--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Franková Kristýna
Název: Velká hra na pravdu
Zdroj: NN Ročník........: 0003/014 Str.: 000
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 01.01.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
SOUVISLOSTI Nejdříve otevřená a nestoudná oddanost komunistické propagandě, pak horečná a hlasitá přeměna v demokraty a "nezávislé" novináře. A protože to druhé byla jen hra, musela nutně poté nastat vzpoura. Nastat proto, že se nablízku zčistajasna objevil nepřítel, který by mohl, pokud by se mu to dovolilo, zamíchat jejich bolševickými kartami.
A protože byli všichni velmi dobrými žáky marx-leninismu a drželi se zásady, že v kolektivu a v jednotě je síla, vyhráli. Popravdě, již ostřílená a poučena praktiky naší "sametové" demokracie, v níž je dovoleno vše, předpokládala jsem tento vývoj od samého počátku. Vše, co následovalo, bylo předem odsouzeno na jeviště absurdního divadla. Causa ČTK se totiž stala jednoznačně precedentní záležitostí. Zasvěceným pozorovatelům, hlavním aktérům, a možná i těm, kteří měli věc rozsoudit, muselo být jasné, že vyhrají-li totalitní pohrobci, zvedne se sebevědomí a upevní se pozice redaktorů i zaměstnanců dalších masových sdělovacích prostředků, komunistických manipulantů v České televizi i rozhlase, kteří bez studu dále setrvávají ve svých funkcích, aby po svém mohli nekontrolovaně, dnes a denně ovlivňovat veřejné mínění. Jsou přece chráněni pseudodemokratickými mechanismy moci.
Causa ČTK byla dokonalá zkouška toho, zda-li naše společnost vůbec chce a je schopna osvobodit se od pozůstatků komunismu. Proč se rozčilujeme nad tím, že všude v podnicích, úřadech, ve školství a jinde doposud rozhodují bývalí členové a funkcionáři KSČ? Je zbytečné se nad tím pozastavovat, dokud stále rozhodují hordy bolševiků v našich masmédiích. Právě ti totiž mohou kritiku nastolit nebo ji utlumit. O to důrazněji, že všechny tři zatím představují monopol. Rozhlas i televize denně filtrují už tak filtrované zprávy ČTK. Málokdo si uvědomuje sílu jediné informace, málokdo ví, jak všemožně se dá pracovat se zprávou, jak se dá manipulovat se sdělením, že "kdo, co, kdy, kde a o čem.." Kolika způsoby se dá tento fakt sdělit!!! Kolika způsoby jej mohou interpretovat audiovizuální prostředky. Stačí jemně a nepatrně účelově zvolit slovosled, dikci, položit důraz tam, kde ve skutečnosti není, atp.
RUKA RUKU MYJE
Po listopadu 1989 se ani v ČTK nic nezměnilo. Bylo a stále je třeba si klást otázku, zda-li věřit či nevěřit oficiální propagandě?! Pamatuji si na letáky Levé alternativy, vylepené po celé Praze. Hlásaly: "Nevěřme oficiální propagandě, požadujme a šiřme objektivní zprávy!"
Jak známo, zakladatel Levé alternativy Petr Uhl, se stal ředitelem ČTK.
Už v polovině roku 1991 upozorňuje v Metropolitanu Vladimír Nečas, zaměstnanec ČTK na to, že za ředitelování Uhla setrvali ve většině nejvýznamnějších redakcí ve funkcích šéfredaktorů lidé, kteří patřili v letech nejtužší normalizace mezi oddané, horlivé a superagilní nomenklaturní komunisty, na zpravodajských postech v zahraničí skalní soudruzi, včetně spolupracovníků StB. Lustrace podle prvních a neúplných registrů svazků byly provedeny povrchně a zdaleka neúplně, takže většina agentů, pracujících v ČTK až do listopadu 1989 i po něm, v síti neuvázla.
