--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Grünthalová Pavla
Název: Já ten kříž totiž rád
Zdroj: NN Ročník........: 0003/013 Str.: 006
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: . . Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Dvě vražedné věty pro tuto republiku: "Nebudeme jako oni" a "Neznám špinavé peníze".

Interview s Karlem Krylem - druhá část Tahle země je k výprodeji, a to za hodně snížené ceny. Kromě Rudého práva a Necenzurovaných novin nevím, že by tu existoval deník, který by patřil Čechům. Stanovisko redakce NN: Na rozdíl od Rudého práva, Necenzurované noviny píší za své peníze a cílem jejich snahy je pomoci "vytvářet demokratický stát." Jestliže každý deník je aspoň ze čtyřiceti procent v cizích rukou, pak nemůžu předpokládat objektivní informace. Cizí kapitál je finančně zainteresován, redakce je zainteresována, aby neškodila vládnoucí vrstvě, která dopouští, aby se to prodávalo. Proč by si majitelé podrývali vládu lidí, kteří "rozprodali" a "umožnili?" Passauer Neue Presse, vlastní dnes zcela veřejně noviny odspoda nahoru, co se stalo s Reflexem, víte, a s ostatními novinami, včetně Mladé fronty dnes (nebo zítra nebo předevčírem)? Objektivita je pak jen potud, dokud si to mohou dovolit. Záleží na tom, jak silný je ten objektiv.

Takže jsme tam, kde jsme byli?

To si nemyslím. My nemůžem zpátky. Bývali jsme v zemi, kde měli někteří lidé propachtováno. Dnes to mají v majetku. V tom se moc změnilo. Nezlobte se, ale v té době byla Ústřední revizní komise, která aspoň malé zloděje stíhala. Dnes se to neděje, protože je paralyzováno to, čím se vyznačuje demokratický stát - jak judikativa, tak legislativa, tak exekutiva. My si můžeme něco házet do volební urny (to tam hažte popel, je to koneckonců jedno) a není to k ničemu. Jsou dvě vražedné věty pro tuhle republiku: "Nebudeme jako oni" a "Neznám špinavé peníze". Svoboda tisku? Jestliže mám redaktory, kteří byli zvyklí psát tendenčně, budou psát tendenčně i nadále, protože "koho chleba jíš, toho píseň zpívej."

Je velmi jednoduché báti se, že přijde bolševik s rudou hvězdou na čepici. Pak lehce přehlédneme, že už tu máme toho druhého, který má koneckonců jen trochu jiné výložky. "Komunista" je stranická příslušnost. Bolševik je charakterová vada. Podobně nacista, fašista.

Ve chvíli, kdy v této zemi není dostatek lidí, kteří by si řekli, co chtějí, dostanou to, co se jim dá.

Někdo chytrý řekl, že optimismus je nedostatek informací. A my přece potřebujeme optimistické lidi.

Co si myslíte o Euroregionech a podobných akcích ? Mám velice přesné zprávy z Passovského euroregionu, vzhledem k tomu, že můj přítel je tam krajským radou a rozumí všemu, co se tam mluví (umí totiž slovensky). O tom bych se snad nevyjadřoval, to by mě někdo zastřelil. Považuji euroregiony za velikánský podraz, asi jako kuponovou privatizaci. Jsem velmi zvědav, co lidi kuponovou privatizací získají, nebudu to komentovat. Na druhé straně si myslím, že to byla dobrá věc pro tuhle vládu. Nevydělá sice na tom tolik, aby to nahradilo špatné nebo zakázané investice našich ministerstev a jejich osazenstva, ale něco přece.

Na Slovensku mají daleko větší svobodu tisku než v Čechách, protože si ji dokázali udržet. My jsme "vstřícně předposraní", jak pravil Ludvík Vaculík.

Lidi si svobodu a práva musí kontrolovat sami. To za ně neudělá ani ústřední, ani kontrolní, ani jakákoli jiná komise. Člověk si má kontrolovat pro něj důležité věci sám, to je podstata demokracie, chceme-li ji.

V posledním výzkumu veřejného mínění většina občanů uvedla, že necítí možnost dovolat se spravedlnosti a svých práv. Pocit bezmoci sílí. V čem vidíte příčinu a co s tím "obyčejný člověk" může dělat - vlastně proti tomu ?

Třeba novinář, jestli je to novinář, tak ví, co má dělat. Jestli je to "žurnaj" ("journaille")!... Když ho za novinářskou práci vyhodí, tak to je riziko povolání, patří to k jeho práci. Já přece nebudu radit novinářům, co mají dělat. Já jsem to řešil tak, že jsem odešel z rozhlasu a dobrého místa. Domnívám se, že se můžu uplatnit jinde. Když mi nevysílají písničky v rozhlase a televizi, tak jedu na koncert.

