Nehoráznosti

Když jsme před třemi roky "přišli" o vládu jedné strany, domnívala se většina z nás (jak se dnes ukazuje poněkud naivně), že jsme "přišli" i o vládní a politické představitele, kteří si neomaleně a neoprávněně vytváří práva a pravidla nejen ostatním občanům nedostupná, ale přímo je ohrožují ať již fyzicky či v jejich občanských právech, nebo v oblasti ekonomické.

Hluboce jsme se mýlili. Ministerstvo vnitra, těžko říci zda z vlastní iniciativy, či na podnět kohosi mocného, vydalo nedávno zvláštní předpis, který umožňuje vybraným přestavitelům (členům vlády, předsedům parlamentních stran, předsedovi poslanecké sněmovny a kdovíkomu ještě), překračovat obecně platné dopravní předpisy. Tito vybraní představitelé mohou jezdit neomezenou rychlostí, dokonce i v obcích, mohou parkovat kde jim libo a kdyby jim to bylo ještě málo, tak mohou požádat o další "úpravy" předpisů. To ovšem, aniž by jejich vozidla byla nějak viditelně označena a řadový účastník silničního provozu byl jakkoliv varován, že se právě vozovkou řítí někdo, komu je třeba se co nejrychleji klidit z cesty.

V tom je zásadní rozdíl ve srovnání s chováním představitelů komunistického režimu, kteří se řítili i na svá rekreační sídla v doprovodu policejních aut, blikajících majáčků a vyjících sirén. Naši současní, výjimkou z předpisů obdaření "činitelé", se řítí raději v anonymitě, neb zřejmě tuší, že veřejnost si ještě může pamatovat na jejich nedávná prohlášení o nechutnosti těchto "šestsetrojkových kolon". To je asi také důvod, proč od šestsettrojek přešli na západní vozidla nejdražších značek - s krátkou vsuvkou jízd na zasedání vlády společně autobusem, které několikrát uspořádala vláda premiéra Pitharta.

Toto milé, sametové autobusové extempore nemohlo mít samozřejmě dlouhé trvání. Vrcholoví politici, státní úředníci a ministři musí mít k dispozici kvalitní a bezpečná vozidla a musí mít i přednost při průjezdu přeplněnými komunikacemi. Je to tak všude ve světě a je to plně opodstatněné. Jejich vozidla však musí být řádně označena, musí být řízena profesionály a jejich jízda nesmí ohrožovat bezpečnost ostatních účastníků silničního provozu.

V žádném případě nesmí být výjimka platná tehdy, jestiže řídí auto sami. Můžeme totiž snad souhlasit s jejich profesionální připraveností pro výkon vysoké funkce, ale vysoký vládní post rozhodně neznamená profesionalitu v řízení jakéhokoliv vozidla, tím méně rychlého automobilu. Důkazy o důsledcích přeceňování vlastních předpokladů při řízení podali jak ministr Němec, který utrpěl těžký úraz tak i v nedávné době J. Dobrovský, který dle úřední zprávy nezvládl řízení a vjel na chodník (naštěstí po něm zrovna nikdo nešel). Za překročení rozumné rychlosti zaplatil životem i A. Dubček. To vše nelze přejít konstatováním, že jde o dospělé lidi, kterří jsou odpovědní za své činy. Samozřejmě má každý právo hazardovat se svým životem jak je mu libo, ovšem za jednoho zcela zásadního předpokladu, že tím neohrožuje život nikoho jiného. Tento základní předpoklad však je prioritní a právě ten, nebyl ve zmíněné vyhlášce dodržen. Proto je třeba ji naprosto zásadně odmítnout.

Pro srovnání malý příklad z USA. Každý občan se může z oficiálních policejních zpráv dozvědět, kolik zaplatil na dopravních pokutách kterýkoliv vysoký činitel, včetně amerického prezidenta. Americký president je totiž občan se stejnými občanskými právy jako každý jiný. Pokud řídí vůz a dopustí se přestupku, nemává poslaneckou legitimací, ale zaplatí pokutu. Vzhledem k platnému právnímu řádu a demokratickému systému to američané považují za normální a policistu by stálo místo, kdyby se zjistilo, že se k vysokému činiteli choval jinak, než k řadovému občanovi. Co by se stalo s politikem, který by to připustil, dokazují četné příklady, na příklad nedávná odvolání vysokých státních činitelů v Německu za to, že si nechali ze státních prostředků zaplatit stěhování, či pomocnici do domácnosti.

Když jsem poprvé slyšela o vyjímce z dopravních předpisů pro naše "nejvyšší", tomto "výdobytku" demokracie a ukázce právního vědomí činovníků ministerstva vnitra, domnívala jsem se, že vzbudí bouři odporu sdělovacích prostředků, vlnu pohoršení ve vládě a v parlamentu, ostrý protest generální prokuratury a že předpis bude okamžitě zrušen a jeho iniciátoři a realizátoři budou mít "z ostudy kabát".

Leč nestalo se, můj syn, který tvrdí že jsem nenapravitelný idealista, měl opět pravdu. Sdělovací prostředky si trochu "zabrblali", poslanci si popovídali a dále se věnují svým důležitějším úkolům, pro které si, za peníze poplatníků, zadaptují dalších deset domů na Malé straně (zhruba 400 000 000 Kč v cenách roku 1992). Aby jim to lépe šlo a neunavovali příliš skrutátory (to jsou ti co počítají hlasy ve sněmovně a o kterých v televizní Debatě 15. 4. 93 předseda kanceláře parlamentu sdělil, že jejich práce je psychicky velmi náročná), zakousí si z USA hlasovací zařízení za 312 000 amerických dolarů (to je asi deset miliónů Kč). Zatímco podobné hlasovací zařízení, které našemu federálnímu parlamnetu věnovala vláda USA, bude ležet nevyužito. Ztráty, které vznikají denně tím, že budova bývalého FS zeje prázdnotou je nevzrušují. Šetřit se však musí a proto parlament schválil, aby rodinám, které pečují o invalidní osobu, byl odejmut příspěvek cca 1800 Kč, který dosud dostávaly. Dostanou ho pouze tehdy, pokud jejich příjmy nedosahují životního minima.

Do budovy bývalého federálního shromáždění se poslanci nepřestěhují, byť jim to i vláda doporučuje, neb, jak mimo jiné zcela vážně prohlásili představitelé parlamentu, nechtějí navazovat na totalitní tradici budovy federálního shromáždění, nýbrž na tradice českého sněmu. Asi pánům poslancům nikdo neujasnil, že tradice práce jakékoliv organizace se neodvíjí od budovy, nýbrž od jiných věcí. (Za pozoruhodné lze označit i skutečnost, že v nastoupení nové demokratické cesty převzaté způsoby některých poslanců, především pocit nadřazenosti a vyvolenosti, ani to, že v jejich středu se nachází řada současných i bývalých členů a funkcionářů KSČ). Naši výjimkou obdaření prominenti budou mít teď zřejmě, díky možnosti neomezené rychlosti svých přesunů, víc času na voliče. Doufejme, že ti si na jejich staronové "móresy" nezvykli natolik, aby jim neřekli, co si o tom myslí.

Pavla GRÜNTHALOVÁ