"... V původní žádosti Federální vlády slíbil Petr Uhl, že očistu ČTK od spolupracovníků StB uskuteční tříčlenná komise z řad pracovníků ČTK. Když však seznamy agentů dostal, ujal se úkolu zcela sám. Pár lidí muselo sice odejít, ovšem, většina z oněch 52 osob uvedených v seznamech zůstala dále, bez ohledu na morální zásadu, že ve státní agentuře, financované z daní poplatníků, nemají spolupracovníci StB co pohledávat. To se potom řídí aparát, ve kterém mají podřízení máslo na hlavě! Za takových podmínek nemůže být zaručena objektivita zpravodajství a je ohrožena i bezpečnost státu..."
Tentýž Vladimír Nečas na tuto nebezpečnou a vážnou situaci ve zpravodajské agentuře upozorňuje v září 1992 v Českém deníku. ..."Aleš Benda (Antonín, reg. č. 14619) zůstává s požehnáním velvyslankyně Rity Klímové stále zpravodajem ČTK ve Washingtonu. Ideový spolupracovník rozvědky Stanislav Černý (Koliba) se podílí na řízení zpravodajského servisu. Ještě jako šéfredaktor mezinárodní redakce stačil vyslat na zpravodajské posty do zahraničí redaktory nomenklaturního kádru. Jiří Majstr-New York, Ivan Kytka-Londýn, apod. Další ideový spolupracovník rozvědky "Baro" působil v roce 1992 jako zpravodaj ČSTK na bruselském sumitu. Místa operativních redaktorů sloučené Redakce slovního zpravodajství jsou obsazena převážně bývalými zahraničními zpravodaji, kteří buď ze svého komunistického přesvědčení, nebo pro peníze do poslední chvíle plnili pokyny fojtíkovské ideologie a dezinformovali domácí obyvatelstvo jobovými zvěstmi ze světa zahraničního kapitalismu.
Poslance, kteří v lednu 1992 odhlasovali dotaci 30 miliónů korun na krytí zahraniční zpravodajské sítě, zjevně nezajímalo, že z peněz poplatníků živí například agenta StB Aleše Bendu ve Washingtonu, který měl nejhorší odborné hodnocení ze všech zpravodajů.
Petr Uhl dál chodil s pověstným džbánem pro vodu. Ucho se utrhlo, až když odvolal z Vídně slovenského zpravodaje Mirka Turčana, čestného a velice vzdělaného novináře, který prý údajně posílal zpravodajství, které neodpovídalo požadavkům zachování jednotného státu. Vídeňskou pobočku bylo totiž třeba uvolnit pro synka Otakara Svěrčiny, dlouholetého ředitele ČTK do roku 1989. Tento hlavní normalizátor učinil z agentury pobočku ÚV KSČ a expozituru špionáže. Než musel odejít z četky, dosadil do mezinárodní redakce ještě svého synáčka Ivouška - zřejmě v zájmu zachování kontinuity. A právě Ivoušek Svěrčina je nyní novým zpravodajem ČTK ve Vídni. Tatíček se ve skrytu směje a mne si ruce. Akce Klín zdárně pokračuje..."
Připomeňme, že v roce 1992 chtěla Federální vláda odvolat Petra Uhla z funkce ředitele ČTK, a to údajně na naléhání vrcholné slovenské politické reprezentace. Posléze tehdejší místopředseda Federální vlády Václav Klaus dvakrát na zasedání vlády zcela opodstatněně žádal, aby byl Petr Uhl odvolán. Hlasovací mašinérie ministrů OH se však pokaždé postavila proti tomu.