Víte, co je tu dnes zase módní? Říkat to, co se tvrdilo čtyřicet let: Když tam nebudu já, bude tam jiný a bude horší. Na to mám písničku, jmenuje se Jidáš... "když ne my, tedy zradí ho jiný..." Nemám, co bych k tomu dodal.

Ale to je šílené!

To není šílené, to je běžné. Na to jsme si zvykli, to bylo celá léta.

Bylo to v šedesátém osmém a bude to nadále, dokud se nedají dohromady lidé, kteří to nechtějí a nebudou dostatečně hluční a dostatečně drzí, aby to prosadili. Nebo budem sedět v hospodě, budem kňučet a hrát forbesa.

To je stav společnosti, která si zvolila silnou stranu, zřejmě chtěla vyhánět čerta ďáblem a bude s tou silnou stranou, či s tou koalicí, žít pět let, aby se naučila, co to znamená volit. Nikdo nemá nárok se dnes vymlouvat, že tohle nechtěl. Když si to lidé zvolili, tak to zřejmě chtěli. Ve chvíli, kdy si tato strana dovolí opovrhovat míněním lidu, tak je tu opět: strana má pravdu a je třeba změnit lid. - to je, tuším, Brecht.

To znamená, že myslíte, že příští volby ukáží, co lidé chtějí ? Dojde-li k nim? Já o tom pochybuji.

Chce se Vám ještě nám zpívat?

Je to stále těžší. Část lidí si přichází na mé koncerty zavzpomínat, část opět přichází proto, abych za ně řekl to, co oni se říci bojí.

Říkat, že zpívat nám je stále těžší. Bylo by tedy ideální, kdybyste mohl zpívat pro lidi, kteří něco chtějí a co dělají něco pro to, co chtějí ?

Kdysi dávno jsem v Karlových Varech potkal pana primáře Fiedlera. Zazpíval jsem tam své první písničky. Pan primář mně, tehdy hodně mladému klukovi, řekl: "Karle, to jsou moc krásný písničky. Je fajn, že víte, proti čemu jste, ale ještě to chvíli bude trvat, než budete vědět, pro co jste."

Měl pravdu, to trvalo dlouho. Být proti něčemu je jednoduché, být pro něco, je daleko těžší. Být pro něco, znamená tvrdou těžkou, dlouholetou práci. O tom jsem se přesvědčil. Nedá se vyhrát rychle. Jde o výstavbu povědomí lidí, o které mi jde. O čem budete dál psát a zpívat, pane Kryle ?

Budu psát to, co jsem ještě nenapsal a o čem ještě nebylo napsáno. Myslím, že to mám tak na sedmadvacet životů. Ale to jen odhadem...

Formulovat věci, v poezii i v próze, kresbou i životním postojem. Mám pocit, že jen pramálo nebylo nic napsáno o opravdové lásce, o vývoji a peripetiích lásky. Je rozdíl mezi láskou - lidí, kterým je šest, a to je erotická láska, i když bez sexu, je jiná láska, když je vám třináct a je jiná láska, když jsme se zamilovali, abychom se brali, a jiná láska je, když děti odrostou a vyletí z hnízda. Láska se vyvíjí, v každém věku má trošičku jinou podobu. Třeba je možné o ní napsat spoustu věcí. Na to mi zbývá zbytek života.

No a pak ještě budeme mít nějaký druhý život a v tom bychom mohli napsat o vztahu chlapa k chlapovi, nikoliv o erotickém vztahu, nýbrž o tom, když se chlapi perou, když se o něco rvou, anebo jsou kamarádi. Dalo by se napsat o dětech, když rostou a máme další kus toho, co ještě nebylo zmapováno. Je spousta věcí, které jsem ještě nenapsal, třeba pohádek, povídání, vymýšlení si o tom, jak vzniklo to které zvíře, popustit uzdu fantazii.

Teď mám před sebou bilanci - vlastně - už jsem s ní začal. Bilanci svého vztahu k vlasti, která už není. Doufám, že to dopíšu. Jde to ztuha, protože člověk dozrává, není už jednoduché psát černobíle, ono těch jemně odstíněných šedí, je čím dál víc. Člověk dokonce začíná být ukecaný, protože se bojí, že by mohl na něco zapomenout.

Chtěl bych třeba také zformulovat pocity lidí, kteří jsou kolem nás. Výpovědi jednotlivých lidí, různých profesí, se kterými se intelektuál setká málokdy, intelektuál ve vládě, či na Hradě už vůbec ne. lidí od pluhu a od šicího stroje, kteří opravují pumpu na traktoru, železničářů, kteří jdou po práci na pivo.... Zmapovat alespoň kousek tohohle života, na to potřebuji druhý, a možná třetí život a vůbec nemám strach, že bych neměl o čem psát. Budu-li schopen, dá-li Pánbůh, že mi to neodejme. Já ten kříž totiž rád.

Ptala se Pavla Grünthalová