--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Hellingová Runa
Název: Prosím Vás, žádné Čechy do Evropského společenství
Zdroj: NN Ročník........: 0003/012 Str.: 018
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: . . Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

"Dobré ráno, mluvíte s Runou Hellingovou, nizozemskou žurnalistkou. Chtěla bych ráda něco vědět o ..." unuděný ženský hlas na druhé straně přerušuje mne ještě dříve, než je otázka vyslovena: "mohla byste o tom poslat fax?"

Ach né, ne zase. Ještě nikdy jsem nevedla telefonický rozhovor s některým ministerstvem v Praze, aniž by nanejvíce za jednu minutu nenásledovala ta větička: "mohla byste poslat fax?"

Teror fax-aparátu je ve východní Evropě obrovský. Ať se ptáš cokoliv, sekretářky nemají nic raději, než když pošleš předem fax. Pak jsou alespoň prozatím zbaveny problému. Což znamená, že si takto mohou problém neomezeně odložit. Faxy se mohou totiž ztratit nebo ještě lépe "nikdy nám nedošel". Můžete nám jej prosím Vás ještě jednou poslat?

Avšak Praha porazí všechno. Zaškrtnu si v kalendáři den, kdy v Praze jen tak přímo dostanu odpověď na svou otázku, jako pravý obrat v Česku.

Na moji odpověď, že faxu není zapotřebí, protože se chci jen krátce něco dovědět o určité záležitosti, následuje pravidelně odpověď českých účastníků rozmluvy: "O, to není moje záležitost". Koho to záležitost tedy je, také neví. Jich se to netýče, udělali svou povinnost, což chce říct, zbavili se tě.

Někdy jsem myslela, že to je mojí vinou, anebo, že jsem jednoduše měla smůlu. Když však předložím svůj problém kolegům nebo nizozemským podnikatelům, vždy srdečně souhlasí s mou stížností. Jeden kolega, který bydlí v Praze, popsal Čechy jako "zrovna tak byrokratičtí jako Němci, jenž bez německé efektivnosti". Od jiného, také v Praze bydlícího, vím, že už skoro nikdy o Česku nepíše. Je příliš frustrován nekonečnými bludnými cestami za pražskými mluvčími.

Kdyby to však zůstalo jen při tomto. Jeden kolega z Budapeště jel jednou do Prahy, jedině a jenom na interview s ministrem ekonomických záležitostí Vladimírem Dlouhým. Schůzka byla s námahou domluvena a konečně ministerstvem faxem potvrzena. Zdálo se tedy, že to nemůže vyjít špatně.

Při příjezdu řekl však ministr, že o ničem neví, a jeho tiskový mluvčí popřel, že někdy nějaký fax odeslal. Kolega, který na faxy moc nedrží, tento samozřejmě u sebe neměl. A ačkoliv vyložil, že speciálně na tento rozhovor skoro 600 km ujel, prohlásil ministr, že toho dne nemá možnost uvolnit se ani na čtvrthodinku. A příští den také ne.

Na to platí jen jedno slovo: sprosťárna. Bohužel ani s takovou zkušeností nestojí kolega sám. Podnikatelé, kteří přicházejí investovat potřebné centíky, zažívají, že sekretářky je odbývají a domluvy bez důvodů odříkávají.

Zlobila bych se poněkud méně, myslím si, kdyby se Čechové tak nevychloubovali, že jsou vyspělejší a západněji orientováni než všechny ostatní země bývalého východního bloku.

Ráda to všechno chci vidět jako zjev přeměny. Pak ale musí, podle mého názoru, ministerský předseda nejvíce neúčinného, nejvíce byrokraticky organizovaného státu z celého bývalého východního bloku přestat tvrdit, že Česko se jako jediné z bývalých socialistických bratří může stát během dvou let členem Evropské společnosti. Ušetřte nás toho, aby Čechové přišli posílit bruselskou byrokracii.

(Nievwsblad van Het Noorden)