Francie, platí nepsané jaderné moratorium na výstavbu dalších zařízení. V některých státech světa má jaderná energetika státní podporu z hospodářsko-strategických, nikoli jen bezprostředně vojenských důvodů. Například Japonsko a Jižní Korea, které nevlastní žádné významné domácí zdroje primární energie, si státní podporou jaderné energetiky platí snahu o uchování míry své hospodářské a politické suverenity. Využívají tu poměrnou snadnost vytvoření strategických zásob jaderného materiálu, vycházející jak z fyzikálního poměru energetického účinku a účinku měrného objemu paliva, tak i ze současné a po několik let stabilizované nízké ceny uranu na světových trzích. Cena uranu se na trvale nízké úrovni udržuje zejména proto, že ve světě ochabl zájem o jadernou energetiku i o strategické zásoby štěpného materiálu. V neposlední řadě je ovšem dána i tím, že těžařské společnosti, těžící uran v Austrálii a zemích třetího světa, zde nemusejí, a tudíž ani neberou při těžbě žádný ohled na životní prostředí. Ostatně privilegium nekoukat ani napravo, ani nalevo, zdůvodňované obrannými zájmy, měly až donedávna uranové doly téměř ve všech zemích světa.

U jaderných zařízení, tak jako u všech pokročilých technologií, je kladen vysoký požadavek na jejich spolehlivost a bezpečnost. To primárně nikoli z humanitních, ale především z ekonomických důvodů. Jaderná energetika vyžaduje vysokou primární investiční náročnost a zisk přichází až po mnoha letech provozu. A zisk, ať je jím vojenská síla, strategická hospodářská výhoda či jen balík peněz, je třeba investorům, kterými jsou nejčastěji správci státní kasy, garantovat. Nelze se tedy zbytečně vystavovat riziku ukončení provozu zařízení, aniž by splnilo svůj účel.

Při hodnocení bezpečnosti provozu jaderných zařízení musíme uvažovat celý jaderný cyklus. Od těžby uranu přes výrobu palivových článků, provoz, případně přepracování vyhořelého paliva, až po uložení radioaktivního odpadu.

Těžba uranu u nás až dosud, tak jako všude na světě, vždy vedla k velké devastaci území těžební činností.

U hlubinné těžby byly nečištěné nebo nedostatečně čištěné důlní vody příčinou zvýšené radiační zátěže černých toků i jejich záplavových území. Vody, vytékající ze starých důlních děl bude nutné čistit a dekontaminovat po mnoho desítek, možná i stovek let. Odvaly, zabírající půdu a v současnosti poškozující ráz krajiny, představují neustálou hrozbu kontaminace průsakových vod radioaktivními látkami i nebezpečí zvyšování plošné radioaktivní zátěže území při jejich současném i budoucím využívání jako zdroje kameniva.

Chemická těžba uranu u nás, při které bylo během dvaceti let do podzemí vtlačeno více ne 300 miliónů tun kyseliny sírové, má za následek rozsáhlou kontaminaci spodních vod. Likvidace tohoto znečištění na přijatelnou míru bude probíhat nejméně padesát let a zatíží cenu takto získaného uranu částkou přibližně 2.600,- Kčs/1 kg v cenách z roku 1991.

(Současná světová cena uranu 1.666,- Kčs/1 kg) Při zpracování uranu v úpravnách došlo u nás v minulosti k několika haváriím, při nichž byly vážně znečištěny povrchové vody. Například při opakovaných poškozeních hrází odkalovacích rybníků v MAPE Mydlovary. Všechna odkaliště u úpraven znamenají do budoucna potenciální ohrožení. Materiál v nich uložený je nutno natrvalo izolovat od styku s vodami, aby nedošlo k rozptýlení v nich uložených radioaktivních a toxických materiálů do okolního prostředí.

Z již vzpomenutých důvodů je největší pozornost ve světě věnována bezpečnosti provozu vlastních jaderných zařízení. Zajišťování bezpečnosti bytostně nebezpečných zařízení je však věcí techniky i finančně neobyčejně náročnou. Tvoří zhruba polovinu nákladů na výstavbu v současnosti projektovaných jaderných zařízení. Každé zvýšení bezpečnostních standartů během výstavby jaderné elektrárny představuje ohromný nárůst investic, mnohdy až o 200 % původní ceny. To byl také mimo jiné jeden z důvodů opuštění výstavby několika desítek rozestavěných jaderných reaktorů ve Spojených státech v uplynulých pěti letech.

