--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Karel Bedřich
Název: Opožděný dialog
Zdroj: NN Ročník........: 0003/013 Str.: 009
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: . . Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Bedřich KAREL Mezi potěšitelné zprávy, které v posledních dnech proběhly tiskem, patří první signály naznačující sice nevelký, leč přece jenom patrný posun v postoji k dialogu s německými vyhnanci. Představitelé vládní koalice se dohodli, že bude sestavena skupina sestávající ze zástupců jednotlivých vládních stran. Již tradičním způsobem se zachovala ODA, jež se rozhodla, podobně jako v případě církevních restitucí, natrvalo zůstat ve vděčné roli permanentní vnitrokoaliční opozice, jen když to poslouží partajním zájmům a přitáhne hrst potenciálních voličů. Čert vem fundamentální politickou slušnost - populismus především. Česko-německý dialog už totiž nesnese dalšího odkladu a je velkou chybou, že byly doslova ztraceny uplynulé tři roky, během nichž mohlo dojít, alespoň částečně, k vzájemnému poznání obou stran, přičemž ve zpytování svědomí je tentokrát na tahu jednoznačně česká strana.

Historické paralely

Podle sčítání lidu v roce 1921 žilo v českých zemích 6,8 miliónu občanů české národnosti a 3,2 miliónu německých občanů. Z toho logicky vyplývá, že třetinu národního důchodu v Čechách, na Moravě a ve Slezsku vytvářelo německé obyvatelstvo. A na tento fakt se jaksi zapomnělo.

Po celá dlouhá staletí vedle sebe pokojně žily obě jazykové skupiny a kromě mezi sousedy obvyklých sporů k podstatným střetům. Avšak čím více se konsolidovalo české království, tím výrazněji se začaly rýsovat meze ohraničující vznikající český národ, vymezující rozsah občanstva, jemuž se český stát, ztělesněný jeho hlavou - panovníkem - a zemským zřízením, pochopitelně stal nejvyšší autoritou a symbolem hodným úcty. Ke škodě příštích generací však ani obyvatelstvo, ani panovníci neprokázali dostatek pevné vůle po vytvoření jednotného lidu, jenž by se stal politicky kompaktním celkem. Obě kultury vedle sebe žily víceméně odděleně a často její slabší část byla uměle potlačována. Tento neblahý jev, jenž nebyl na významu zvláště v XIX. století během formování nacionalisticky vyhraněných států, však nezemřel s nešťastným Rakousko-Uherskem a předválečná ČSR pokračovala v podobném duchu, kdy se slabším náhle stala německá národnost, řeč i kultura. Tragických rysů nabývalo vzájemné nepochopení zpravidla ve vyhrocené situaci, jakou byl např. nástup nacionálního socialismu v Německu. Neustále se vytvářela vzájemná nedůvěra, nenávist a nepřátelství. Hluboké odcizení, které přerostlo v nepotlačitelnou nesnášenlivost obou národností navzájem, mělo nutně tragické důsledky, které pro českou stranu vyvrcholily v letech 1938-1945 a pro stranu německou po skončení války. Tentokrát to byli němečtí obyvatelé, kteří byli brutálně vyhnáni ze svých domovů - vysídlení proběhlo plánovitě a se všemi průvodními jevy provázejícími etnickou čistku. S českými Němci odešel i bývalý blahobyt ...

A od té doby, v totalitním pařeništi za spuštěnou železnou oponou, začali hluční nacionalisté, jejichž české cítění spočívalo v pouhé nenávisti ke všemu německému, společně s bolševickými demagogy, s přeškolováním národa - všechno, co se v minulosti nepovedlo, zapříčinili "ti druzí". Nacionálně socialistická totalita byla kolektivní vinou německou, zatímco za komunistickou totalitu Češi nemohou ... Oč však byla vina německá větší nežli naše? Vždyť po hrůzách nacionálního socialismu většina národa zvolila socialismus internacionální, jenž byl v mnohém ohledu krutější a nemilosrdnější. V každém případě se stal latentní chorobou, která těžce poškodila několik generací a její stopy najdeme na každém kroku. Jednou z nich je i nevýrazná ochota české strany zasednout za společný stůl a zahájit neustále odkládaný dialog.

Je smutné, že dodnes u nás existuje cenzura či autocenzura, která nedovoluje napsat pravdu. Stále je zdůrazňována údajná německá snaha po masovém návratu do země svých předků, která by měla přinést nové vyhnání. Bohužel podobná manipulace s fakty není typická pouze pro narudlé sdělovací prostředky, podobné "obavy" najdeme i v médiích, která se hlásí k demokratické pravici. Ano, jsem pro tlustou čáru, ale nejprve si i my musíme uvědomit, že jsme ublížili statisícům lidí, stejně jako nám bylo po několik desítek let vtloukáno do hlavy, jak Němci ublížili nám. Nechci nijak zastírat či dokonce omlouvat zločiny, které byly ve jménu nacionálního socialismu - ideologie stejně zvrácené jako komunismus - páchány. Je však nevyhnutelné otevřeně přiznat i své viny, bez ohledu na to, že je mají na svědomí naši otcové a dědové. Nelze dělat tlusté čáry za minulostí, aniž bychom vedli s partnery či druhy ve smutku, naprosto otevřený dialog - bez zastírání zločinů, které byly v poválečném období ve jménu tzv. národní očisty v duchu ostudných Benešových dekretů, páchány na nevinných starcích, ženách a dětech. Svůj Balkán snad už máme za sebou ...

Pouliční řvouni a nesnášenliví "vlastenci" ve své pseudonárodní zaslepenosti a okázalém panslavismu zapomínají, že naše země leží uprostřed Evropy, ať se jim to líbí či nikoliv, a dříve nebo později se spolehlivě asimiluje do její západní sféry. Konečně tam v minulosti vždy patřila. A naprosto přirozenou součástí obyvatelstva se opět stanou Němci, Rakušané, Židé, Italové, Holanďané, Francouzi ...

Stále nám však chybí poznání vlastních hříchů, vzájemné podání ruky, odpuštění a smíření, na to nezapomínejme.

Epilog

"Češi a Němci, dva kmeny sobě pokrevně tak příbuzné, jako jsou severní a jižní Italové, jako francoužští Keltové a Frankové a příbuznější než občané Spojených států, se rozešli v dobách prehistorických ze společného bydliště. Nevzdálili se však od sebe tak, aby se spolu pak nestýkali - oba kmeny žijí ve stálém sousedství. V Čechách a na Moravě žijí spolu v jednom státě již od XII. století ..."

(Emanuel Rádl: Válka Čechů s Němci).

POZNÁMKA

Česko-německému dialogu, jenž doufám započne v nejbližší době, se budeme věnovat pravidelně. Cesta k usmíření je volná a jenom na nás bude záležet, zda splníme přikázání evangelia.