Obdivuhodné výročí

Letos je tomu 10 let, kdy se stal pan Jiří Podlucký soudruhem ředitelem Ústavu sociální péče pro tělesně postiženou mládež v Brně.

Je tomu právě deset let, co dle jeho vlastních slov řešil existenční otázku - cituji: "protože po odhalení, že v mých kádrových materiálech je doklad o tom, že jsem podepsal v roce 1968 2 000 slov, jsem nebyl pro funkci ve státní správě způsobilý. Na základě nabídky z Ústavu sociální péče pro tělesně postiženou mládež jsem se začal ucházet o místo ředitele tohoto ústavu..." (konec citace).

Kvalifikačním předpokladem protuto funkci bylo následující vzdělání: střední průmyslová škola elektrotechnická, 2leté nádstavbové studium na pedagogické fakultě UJEP (tzv. pedagogické minimum), dále pak práce poslance ONV Brno 5 (KSČ), 10měsíční stáž na ObV KSČ Brno 5 a práce vedoucího odboru (nevím, jakého) na ONV Brno 5.

Za těchto 10 let prošel ÚSP pro TPM v Brně etapou výstavby, která dokumentuje socialistický gigantismus.

Již před touto etapou byl ústav největším svého druhu v ČSFR, a i když světový trend podložený zkušenostmi odborníků věnujících se péči o mládež směřuje víc jak 10 let k menším celkům, přibližujícím se péči rodinného typu, v ÚSP pro TPM v Brně se budovalo ve velkém stylu. Zvlášť v tomto ohledu vyniká ošklivá administrativní budova s luxusní ředitelnou a sekretariátem. V suterénu budovy je umístěn dlouho plánovaný a potřebný stravovací provoz a v přízemí šeredná a kapacitně nevyhovující jídelna, do které denně za každého počasí putuje přibližně 100 tělesně postižených svěřenců - hoši navíc, po 52 schodech, i když na internátech byly a ještě jsou funkční jídelny. Tato stavba přišla na 10,5 miliónů Kčs.

Ve způsobu řízení ústavu se však nezměnilo nic ani po r. 1989. Ústav má stále tutéž pracovnici na kádrovém - dnes personálním oddělení, stále tutéž jednu dobře zaplacenou pracovnici podnikové kontroly, která byla zcela zbytečná již v době totality.

Jen do vedoucích funkcí, které přímo souvisejí s výchovně vzdělávacím posláním ústavu, byli soudruhem ředitelem jmenováni noví pracovníci, na rozdíl od těch předešlých - bez pedagogického vzdělání.

Vedoucí vychovatelka ještě navíc postrádá jak odbornou praxi, tak organizační vlohy - např. po roce jejího působení je rozpis služeb jí podřízených kvalifikovaných vychovatelů s dlouholetou praxí - neřešitelná lušťovka.

Soudruh ředitel pomocí těchto takto jemu vděčných vedoucích pracovníků, nadtarifních nenárokových složek mzdy a dále vyvoláváním obav u lidí ze ztráty zaměstnání dosahuje kýženého mlčení zaměstnanců ústavu.

V takové situaci na pracovištích v demokratické společnosti vstupují "na scénu" odbory. Ale ouha. Být odborovým funkcionářem, nebo chcete-li předákem, se stává v ÚSP pro TPM Brno pomalu hrdinstvím - pardon v těch nesprávných odborech (mají 165 členů). Ty "správné" odbory mají 20 členů a hrdě hájí zájmy zaměstnavatele - kdo tvoří jejich členskou základnu, si můžete snadno domyslet.

Odbory, které se pokoušejí v ÚSP pro TPM Brno obhájit základní práva zaměstnanců daná jim zákoníkem práce, jsou považovány za nepřítele nejen soudruha ředitele, ale téměř všech vedoucích pracovníků ústavu.

Namítnete jistě, že ústav má svého zřizovatele - tedy nadřízený orgán. Je jím Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, které od r. 1990 odolává žádostem těch "nesprávných" odborů o vypsání konkursu na místo ředitele ústavu a k dalším podáním upozorňujícícm na nedodržování pracovně právních předpisů soudruhem ředitelem Podluckým buď mlčí, nebo je řeší způsobem: "Aby se vlk na..."

Zákon sice ukládá MPSV ČR bdít nad dodržováním těchto předpisů, ale to jmenovalo soudruha ředitele Podluckého do funkce. Takže výsledek všech kontrol je vždy předem jasný. A soudruh ředitel Podlucký to ví - jinak by nemohlo dojí k pokusu o podvod na listině předložené ke schválení členské odborové základně na její schůzi dne 22. 4. 1993, jinak by nemohl vydat příkaz hrubě odporující hned 2 zákonům a vyvěsit jej na vrátnici ústavu. Zřejmě k tomuto účelu dostudovat před 2 lety právnickou fakultu. A je si jist - je přece soudruh ředitel a s mnohými ministerskými úředníky se zná dlouhá léta.

Zbývá jen doufat, že se nic podobného neděje i v jiných státních zaměstnavatelských organizacích nevýrobní sféry a že jde o výjimku. Nebo o výjimku nejde?