Sám pracovník agentury Vladimír Nečas potvrdil ve svých článcích, "že pokud jde o tendenčnost zpravodajství ČTK, stačí si vzpomenout, jak se pro "řady" a "konzultace" chodilo především za bývalými soudruhy Jičínským a Rychetským. Když byl do čela OF zvolen po jeho reformě Václav Klaus, byl z toho Petr Uhl šokován. Následovala rafinovaná tisková kampaň zaměřená proti Václavu Klausovi, která vyvrcholila proslulým amatérsky učebnicovým pamfletem přímo z pera P. Uhla o tom, jak Václav Klaus chystal vládní převrat.
VYDÍRÁNÍ
Na sklonku roku 1992 byl Petr Uhl odvolán ze své funkce. Prozatímním generálním ředitelem byl jmenován Tomáš Kopřiva (ODS).
Záhy ho pracovníci ČTK vyzvali, aby odstoupil. Současně zamětnanci žádali neprodlené odvolání náměstkyně ředitele Zuzany Blühové a obchodního ředitele Pavla Dolanského.
Významnou roli zde sehrává Unie vydavatelů denního tisku, která podala privatizační projekt na ČTK, který Tomáš Kopřiva odmítl. Poté se objevil tlak na odstoupení ředitele a vydírání formou výpovědí zaměstnanců ČTK, které postavily spor mezi nimi a vedením do zásadní a nesmiřitelné roviny. Pracovníci agentury zformulovali své požadavky na schůzi zaměstnanců, uspořádané odborovou organizací, které se zúčastnila asi polovina všech zaměstnanců. Hrozilo ochromení činnosti agentury, ředitel byl v koutě. Začal pykat za to, že včas, přísně a nekompromisně nezhodnotil Uhlova rezidua, přesto, že byl upozorněn na všechno, co se může stát. Upozorněn na to, že pokud on sám neovládne je, ovládnou oni jeho. Stalo se. Tomáš Kopřiva se měl v první řadě zákonnou cestou zbavit komunistických přisluhovačů, včetně Petra Uhla, rychle přitáhnout nové a schopné posily (určitě jsou, jen je hledat) a zajitit plynulý chod redakcí. Zřejmě je toho názoru, že všichni jsme křesťané a že hlavní je - vzájemně si odpouštět. Protestující četkaři zkoušeli, kolik Kopřiva vydrží, ale nebyli by to oni, aby nevyužili všech prostředků k nastolení starých pořádků. Zřejmě nešlo jen o proklamovanou stavovskou čest a starost o budoucnost ČTK, který je prý v rukou Kopřivy ohrožena. Možná šlo o válku mezi privatizačními projekty. Nasnadě je také domněnka, že současně měli tito protestující pracovníci přislíbenou práci v nově rodící se zpravodajské agentuře, kterou chce vytvořit právě Unie vydavatelů. Do nejistoty se tedy revolucionáři nevrhali.
VÁCLAV HAVEL: "PETR UHL ŘÍDIL ČSTK DOBŘE, PROFESIONÁLNĚ A OBJEKTIVNĚ."
Mezi koho a do čeho vlastně přišel Tomáš Kopřiva? Shrňme si Uhlovo dědictví, jak je připomíná Vladimír Nečas v Českém deníku v dubnu 1993.
..."Většina vedoucích funkcí zpravodajství je dodnes obsazena komunisty, v minulosti horlivými a oddanými přisluhovači fojtíkovské ideologie. Pohled na podpisovou listinu "pracovního kolektivu" ČTK je výmluvný, politické pozadí konfliktu mezi částí pracovníků ČTK a Tomášem Kopřivou je evidentní. Každému normálnímu Četkaři jde pochopitelně o to, aby podnik prosperoval. Jenže právě vedoucí soudruzi z redakčních složek zapomněli, že Četku do současné nepříznivé ekonomické situace dostal svou trestuhodnou činností její bývalý ředitel Petr Uhl. Nyní Uhl poskytuje "pracovnímu kolektivu" ČTK právnické rady, jak popřípadě vyhlásit stávku. Týž Petr Uhl, který dlouho ponechal ve funkci svého náměstka, rezidenta StB Jiřího Müllera, krycí jméno Maras nebo Martin, šéfredaktora mezinárodní redakce Stanislava Černého, ideového spolupracovníka StB - krycím jménem Koliba, jehož všichni tři náměstci byli agenty StB. Domácí (bývalou politickou) redakci vedl Jan Štolba, krycí jméno "Jeník". Předcházející ředitel ČSTK Aleš Benda ("Antonín") odjel jako zpravodaj ČSTK do Washingtonu.