Cena zabezpečovacích zařízení se však u současné konstrukce jaderných reaktorů podstatně neliší, jde-li o zařízení s výkonem 100 nebo 1000 MW. Z těchto ekonomických důvodů jsou projektanti a investoři nuceni navrhovat a stavět velká zařízení, která navíc koncentrují do jednoho místa. Neboť i k jejich provozu nutná infrastruktura je investičně velmi náročná (zejména vodní hospodářství) a také se stále obtížněji získává stavební povolení k výstavbě těchto zařízení.

Tato okolnost pak spolupůsobí při vytváření nevhodné struktury základních energetických zdrojů, jak bylo ukázáno výše. Ta pak předurčuje způsob technického uspořádání přenosové soustavy i jejího provozního režimu.

Obecně platí zásada, že v elektrorozvodné soustavě musí být v pohotovosti "suchá záloha" o instalovaném výkonu rovnajícím se minimálně velikosti výkonu největšího zdroje soustavy. To proto, aby bylo možno bez vážných poruch a ekonomických ztrát regulovat přenosovou soustavu. Mnohem rozsáhlejší přenosové soustavy, než je česká po rozdělení federace, si však těžko poradí s výpadkem zdrojů již kolem 400 MW instalovaného výkonu. Zatížení naší rozvodné sítě výkonem 2 x 1000 MW znamená buď vybudovat pohotové záložní zdroje o celkovém výkonu 1000 MW, anebo rezignovat na možnost operativní účinné regulace přenosové soustavy a pro zajištění hladkého chodu hospodářství počítat s velkými finančními nároky na krytí nesjednaných odběrů z mezinárodní sítě v prvních minutách výpadku velkých, obtížně a pomalu domácími kapacitami nahraditelných zdrojů.

Projektanti a technici ubezpečují, že bezpečnost provozu jaderných zařízení je v přijatelné míře technicky zvládnutelná. Byť i s tímto tvrzením je veden mezi odborníky spor, pro posouzení bezpečnosti provozu jaderných zařízení se zdá být rozhodující jiná okolnost. Analýza všech dosud známých velikých poruch a havárií totiž ukazuje, že téměř ve všech případech příčinou jejich vzniku bylo selhání člověka, ve kterém nehrála podstatnou roli ani intenzita předcházející péče, věnované přípravě obslužného personálu. Na rozdíl od technických možností vývoje zabezpečovacích zařízení nelze ve zvýšení spolehlivosti lidských výkonů žádný pokrok očekávat, jak ukazují britské sociologické výzkumy, již současný výcvik a provozní praxe obsluhy jaderných zařízení zdaleka překročily míru únosnosti pro člověka. Přišly s otřesným zjištěním, že v místech koncentrace britského jaderného průmyslu se díky charakteru jím nabízené práce vytvořily ostrovy totalitního myšlení a společenské praxe v jinak po staletí hluboce založené demokratické společnosti.

(do čísla 12/93)

Hodnocení vlastního rizika možné havárie jaderných zařízení však nemůže probíhat jen dle toho, na jak vzdáleném místě za desetinnou čárkou se vyskytuje první nenulové číslo v koeficientu bezpečnosti, ale především dle toho, co by taková havárie způsobila a jak bychom si s jejími následky dovedli poradit. Vztáhneme-li tuto obecnou zásadu na naše domácí poměry, musíme říci, že s krajní možností, t. j. s velkoplošným zamořením území radioaktivitou, si poradí jen čas a po dobu, než se tak stane, tj. minimálně pro tři až pět generací, by byla větší část našeho území neobyvatelnou a ani potom by nebyla životu příliš bezpečnou. Musíme si uvědomit, že riziko selhání jaderné elektrány má rozměr konce existence českého národa v jeho historických zemích a bludné cesty zdravotně zdecimovaných houfců české populace po zicích krajinách přelidněného a stále chudnoucího světa. Pravděpodobnost tohoto apokalyptického obrazu naší budoucnosti s jadernou energetikou je možná větší než si dnes, živeni chlácholivým ujišťováním jaderné lobby o bezpečnosti její hračky, dovedeme vůbec představit. Například hlavní inspektor francouzských jaderných zařízení, která jsou považována za jedny z nejbezpečnějších na světě, v tajné zprávě z roku 1989 uvedl, že pravděpodobnost velké havárie v příštích dvaceti letech je větší než 1 : 20.

