--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Prousek Karel
Název: Protikomunistický odboj
Zdroj: NN Ročník........: 0003/011 Str.: 031
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 01.01.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Svým způsobem je příznačné, že zákon, který měl být přijat přinejmenším těsně po prvních svobodných volbách, se dostává na pořad dne až v průběhu roku 1993. K zpřehlednění naší politické scény by nepochybně přispělo, kdyby politická uskupení, která o přijetí inkriminovaného zákona programově usilovala, především Konfederace politických vězňů, ale i KAN, HOS, AA apod. naprosto konkrétně deklarovala, které politické síly a kteří polistopadoví političtí představitelé přijetí tohoto zákona bojkotovali. Pokusím se vymezit několik hlavních problémů, které by se měly stát předmětem parlamentní rozpravy o příslušném zákonu a které se polistopadový establišment bude zcela jistě snažit ze zákona eliminovat nbo je definovat nejednoznačně.
1) Problém hodnocení KSČ, jakožto hlavního viníka instalace totalitního systému.
Principiálním řešením, které by dalekosáhle ovlivnilo i všechna následná opatření, by bylo označení KSČ za zločineckou organizaci se všemi z toho vyplývajícími důsledky. Tedy volba podobného postupu, jaký byl uzákoněn vůči vedení NSDAP Mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku. Pro takovéto zásadní řešení bude bohužel i ve vládní koalici chybět politická vůle. V žádném případě by se však nemělo ustoupit z tohoto označení pro složku StB a Lidových milicí. Opět je tu příslušný precedens, protože, jak známo, za zločinecké organizace byly v Norimberku prohlášeny organizace SS, gestapa a SD. Zásady, které Mezinárodní tribunál v Norimberku koncipoval, byly jednomyslně potvrzeny 11. 12. 1946 rezolucí OSN a staly se součástí mezinárodního práva. V této souvislosti by mělo být konstatováno, že příslušníci KSČ, StB a LM, kteří z nich vědomě z politických důvodů odešli nebo z nich byli pro své politické postoje odstraněni a následně komunistickým režimem pronásledováni, jsou z tohoto hodnocení vyjmuti, pokud nebyli nebo nebudou individuálně právoplatně odsouzeni pro trestný čin související s persekucí občanů, nebo pokud jim bude účast na persekucích prokázána, i když případný soudní postih by byl problematický (např. účast na činnosti akčních výborů v padesátých letech, prověrkových komisí v sedmdesátých letech apod.).
2) Problém uznání třetího odboje.
Mělo by být zcela mimo diskusi, že ti občané, kteří aktivně proti komunistické totalitě vystoupili a byli za to komunistickým režimem postiženi soudně nebo nezákonnou internací, případně byli zraněni nebo usmrceni při vystoupení proti totalitnímu režimu se zbraní v ruce, by měli být jednoznačně prohlášeni za účastníky třetího protikomunistického odboje. Všechny jinak trestné činy, kterých se dopustili v přímé souvislosti s protikomunistickým odbojem, by byly automaticky amnestovány. Účastníci třetího odboje by měli nárok na plné finanční odškodnění, včetně utrpěné újmy na zdraví a majetku a nárok na osobní důchod. V případech hodných zvláštního zřetele by byli odškodněni i pozůstalí po popravených nebo zemřelých odbojářích. Výši nároků by řešila separátní zákonná norma. Občané, kteří se stali oběťmi komunistického bezpráví, jako např. pronásledovaní za třídní původ, z politických důvodů nepřijatí na studia, nebo z nich z těchže důvodů vyloučení, signatáři různých občanských iniciativ a petic kriticky zaměřených vůči režimu, občané, kteří pro politické postoje nemohli vykonávat povolání, pro které měli kvalifikaci, autoři samizdatů apod. by měli být prohlášeni účastníky odporu proti komunistickému režimu a měli by v tomto smyslu obdržet osvědčení, které by pro ně bylo plnou morální satisfakcí. Dotyčným by měly být odškodněny pouze újmy, které utrpěli v přímé souvislosti s odporem proti komunistickému režimu (zničení nebo zabavení zařízení bytu a věcí při domovních prohlídkách apod.). Určitou výjimkou v odškodnění nehmotných škod v této kategorii by bylo odškodnění trvalých následků zranění utrpěných při protirežimních demonstracích apod. nebo povolávání na delší presenční vojenskou službu. Stát by také měl převzít určité povinnosti ohledně vhodného pracovního zařazení osob, které např. byly vyloučeny z politických důvodů ze studia nebo vinou zákazu výkonu povolání jsou dnes zhlediska kvalifikace znevýhodněni v uplatnění.
3) Problém odškodnění účastníků protikomunistického odboje a odporu proti komunismu.
V žádném případě by odškodnění nemělo být provedeno na úkor státního rozpočtu. Prostředky na odškodnění by měly být čerpány ze dvou zdrojů:
a) Z majetku KSČ a satelitních organizací. b) Z osobního movitého i nemovitého majetku komunistické nomenklatury. Kdo by byl konkrétně zahrnut pod pojem komunistická nomenklatura, v jakém rozsahu by se na odškodnění komunistických nezákonností podílel a případné výjimky specifikované v bodu 1 by stanovila zvláštní zákonná norma. V zásadě by však nomenklatura měla být donucena odevzdat nečestně nabytý nemovitý majetek a mělo by být pamatováno i na převádění majetku na třetí osoby ve snaze vyhnout se jeho odevzdání.
Jednou z největších hanebností, které se polistopadový establišment dopustil, je odškodnění rahabilitovaných státními dluhopisy (z větší části) a na druhé straně vyplácení desetitisícových částek v hotovosti tzv. odchodného a platového vyrovnání bývalým příslušníkům vnitra (včetně některých příslušníků StB) a armády. Korunu všemu dodává vyplácení tzv. příspěvku za službu, který může dosahovat až 3.800,- Kč měsíčně a který mnozí propuštění z rezortu ministerstva vnitra a armády pobírají až do dovršení 60 let věku mimo svůj pravidelný příjem. Je s podivem, že si toto Konfederace politických vězňů nechala líbit a neiniciovala přijmutí zákonné úpravy, která by této hanebnosti zamezila. Zákon by měl jednoznačně vyřešit i navrácení majetku emigrantům, a to bez ohledu na to, že by se zkoumaly důvody emigrace. Výjimku by tvořili pouze emigranti, kteří opustili republiku po spáchání vyloženě kriminálních trestných činů (tento majetek by měl přejít do rukou státu).
4) Problém debolševizace společnosti. Zákon by měl v hrubých rysech vytyčit zásady debolševizace společnosti, podobně jako to řešila ustanovení tzv. denacifikace v Německu. Toto by do značné míry řešilo i dosud neprovedenou očistu státní správy a jiných oblastí veřejného i hospodářského života od komunistických mafií. V této souvislosti by mělo být mimo literu příslušného zákona deklarováno, kdo tento stav po tzv. listopadové revoluci zavinil. Ucelené paragrafové znění návrhu zákona o debolševizaci bylo uveřejněno v Necenzurovaných novinách.
5) Problém potrestání viníků komunistických zločinů. Právní vyřešení postihu za zločiny spáchané v době komunistické totality by spolu s realizací předchozích bodů vytvořilo základní předpoklad "tlusté čáry" za minulostí.
Zkušený tým právníků by byl jistě v krátké době schopen kodifikovat tyto zásady do paragrafové podoby zákona o třetím odboji.
Mgr. Karel Prousek