Rány osudu a bolševické pijavice

Pan Elemír Habán i po návratu z vojny zůstal nadšencem pro skákání padákem. Věnoval se mu každou volnou chvíli na letišti v Mladé Boleslavi. Bohužel, život už je takový, když v r. 1962 v Kolíně dobíhal vlak, štěrk mu podjel pod nohama a jednu z nich mu v oblasti stehna uřízlo kolo. Hned na to stačilo málo a doplazil se k sousední koleji, po které se řítil jiný vlak a všemu by udělal rázný konec, nebýt nádražáka, který mu v tom zabránil.

Jen trochu pominuly bolesti, kamarádi ho z nemocnice vzali do letadla a pohled na otevírající se svrchlíky padáků mu vrátil chuť do života. Snad za to vděčil své poněkud svéhlavé povaze, odmítající brát věci takové jaké jsou, ale sotva od jeho úrazu uplynul rok, Habán s protézou se procpal na trenažér, oblékl popruhy a třebaže mu tom chtěli všichni zabránit skočil s deseti metrů dolů.

Lidé od sportu s ním sympatizují, ne však bolševiční byrokraté. Bydlí na svobodárně OÚNZ, odkud si ho zavolají na osobní oddělení. "Soudruhu, stát tě bezplatně vyléčil. V kapitalistické cizině bys za to musel platit. Dostal jsi 400 Kčs důchodu, zřejmě máš na té Slovači někoho vlivného." Stojí a jen poslouchá soudružku Šplíchalovou, která má plná ústa socialismu a jiných frází. Třebaže u nich až dosud pracoval, nyní ho vyhazují jako prašivého psa. "Pochop soudruhu, nemáme byty. Jenom pro naše zaměstnance, ty už u nás pracovat nemůžeš." "Co na vrátnici?" Tam máme své staré soudruhy." A tak pro Elmíra Habána začal socialismus s tou nejdrsnější tváří. Komunistický předseda posudkové komise sociálního zabezpečení František Sivek ho na zbytek života určitl pro zaměstnání telefonisty, vrátného, informátora, baliče drobných předmětů, domáckého dělníka apod. I když měl v té době nárok na 800 Kčs důchodu jak zněla nejnižší taxa, pan Habán z něho dostával půl roku jen 400 Kčs. Zamítli mu i průkaz ZTP (pro přepravu v místní dopravě). Psal soudruhům na všechny strany, dokonce i soudruhům prezidentům. Nakonec ho vyhledala Gusta Fučíková, která projevila k němu sice vřelé sympatie, ale vzápětí po anglicku zmizela. Tím, že upoutal na sebe tuto pozornost, dosáhl jen toho, že se od té doby o něho více začali zajímat estábáci, údajně pro veřejné nadávky sociálním a státním orgánům. Často mu blyo důrazně sděleno, aby odešel do jiného okresu, kde ho nikdo nezná. Sadistické soudružky z kádrového oddělení na Kladně, nelenily a několikrát týdně volaly do Masoprůmyslu, že Habán stejně zklame a že není rozumné ho zaměstnávat na pracovišti plně zodpovědném.

Začátkem osmedesátých let uválcoval Elmír Habán sladký ukolébavý dopis pro ÚV SVAZARM, ve kterém použil stejnou lstivost jakou ho soudruzi častovali léta. Z to že pochválil soudruhům jejich těžkou práci až do nebe, soudruzi přivřeli oči nad totalitními předpisy. A tak za nebe nebe, skočil z něho vedle dřímajících funkcionářů SVAZARMU Švirce, Kdéra, Řepky a Plzáka, aniž by jejen z těchto ohařů si na něho vyštěkl.