Přepracování vyhořelých palivových článků představuje největší aktuální riziko zamoření okolí radioaktivitou. Povaha technologických postupů zde limituje technické možnosti zajištění provozní bezpečnosti. I když takovýto provoz v naší republice nemáme a ani se o jeho výstavbě zatím vážně neuvažuje, je třeba toto riziko pro životní prostředí vzít v úvahu při rozhodování o jaderném programu a jeho způsobu, neboť s eventualitou přepracování paliva se i přes technickou a ekonomickou náročnost tohoto podniku ve světě počítá. Separace plutonia, která byla dříve prakticky jediným důvodem k průmyslové analýze palivových článků, se totiž ukazuje potřebnou z jiných důvodů. Jde o to, že plutonium je jednou z nejnebezpečnějších složek radioaktivního odpadu, a to pro svou vysokou toxicitu a silné chemomutagenní účinky na živé organismy i pro velice snadnou transportovatelnost vodou. Optimistické předpoklady, že se podaří následně používat plutonia jako paliva v množivých nebo čistě plutoniových jaderných reaktorech, se ukázaly technicky neschůdné. Ani v současnosti uplatňované užívání plutonia k obohacení palivových článků namísto dříve používaného uranu 238 však k likvidaci plutonia nevede. Po vyhoření palivového článku zbude jen relativně menší množství plutonia než při použití čistě uranových článků, jeho absolutní objem na Zemi však stále vzrůstá. Takže jediným praktickým smyslem separace stále zůstává jen objemová minimalizace plutonium obsahujících radioaktivních odpadů.

Nejobtížnější otázku bezpečnosti celého jaderného cyklu však představuje zneškodňování, či přesněji řečeno ukládání radioaktivních odpadů. Nikde na světě zatím nebylo vybudováno trvalé úložiště vysoce aktivního radioaktivního odpadu, ve kterém musí zůstat ukládaný materiál bezpečně izolován od styku s vnějším prostředím po dobu nejméně devadesáti tisíc let, než se úroveň jeho radioaktivity sníží na hodnotu přírodního uranu, a přestane tak představovat zvýšené nebezpečí pro život na Zemi. Doposud to byly jen nesmírné technické obtíže při vyhledávání a budování k tomu vhodných prostor, že se i přes značně soustředěné úsilí nepodařilo vybudovat a zprovoznit trvalé úložiště zmíněných odpadů. Vedoucí výzkumného týmu v USA, kde již bylo za tímto účelem investováno více než dvě miliardy dolarů, dokonce říká, že nikdo z těch, kdo na tomto projektu dnes pracují, se trvalého úložiště radioaktivních odpadů nedožije. Odborníci soudí, že opravdové zvládnutí tohoto úkolu si vyžádá ještě 50 - 150 let, pokud se to vůbec podaří.

Nemenším problémem než uchránit úložiště před porušením přírodními procesy však představuje jejich ochrana před příští lidskou činností. Uvážíme-li, že lidská civilizace trvá deset tisíc let a předmětem archeologického výzkumu, a tudíž i horizontem společenské nemapěti jsou dnes již středověké obce, pak úkol, který tu přenecháváme potomkům - pečovat o naše úložiště, byť i jen tím, aby uchovali po 90.000 let v paměti jejich místa, je úkolem, jehož výsledku nemůžeme po střídě téměř dvou tisíc lidských generací nikdy dohlédnout.

Shodný, zhlediska času však řádově menší problém představují úložiště středně aktivního radioaktivního odpadu - ta vyžadují izolaci od vnějšího prostředí na dobu 400 - 600 let - a vysloužilá a havarovaná jaderná zařízení z dobou intenzivní lidské péče do sta let.

Naše situace v oblasti ukládání radioaktivních odpadů je následující. Ve věci budování trvalého úložiště jsme po dvou letech práce ve stádiu vyhledávání vhodné lokality. Mezisklad vyhořelého paliva, ve kterém v palivových článcích doznívají po dobu 30 - 50 let termické procesy, před jejich trvalým uložením, na našem území po rozdělení státu nemáme. O lokalizaci zamýšleného meziskladu v areálu jaderné elektrárny Dukovany je veden spor s obcemi, které jej ve své blízkosti nechtějí. Úložiště středně aktivního radioaktivního odpadu je vybudováno a provozováno v areálu jaderné elektrárny Dukovany. Stojí ovšem na místě vrcholové elevace spodních vod, a proto bude nutno po dobu 600 let zajišťovat účinnou melioraci tohoto stanoviště, nebo do budoucna počítat s přemístěním na vhodnější lokalitu.

