--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Benda Václav
Název: Ještě k restitucím církevního majetku
Zdroj: NN Ročník........: 0003/012 Str.: 023
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 22.05.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Trochu historie. V letech 1990-92 byl nejvyššími orgány našeho státu opakovaně uznán nárok církví na navrácení majetku, který jim byl různými způsoby zcizen po únoru 1948. Formálně byl tento nárok zakotven v různých transformačních ekonomických zákonech, kde je veškerý takovýto majetek chráněn před privatizací či jinými majetkovými převody.

Prakticky však byl tento nárok uplatněn jen u malé části řádového majetku, a to ještě nešťastným "výčtovým" zákonem, který nutně obsahoval spoustu chyb. Přijetí zásadní normy bylo úspěšně oddáleno nechutí levice a netolerantním manévrováním slovenské katolické lobby.

Po výsledcích voleb v roce 1992 a po rozdělení federace bylo proto poměrně překvapivé, že se i uvnitř vládní koalice znovu vyskytly zásadně odlišné názory na celou záležitost.

Nicméně před dvěma měsíci došlo (neříkám, že snado) na poradě předsedů stran vládní koalice ke shodě minimálně co do dalších potřebných kroků. Dohodli jsme se, že i ve vztahu k církvím budeme hovořit jen o částečné nápravě křivd, že zásadně vyloučíme jakékoli finanční náhrady a že budeme tuto nápravu chápat jako nedílnou součást transformace vztahů mezi státem a církvemi, jejíž průběh byl odhadnut na 3-5 let a měl vyústit mj. v úplnou ekonomickou nezávislost církví na státu. Abychom se vyhnuli nekonečným potížím se zákonem "výčtového" typu a přitom zaručili kompromisní přístup obou stran, dohodli jsme se, že prvním krokem celého procesu transformace bude rámcová politická dohoda mezi vládou a církvemi, na jejímž základě pak bude neprodleně předložen koaliční návrh restitučního zákona. Předběžně jsme církevní majetek rozdělili do tří kategorií: majetek sloužící obecně prospěšným charitativním účelům a hospodářské zázemí církví (především zemědělská a lesní půda), přičemž zvláště u zemědělské a lesní půdy jsme církvím doporučili zdrženlivost v jejich požadavcích. Křesťanské strany měly zabezpečit přípravu jednání mezi vládou a církvemi. Stalo se: za naší spoluúčasti Biskupská konference katolické církve, Ekumenická rada církví a Konference vyšších řeholních představených schválily navržený harmonogram, zvolily tříčlennou delegaci pro jednání s vládou a vybavily ji podklady pro toto jednání. Osobně jsem přesvědčen, že tyto podklady plně odpovídají předběžnému ujednání koaliční "čtyřky": např. v nejspornější třetí kategorii církve požadují navrácení lesní půdy, naopak prakticky veškeré zemědělské půdy jsou se ochotny na 49 let zříci a ponechat ji k vytvoření veřejného fondu. Můj názor však není důležitý: důležité je, že toto je pouhý podklad pro jednání s vládou, která samozřejmě může přijít se svým vlastním stanoviskem a výsledná dohoda může mít úplně jinou podobu.

Protože časové průtahy by mohly vzhledem ke zmíněným blokačním paragrafům brzdit celou transformaci ekonomiky, podali jsme na schůzce koaliční "třináctky" procedurální návrh, co nejrychleji uskutečnit plánovaná jednání vláda-církve a současně jsme položili církevní vstupní návrh pro tato jednání. Výsledek byl šokující: návrh byl po letmém prohlédnutí označen za nepřijatelný, bylo zpochybněno, zda se koalice vůbec na něčem dohodla (ač mezitím mj. pilně a úspěšně pracovala paritní komise koaličních poslanců) a zda je přípustné jednání mezi vládou a církvemi. Poslední tři roky mě naučily, že ve vytvářející se demokracii jsou často pravda, zdravý rozum a elementární logika naprostými Popelkami. Nedělám si proto z tohoto zvratu tak těžkou hlavu a pevně věřím, že nakonec se z víru siláckých politických licitací vyklube rozumný základ k dohodě a řešení. Protože však konflikt zatím spíše eskaluje na obrazovkách i stránkách tisku, pokládám za potřebné vyjádřit se k některým typickým námitkám, které jsou o to hlučnější a přesvědčivější, oč méně se zakládají na pravdě.