Uhl začal v Četce budovat vlastní rozhlasovou stanici, jíž se říkalo Radio StB, protože tam našli útočiště estébáci a komunisté. Z Francie přišlo zdarma technické vybavení stanice. Stavební práce, instalace zařízení a platy zaměstnanců šly však z pokladny ČSTK. Až po Uhlově odvolání byla stanice zrušena a její zaměstnanci pobrali tučné odstupné. Milióny korun bylo v prachu. Vedoucí sodruzi k tomu mlčeli. Jak to, že není nikdo volán k zodpovědnost?!
Petr Uhl ponechal ve funkci šéfredaktora časopisu Parabola, agenta StB Ivo Doskočila ("Ivan", "Svoboda") a dal mu plnou důvěru. Nedávno "Ivan" s celou redakcí bez předchozího uvědomění z Četky odešel "podnikat", přičemž s sebou odnesl i vydavatelská práva.
Náměstkyní ředitele jmenoval Uhl důvěrnou přítelkyni známého agenta StB Jana Kavana, Zuzanu Blühovou, která se vrátila z emigrace v Londýně, kde vypomáhala v tzv. produkci. Z Londýna zvala "odborníky", kteří nás chtěli učit, jak se píše novinová zpráva. Dnes považují její bývalí obdivovatelé paní Zuzanu za odepsanou a trvají na jejím odvolání pro neschopnost.
Posléze se ledy přece jen trochu hnuly. Na "rozlučkovém" večírku v četkařském bufetu se se svými kumpány rozloučil Stanislav Černý ("Koliba"), který stačil ještě dobudovat síť zahraničních zpravodajů ČTK podle svých představ. Doplnil ji o synáčky agentů StB Syrůčka a Klindery a do Vídně poslal syna prozrazeného rozvědčíka bývalého ředitele Četky Otakara Svěrčiny-Ivouška. "Koliba" sám odešel do vedení společnosti Vltava která řídí dnes již téměř všechny regionální noviny v českých zemích. Německý kapitál z Passova se spojil s komunistickou a estébáckou mafií..."
"...Z Washingtonu byl odvolán Benda ("Antonín") a svým odchodem z ČTK vyhrožuje ideový spolupracovník StB Karel Barták ("Baro"), který má tu drzost, že chodí do televize komentovat zahraniční dění."
(Pozn. aut. U vedení Redakce zpravodajství v ČTV mě to nepřekvapuje, spíše bych se divila, kdyby spolupráci s Barem odmítli). "Vedení redakce ČTK ho prosí, aby zůstal, ale "Baro" si klade podmínku - vyslání do Paříže!!!" To vše je o Uhlově řízení ČTK známo. Přesto jeho odvolání komentoval Václav Havel slovy: "Petr Uhl řídil ČSTK dobře, profesionálně a objektivně." "... Po svém předchůdci tedy zdědil Kopřiva neradostný odkaz. To, že odvolal šéfredaktora slovního zpravodajství Petra Holubce, je zcela na místě, neboť jde o jednoho z nejhorlivějších komunistických "politických" pracovníků, jak Fojtík a spol. novinářům přezdívali. Nevyjasněná je i jeho možná spolupráce s StB. Uhl ve své "tajné" zprávě o lustracích v ČSTK sám uvedl, "že Holubcovy materiály se z registru svazků ztratily a zatím se údajně nenašly", připomíná m. j. V. Nečas v Českém deníku."