(do čísla 13)

Temelín

Jaderná elektrárna Temelín je rozestavěný gigant z doby energetické koncepce, založené na mamutí jaderné elektrárně v každém kraji republiky. Její stavba byla zahájena v roce 1983. Původně se počítalo se čtyřmi reaktory sovětské výroby, typu VVER 1000, které měly pohánět čtyři tisícimegawatové generátory. Nyní projekt počítá s dostavbou dvou reaktorů opatřených kontejmentem podle západního vzoru a evropských požadavků bezpečnosti provozu. V současnosti je velká rozestavěnost u prvního bloku a značně pokročilá u druhého. Bloky číslo 3 a 4 zůstaly od jara 1990 v základech stavby.

V souvislosti s téměř permanentní diskusí o energetické koncepci státu, s ekologickými problémy naší země, se světovým ústupem od jaderné energetiky a protijaderným hnutím, s otázkami finančního zajištění stavby, s privatizací ČEZu i se vztahy k Rakousku se otázka Temelína vždy znovu dostává do popředí zájmu veřejnosti a následně i odpovědných orgánů státu.

Hlavními okruhy problémů, kterým je třeba věnovat pozornost při posuzování otázky Temelína, jsou vztahy k jeho okolí, vliv případného dokončení na energetickou soustavu a energetickou politiku státu, vztah dostavby Temelína k problému uhelné energetiky, zejména v ohledech na problémy v severních Čechách, financování výstavby a společenské a politické souvislosti dostavby JETE.

Kromě všeobecně popsaných vlivů jaderných elektráren na životní prostředí je třeba si u Temelína všimnout možného dopadu jeho provozu na klima regionu a na kvalitu a další osudy odpadních vod.

JETE je budována daleko od všech významnějších průmyslových a sídelních center, a proto většina jinak využitelného tepla bude rozptylována přes chladící věže a odpadní vody do okolí. Důsledky tohoto tepelného znečištění by se projevily ve změně klimatických podmínek. Na základě zkušeností lze očekávat snížení osvitu v celé českobudějovické pánvi, v oblastech toku vodních par až o 10 %. V zimních měsících lze očekávat spoluúčast Temelína na vzniku či přímo vytváření inverzních a smogových stavů. I spolupůsobení při vzniku mimořádně koncentrovaných bodových srážek (nad 50 mm) v letních měsících.

Při provozu reaktorů typu VVER 1000, které využívají ke stínění reaktorů chladící vodu, vzniká velké množství tritia, které nelze vzhledem k velkému objemu průběžně vypouštěných vod nikterak separovat. Tritiové vody budou proto ředěny vltavskou vodou na přípustnou koncentraci ve výpusti a odváděny do Vltavy. Názory odborníků na potenciální nebezpečnost tritia pro živé prostředí se různí. Koloběh tritia v metabolismu živých organismů je v počátcích výzkumu. Pozitivně je však známa značná bioselektivita tohoto radioaktivního izotopu na úrovni nižších forem života. Některé vodní organismy se mu vyhýbají, jiné jej ve svém těle obsahují až stokrát víc, než je ho obsaženo v jejich vodním prostředí. Mezi Prahou a Týnem je na Vltavě řada nádrží. V nich může docházet ke kumulaci tritia ve vodních organismech a při hromadném úhynu k náhlému zvýšení jeho koncentrace nad hygienické normy. Přitom Vltava je vodárenským zdrojem pro Prahu a uvažuje se, že v budoucnu bude zdrojem až 60 % pitné vody pro celou dvouapůlmiliónovou středočeskou aglomeraci.

Také infrastruktura, ovlivněná hospodářskou polohou elektrárny, se výrazně dotkne svého okolí. Již vzpomenutý nedostatek vhodných odbytišť tepla vede některé projektanty k návrhům na vybudování horkovodu až do plzeňské aglomerace. Rovněž tak naprostá většina vyrobeného elektrického proudu nebude využita v místě, ale spotřebovávána mimo region. Tím byla vyvolána nutnost zadrátovat tento zemědělský kraj několika větvemi velmi silné přenosové sítě.