Námitka první: principiální

Tato námitka zní nesmírně vznešeně a přitažlivě: dle posvátné právní zásady rovnosti (občanů! - ale to se tiše vynechá) před zákonem prý se stát nemůže vůči církvím chovat jinak než třeba vůči turistům nebo zahrádkářům. Jenže platná Ústava a zákony ČR, jakož i přijaté mezinárodní závazky rozlišují minimálně čtyři typy dobrovolného seskupování občanů a určují jim naprosto odlišný právní režim: totiž politické strany, odborové organizace, občanská sdružení a církve. Naopak každý pokus převést je na stejnou úroveň by byl hrubým porušením práva (včetně mezinárodního).

Námitka druhá: empirická

Podle této hojně vznášené námitky je prý každý pokus o navrácení církevního majetku prolomením dosavadního principu vracet majetek pouze fyzickým osobám. K tomu musím konstatovat, že autoři této námitky jsou buď velmi špatně informováni, nebo záměrně lžou. I když pomineme vracení bez zákona (např. Lidový dům a další majetek sociální demokracie), byly od roku 1990 přijaty čtyři zákony, které restituovaly majetek výhradně právnickým osobám (např. celý obrovský majetek bývalého ČSTV byl navrácen obnoveným sportovním organizacím). Nikdy jsme právnickým osobám nezamýšleli upírat nárok na komunisty ukradený majetek: celý problém restitučního rozlišování mezi fyzickými a právnickými osobami vznikl především proto, že velká část právnických osob byla zlikvidována a nástupnické nároky mohou být značně sporné. Právě v případě církví však o kontinuitě jejich existence nevznikají sebemenší pochyby.

Námitka třetí: lišácká

Podle této námitky prý předložený materiál vznáší zcela nové a neprojednané nároky církví. Některé noviny uvádějí (a někteří novináři se mě na věc téměř výhradně tázali), že mezi tyto nové nároky patří majetky po roce 1948 církvím odkázané a jimi odmítnuté. Ač jsem stál u zrodu a schvalování církvemi předloženého materiálu, velice jsem se polekal, zda nějaký zlomyslník nepřidal dodatečně takovýto sporný článek. Po dvojím pečlivém čtení materiálu, předloženého "třináctce", jsem musel konstatovat, že o takovéto věci v něm není ani zmínka a že celá námitka je plodem zlovolnosti některého politika nebo příliš bujné fantazie novinářů.

Závěrem chci vyjít z údajného výroku britského vojevůdce Wellingtona v těžké chvíli u Waterloo: v ústupu nám brání jednak naše čest, jednak les, který je za námi. Chci pominout věci cti: mohl bych zde hromadit argumenty i příklady o spravedlnosti nároku církví, o jejich obecné prospěšnosti, o jejich nepostradatelnosti pro demokratickou společnost a evropskou civilizaci atd. - bojím se však, že argumenty tohoto druhu byly již vyřčeny tolikrát, že jsou svým způsobem kontraproduktivní a navíc vyvolávají automatickou proticírkevní reakci. Skončím proto svoji úvahu raději lesem neč ctí. Chci totiž důrazně připomenout všem svým kolegům politikům, že komunistický režim byl natolik zpupný a natolik věřil ve svou tisíciletou existenci, že se pramálo namáhal faktické zabrání církevního majetku jakkoli formálně - právně potvrdit. Pokud dnes nechceme - a je to opravdu prakticky nemyslitelné - změnit naši Ústavu i mezinárodní závazky a zahájit novou vlnu znárodňování bez náhrady, pak by církvím v případě odmítnutí jejich restitučních nároků nezbývalo než vyvolat vlnu procesů před našimi i mezinárodními soudy. Odhaduji, že minimálně polovinu svého bolševiky nepořádně ukradeného majetku by v těchto procesech získaly zpět: to by ovšem minimálně o 10 let zbrzdilo privatizační proces a nenapravitelně poškodilo mezinárodní kredit českého státu. Proto doufám, že se přes dosavadní hlučné vyhlášení nakonec žádný odpovědný český politik nevzepře dohodě o tom, o čem se prostě dohodnout musíme: totiž že i církvím je třeba přiznat alespoň částečný nárok na právo a spravedlnost.

22. 5. 1993

Václav Benda