Pro režim mohl být posléze atrakcí, obdobnou jako kdysi Meresjev. O to aby se mohl stát dalším ideálem socialistického člověka, kterého by mohli vozit v kleci po celém světě, neměl však z bolševiků nikdo záje. Když 9. 9. 1982 na Sazené skočil a za dva měsíce nechal pplk. Soldát fejeton odvysílat v Aktualitách, tak na ministerstvu zdravotnictví se angažovali pro to, aby se více nic podobného nezveřejňovalo. Byl to JUDr. Kliment, který údajně nechal prošetřovat, kdo na SVAZARMU má na tom podíl, že invalida Habán skočil. Elmírovo jméno se mezi tím ocitlo až v Lybii, s tím, že firma KRAS dělá dobré padáky, na kterých skáče i invalida. Hned poté došlo k nákupu velké zakázky těchto padáků. Pan Habán z toho pochopitelně nedostal ani korunu.

Film, ze kterého neviděl Elmír také ani korunu, komentoval pak ředitel Rehabilitačního ústavu v Kladrubech Vladimír Kříž slovy, že Habán je občan socialistického státu a má plnou podporu a sociální zajištění. Takto masíroval pacienty, kteří v jeho ústavu nacházeli šarlantánské naděje ke svému uzdravení. V té době však žil jako "vítěz nad nepřízní osudu" se svoji ženou upoutanou na vozíčku za 1863 Kčs měsíčně a soudružka sociální pracovnice MNV Papová zakazovala bezplatně dát najíst ve školní jídelně jeho dvěma malým dětem. Nedali jim ani polévku a nechali je ve škole hladové. K dovršení všeho nepříjemného sebrali paní Habánové plný invalidní důchod. Ta k tomuto rozhodnutí přidala své vyjádření: Při posudkové komisi, jsem seděla oblečená za stolem a doktor se na mne díval ze vzdálenosti 3 m a vůbec mě neprohlédl. Nikdo na tuto její písemnou připomínku však nereagoval.

V roce 1992 navazuje pan Habán kontakt s Australanem Roy Markerem, který ač má ochromené nohy, skáče padákem také. Elemír stále pše úřadům a jmenovitě si stěžuje na to, kteří jejich zaměstnanci i nadále spolupracují s StB. Nejprve jim vyspílá, pak žádá jako třeba v dopise roudnickému starostovi Rousovi o bezplatné poskytování strany pro své děti a nakonec pokorně prosí, aby mu před velikonocemi byl dán alespoň poukaz na potraviny v hodnotě 600 Kč. Prosí i tu soudružku Zídkovou, které před chvílí v tomtéž listě spílal pro její kontakty s StB. Elemír Habán tak získává pověst obtížného člověka a těžko již rozhodnout, na kolik se na tom podílejí bolševické úřady, či jeho povaha, díky jejíž síle se však dostal nazpět pod vrchlík padáku. Je obtížný, ale komu? Snad si váhající čtenář může odpovědět sám po tomto posledním story: Pan Habán žádal o schválení technické způsobilosti osobního motorového vozidla Honda Civic, rok výroby 1979, a vedoucí oddělení dopravní policie npor. Pavlem Kameníkem z OŘ dopravního isnpektorátu Litoměřice mu bylo odpovězeno, že vozidla vyrobená před tímto datem (1979!) nelze schválit k provozu na komunikacích v ČR. V odpovědi s nelichotivím lakonickým oslovením Elmír Habán "Náčelníkovi" sděluje: "Prý Honda Civic je stará a nemůže na naše silnice. Pokud jste byl slušný člověk anebo kolektiv tam u vás, tak jeden moudrý by řekl, ať tedy pan Habán předvede Honud, podíváme se mu na ni. Podotýkán, že toto by udělal slušný policajt v Anglii, nebo Francii a také SRN, neboť šťastný osud mi dopřál znát tyto policajty ze Západu. Prostě mají plnou úctu k invalidům a jsou ohleduplní."

V našem světě, kde mnozí chtějí vypadat jako manekýni řízení harmonogramy, pan Elemír Habán, protože je prostý, vypadá jako blázen. Proto také z úhlu našeho snobství odmítáme vidět jeho obrovský dar příkladu, že člověk svojí vůlí může dosáhnout splnění i velmi smělých cílů. Svým poněkud svéhlavým jednáním strhává pan Habán železnou masku, která je ve skutečnosti horší než bláznovství. Tou maskou je totiž nezměrná tupost v lidských vztazích.

Luboš VYDRA