Často uváděný argument "buď JETE, nebo pokračování ve znečišťování ovzduší v severních Čechách" neobstojí, neboť v době optimisticky předpokládaného náběhu JETE (1997) bude dle harmonogramu odsíření velká část severočeských elektráren již odsířena a u zbývajících budou probíhat práce na výstavbě odsiřovacích zařízení nebo na úpravě technologií spalovacího procesu. V souvislosti s úvahami o Temelínu a severních Čechách se až dosud obcházela také jiná podstatná okolnost. Nebyla jí poskytnuta patřičná váha ani v úvahách o struktuře naší energetiky a o energetické politice, přestože je pro obě určující. Jde o to, že většina povrchových dolů se nachází, i přes nově vymezené limity těžby, před polovinou své životnosti a rozhodně je nelze bez dalšího opustit. Zahlazení následků těžby je projektováno, musí probíhat již po dobu důlní činnosti a konečné podoby nabývá s jejím ukončením. Peníze k tomu nutné se tedy vytvářejí postupně, žádný záložní fond v minulých letech vytvořen nebyl, takže s prostředky na rekultivaci lze počítat jedině z budoucí důlní činnosti. Ukazuje se, že ani objem těžby, který se v severočeském revíru na konci osmdesátých let pohyboval kolem 80 miliónů tun ročně, zřejmě nepůjde výrazněji snížit pod 50 miliónů tun, neboť na investice vysoce náročná důlní technika musí vykonat ročně jistý objem prací, aby se vůbec zaplatila. Je proto třeba reálně počítat s těžbou 45 - 50 miliónů tun ročně nejméně po dobu 10 let a uvažovat spíše než o dostavbě JETE o přestavbě stávajících a výstavbě nových uhelných elektráren. Technologie jejich čistého a přitom ekonomického provozu jsou dnes ve světě propracovány téměř k dokonalosti a v jejich nejekologičtější podobě, to jeste v třídě výkonu 30 - 100 W, jsou tyto elektrárny také nejvhodnější pro vytvoření zdrojové základny moderního energetického systému.

Nejdiskutovanější otázkou Temelína v současnosti jsou náklady na jeho dostavbu. Podle různých údajů bylo dosud proinvestováno 23 - 30 miliard korun. Celkové náklady na výstavbu dvou bloků by měly činit 67,1 miliardy korun v cenách z ledna 1991. Podle údajů investora, publikovaných k různých účelům, je k dokončení dvou bloků třeba investovat ještě 43 - 48,8 miliard korun převážně do technologické části. Existují však i vyšší odhady nákladů: 80 - 120, či dokonce 180 miliard korun. Tyto odhady vycházejí z toho, že skloubení západního zabezpečovacího systému se sovětským reaktorem si vyžádá výrobu a instalaci zcela nových, dosud nikde neodzkoušených a nelicencovaných částí. To vytváří přesně stejnou situaci, která vedla ke zdražení a následnému ukončení stavby většiny rozestavěných elektráren v USA, když po Černobylu došlo k zavedení přísných bezpečnostních předpisů. Prodloužení výstavby a nutnost opakované nové výroby některých částí zařízení vedly k zvýšení nákladů až o 200 %. Lze tedy předpokládat, že k zvýšení dnes uváděných nákladů skutečně dojde. V nejlepším případě na úroveň nejnižšího předpokládaného zvýšení, tj. na 80 miliard. ČEZ uvádí, že na dostavbu elektrárny a veškeré předpokládané nutné investiční akce bude potřebovat v letech 1992 - 1997 182,5 miliardy korun. Z toho počítá s vytvořením 121 miliardy vlastních prostředků, 12,9 miliardy hodlá čerpat ze sjednaných půjček a 48,6 miliardy potřebuje buď půjčit zcela, nebo získat vývozní licence a částečně si přivydělat vývozem proudu. V různých variantách uvažuje o vývozu výkonu 300 - 500 MW po 6.000 hodin ročně po dobu 10 let.

