Obdivuhodné výročí
Letos je tomu 10 let, kdy se stal pan Jiří
Podlucký soudruhem ředitelem Ústavu sociální péče pro tělesně postiženou mládež
v Brně.
Je tomu právě deset
let, co dle jeho vlastních slov řešil existenční otázku - cituji: "protože
po odhalení, že v mých kádrových materiálech je doklad o tom, že jsem podepsal
v roce 1968 2 000 slov, jsem nebyl pro funkci ve státní správě způsobilý. Na
základě nabídky z Ústavu sociální péče pro tělesně postiženou mládež jsem se
začal ucházet o místo ředitele tohoto ústavu..." (konec citace).
Kvalifikačním
předpokladem protuto funkci bylo následující vzdělání: střední průmyslová škola
elektrotechnická, 2leté nádstavbové studium na pedagogické fakultě UJEP (tzv.
pedagogické minimum), dále pak práce poslance ONV Brno 5 (KSČ), 10měsíční stáž
na ObV KSČ Brno 5 a práce vedoucího odboru (nevím, jakého) na ONV Brno 5.
Za těchto 10 let
prošel ÚSP pro TPM v Brně etapou výstavby, která dokumentuje socialistický
gigantismus.
Již před touto etapou
byl ústav největším svého druhu v ČSFR, a i když světový trend podložený
zkušenostmi odborníků věnujících se péči o mládež směřuje víc jak 10 let k
menším celkům, přibližujícím se péči rodinného typu, v ÚSP pro TPM v Brně se
budovalo ve velkém stylu. Zvlášť v tomto ohledu vyniká ošklivá administrativní
budova s luxusní ředitelnou a sekretariátem. V suterénu budovy je umístěn
dlouho plánovaný a potřebný stravovací provoz a v přízemí šeredná a kapacitně
nevyhovující jídelna, do které denně za každého počasí putuje přibližně 100 tělesně
postižených svěřenců - hoši navíc, po 52 schodech, i když na internátech byly a
ještě jsou funkční jídelny. Tato stavba přišla na 10,5 miliónů Kčs.
Ve způsobu řízení
ústavu se však nezměnilo nic ani po r. 1989. Ústav má stále tutéž pracovnici na
kádrovém - dnes personálním oddělení, stále tutéž jednu dobře zaplacenou
pracovnici podnikové kontroly, která byla zcela zbytečná již v době totality.
Jen do vedoucích
funkcí, které přímo souvisejí s výchovně vzdělávacím posláním ústavu, byli
soudruhem ředitelem jmenováni noví pracovníci, na rozdíl od těch předešlých -
bez pedagogického vzdělání.
Vedoucí vychovatelka
ještě navíc postrádá jak odbornou praxi, tak organizační vlohy - např. po roce
jejího působení je rozpis služeb jí podřízených kvalifikovaných vychovatelů s
dlouholetou praxí - neřešitelná lušťovka.
Soudruh ředitel pomocí
těchto takto jemu vděčných vedoucích pracovníků, nadtarifních nenárokových
složek mzdy a dále vyvoláváním obav u lidí ze ztráty zaměstnání dosahuje
kýženého mlčení zaměstnanců ústavu.
V takové situaci na
pracovištích v demokratické společnosti vstupují "na scénu" odbory.
Ale ouha. Být odborovým funkcionářem, nebo chcete-li předákem, se stává v ÚSP
pro TPM Brno pomalu hrdinstvím - pardon v těch nesprávných odborech (mají 165
členů). Ty "správné" odbory mají 20 členů a hrdě hájí zájmy
zaměstnavatele - kdo tvoří jejich členskou základnu, si můžete snadno domyslet.
Odbory, které se
pokoušejí v ÚSP pro TPM Brno obhájit základní práva zaměstnanců daná jim
zákoníkem práce, jsou považovány za nepřítele nejen soudruha ředitele, ale
téměř všech vedoucích pracovníků ústavu.
Namítnete jistě, že
ústav má svého zřizovatele - tedy nadřízený orgán. Je jím Ministerstvo práce a
sociálních věcí ČR, které od r. 1990 odolává žádostem těch
"nesprávných" odborů o vypsání konkursu na místo ředitele ústavu a k
dalším podáním upozorňujícícm na nedodržování pracovně právních předpisů
soudruhem ředitelem Podluckým buď mlčí, nebo je řeší způsobem: "Aby se vlk
na..."
Zákon sice ukládá MPSV
ČR bdít nad dodržováním těchto předpisů, ale to jmenovalo soudruha ředitele
Podluckého do funkce. Takže výsledek všech kontrol je vždy předem jasný. A
soudruh ředitel Podlucký to ví - jinak by nemohlo dojí k pokusu o podvod na
listině předložené ke schválení členské odborové základně na její schůzi dne
22. 4. 1993, jinak by nemohl vydat příkaz hrubě odporující hned 2 zákonům a
vyvěsit jej na vrátnici ústavu. Zřejmě k tomuto účelu dostudovat před 2 lety
právnickou fakultu. A je si jist - je přece soudruh ředitel a s mnohými
ministerskými úředníky se zná dlouhá léta.
Zbývá jen doufat, že
se nic podobného neděje i v jiných státních zaměstnavatelských organizacích
nevýrobní sféry a že jde o výjimku. Nebo o výjimku nejde?