--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Vydra Luboš
Název: Františkáni od Rudé krávy
Zdroj: NN Ročník........: 0003/012 Str.: 031
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: . . Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Luboš Vydra V tenatech "vozařovaných"

Jednoho dne mi Pepíno Maraczi zavolal, abych přišel do redakce, že na mne čeká zajímavý případ. Připravil jsem si diktafon a v dobré víře, že se jedná o nějakou "bombu", jaké miluje vydavatel a šéfredaktor Petr Cibulka, jsem přijel do redakce. Návštěva vypadala vskutku nadějně. Muž byl v takovém tom zašlém obleku s kravatou, do kterého když plácnete rukou, se slovy: "Tak jak se máš hochu"! zvíří se oblak prachu a molů. Vytáhl z tašky svazek dokumentů a krabičku fotografií. Připravil jsem si diktafon. Na barevných obrázcích se objevil domeček s jakousi duhou. Udivovalo mne, na to si ten člověk fotil izolátory na sloupech. Připadalo mi, že se přede mnou otevírá tajemný svět sci-fi.

"Vidíte, pane redaktore, a takhle mne estébé vozařuje každej den už dvacet let."

"A jak to víte, že je to právě estébé? Nemohou to být zrovna tak ufoni? Neměl byste se spíše obrátit na Archeoastronomicku společnost na Smíchově." Schovávám diktafon a vrhám vražedný pohled na Pepína. Ten se upřeně zahleděl do svých osmi portrétů na stole a devátého Václava Havla, v koutku úst mu to však pobaveně cuká. Máš to u mne, říkám si a zvu návštěvu na chodbu, údajně proto, že je tam lepší akustika. "Prosím vás, omluvte mne, já už jsem měl být na tiskovce, ale ten pán uvnitř, je přední odborník na případy, jako jste vy. Slibte mi, že se nenecháte odradit jeho skromností, když s vámi bude odmítat diskutovat, ale naopak všechno mu podrobně vysvětlíte." Nato jsem v šíleném děsu rychle unikl schodištěm.

Byly dny, kdy "vozařovaných" přišlo i několik za den. Na jednu stranu se nám to jevilo jako ztráta času, ze strany druhé nám jich zas bylo líto, protože byli hrozně osamělí. Byli jako velké děti a my věděli, že v ústavech, do kterých je zavírají, jim raději napíchajíi injekce, než aby se jimi někdo zabýval. Vyčítali jsme si, že když nevyslechneme jejich nářky, budeme stejní jako ti, kteří se mají o ně starat a nedělají to. S ulehčením jsme přivítali návrh Mirka Vodrážky, abychom všechny "vozařované" posílali k němu do redakce časopisu VOKNO. A tak se všichni ti s odposlechem pod plombami, v prášcích, lidičky, kterým estébé rozpouštěla střeva a kosti, tvůrci tajemných ideologií, agenti kosmické KGB a jiní a jiní hrnuli v zástupech do redakce v Bolzanově ulici. Čaroděj s Vodrážkou z toho udělali exkluzivní číslo, celé zasvěcené šílenství. Na obálce plály plameny a celý náklad skoupil bohnický blázinec. Redakce VOKNA se od té doby schází za hlubokých bezměsíčných nocí, kdesi v lesích u Benešova a redaktoři přicházejí na místo schůzek, která se pro jistotu stále mění, s opatrností ptáčků vrtihlávků, pokaždé používajíce jiného dorozumívacího hesla.

(pokračování příště)