ČEZ k tomu potřebuje garance státu na půjčky, licenční povolení na vývoz, případně garanci, že v případě neschopnosti vytvořit zdroje na zaplacení půjček mu bude vývoz proudu povolen. Až dosud prováděl ČEZ financování dostavby z vlastních zdrojů a z půjčky u Komerční banky. Od června do prosince 1991 investoval zhruba půl miliardy měsíčně. Další financování bez nových půjček už tato akciová společnost unést nemůže, a proto se otázka státních garancí stala naléhavou. ČEZ proto přes ministerstvo průmyslu a obchodu inicioval vznik materiálu "Zpráva o dostavbě jaderné elektrárny Temelín", který má vládě účelnost dostavby, a tím i požadované garance za půjčky dokázat. Materiál byl od samého počátku připravován s tímto úmyslem a diskuse k němu vyvolaná mu měla jen zajistit zdání objektivity. Závěr byl znám již před zpracováním studie.

V této souvislosti je třeba upozornit na následující závažné materiály:

Mise Světové banky, která ve dne 2. - 4. listopadu 1992 otázku dostavby JETE zkoumala, dospěla ve své zprávě k závěru, že Temelín je zhlediska potřeb naší energetiky zbytečný, jeho výstavba, pokud by nesloužila výrobě na export, by vedla k masové likvidaci zdrojů na severu Čech a k vytvoření vysoké nezaměstnanosti. V této souvislosti dodává, že vyčištění uhelných bloků považuje za méně nákladné než dostavbu JETE, a proto doporučuje odložit další výstavbu do doby, než bude nový zdroj skutečně potřebný, což je podle jejích odhadů někdy po roce 2010. Minimálně doporučuje odložit rozhodnutí do června 1993, kdy se očekává, že budou k dispozici alternativy rozvoje energetiky v bývalém východním bloku, připravované skupinou zemí G7. Studie Energy in the Danubian Countries, zpracovaná pro Evropskou banku pro rekonstrukci a rozvoj francouzskými společnostmi International Consulting in Energy a Equipe Cousteau v červenci 1992, vychází z obdobné analýzy vývoje spotřeby elektrické energie u nás a doporučuje namísto dostavby JETE modernizaci průmyslu, zejména těžkého.

Společnosti Westinghouse, kterou ČEZ v konkursu narychlo skončeném před návštěvou premiéra Klause v Americe vybral jako dodavatele řídícího a bezpečnostního systému pro velký JETE, hrozí ekonomický kolaps.

Společnost vykázala v roce 1991 ztrátu přes 1 miliardu dolarů a její celkový dluh činí 6 miliard dolarů. Za tři měsíce loňského podzimu klesly její akcie o 40 % a byla nucena snížit dividendy ze 72 na 40 centů. Navíc je vážně zpochybněna její obchodní prestiž. Filipínská vláda žaluje Westinghouse, že vybudovala vadnou jadernou elektrárnu o výkonu 620 MW v provincii Bataan a že uplatila bývalého prezidenta Marcose, aby objednávku na její výstavbu zadal.

Rozhodnutí o dostavbě JETE má také rozměr bytostně politický. Hlavním nebezpečím je tu trvalé svázání státu s energetikou. Jaderná energetika, založená na garancích a penězích státu, po něm natrvalo vyžaduje, aby v její prospěch intervenoval a vytvářel pro ni příznivé podmínky. Poskytne-li stát garance, pak v případě finančního neúspěchu elektrárny či jejího vynuceného odstavení bude muset sáhnout na státní kasu, a tím do peněz daňových poplatníků, nebo za všech okolností garantovat provoz pomocí státních protekčních zásahů. Bude muset bránit přijetí tvrdších bezpečnostních standardů, něž je aktuální stav elektrárny, a nepřipustit takovou míru svobody občanů, aby mohli tak jako ve Spojených státech rozhodnout, zda chtějí elektrárnu za zády, anebo jako ve Švédsku rozhodnout o tom, zda vůbec jadernou energetiku chtějí.

Již dříve zmíněná nevhodnost jaderných elektráren pro vytvoření moderního energetického systému má rovněž politický rozměr. Vybudování JETE znemožní zavedení takového systému, a tím zbaví naši společnost možnosti chovat se odpovědně v jednom z klíčových oborů své činnosti - v energetice a vytvářet si pro své rozumné chování podpůrné systémy.

Rozhodnutí o dostavbě JETE a státních garancích také znamená udržení akciové společnosti ČEZ v její nynější podobě. To znemožní vznik konkurenčního prostředí mezi výrobci elektrického proudu se všemi z toho plynoucími důsledky pro hospodářství a pro efektivní využívání elektrické energie.

6. 1. 1993

Ivan Dejmal