RADA - MATKA DOBRODĚJKA
Situaci v ČTK má urychleně vyřešit Rada ČTK. Oficiálně byla ustavena 15. dubna 1993. Sám místopředseda Rady Milan Buben potvrdil, že Kopřiva se musel vyrovnat s mnoha problémy, které přežívaly z dřívějška, musel provést delimitaci z ČSTK na část českou a slovenskou, takže na vlastní řízení agentury mu zbývalo velice málo času. Po osamostatnění se zaměřil především na eventuální privatizaci a na řešení některých ztrátových provozů. ČTK s jeho příchodem nabíhala na samofinancování, nebyla už odkázána na vysoké subvence od státu. K tomu přistoupila daň z přidané hodnoty a insolventnost některých odběratelů, takže ČTK se skutečně dostala do některých finančních potíží.
Milan Buben v rozhovoru pro deník Telegraf přiznal, že ekonomická situace agentury nebyla ovšem zdaleka tak katastrofální, jak bylo předesíláno. ČTK měla k 1. čtvrtletí 1993 schodek jenom cca půldruhého miliónu korun, což je pro některé jiné podniky téměř vysněná dlužná částka. Rada kupř. přišla i na to, že ČTK si ještě za ředitelování P. Uhla pořídila úvěr u Investiční banky na vybavení některých provozů. Tato částka byla úvěrována 24 procenty, což může být pokládáno přímo za lichvu. "Bylo nám řečeno", říká M. Buben, "že nebyla jiná možnost, přitom jsme zjistili, že Živnobanka nabízela úrok jen 14,5 procenta. Přesto tehdejší ekonomický ředitel ing. Svoboda uzavřel nevýhodnou smlouvu na 24 procentní úrok. S prodělkem se investovalo do Rádia Plus, Prescentra, kupovaly se věci sekundárního významu, třeba nábytek do celého jednoho poschodí..."
Milan Buben dále řekl, že při předání funkcí nebyl mezi Uhlem a Kopřivou sepsán ani předávací protokol, natož soupis majetku nebo inventura.
Dluhy a zisky se začaly připravovat pro dělení mezi ČR a SR. Postupovalo se partyzánským způsobem. Dlužno dodat, že v posledních týdnech se přičiněním ředitele Kopřivy situace vylepšila tak, že ČTK začíná být mírně zisková!
MRÁZ KOPŘIVU SPÁLÍ
- Místopředseda Rady ČTK přiznává, že ohledně situace v ČTK vedou některé stopy k Unii vydavatelů.
- Místopředseda Rady ČTK přiznává, že řada zaměstnanců otevřeně řekla, že odcházejí na lépe placená místa.
- Místopředseda Rady ČTK přiznává, že někteří zaměstnanci ČTK vyvíjeli na Radu nátlak svými ultimativními požadavky. - Místopředseda Rady ČTK přiznává, že tento nátlak nebyl tak silný, aby ovlivnil rozhodnutí Rady ČTK.
- Místopředseda Rady ČTK přiznává, že na Radu ČTK nebyl vyvíjen nátlak ani ze strany parlamentu, ani od žádné z politických stran.
- V konkurzním řízení na obsazení místa generálního ředitele ČTK rozhodla Rada ve prospěch vzbouřených zaměstnanců a do čela postavila jejich kolegu, dlouholetého pracovníka této agentury, Milana Stibrala.
Dříve vydávající redaktor obrazové redakce, pak šéfredaktor obrazové redakce a poté šéfredaktor Pressfota.
Milan Stibral byl a je tedy jedním z nich, kteří zvedli vlnu odporu proti T. Kopřivovi. Oni si ho zvolili do svého středu a co požadovali, to mají. Milan Stibral vyzval zaměstnance, aby vzali své výpovědi zpět, Petra Holubce ustavil opět do vedoucí funkce. V agentuře dále pracují Petr Uhl, Jan Barták ("Baro"). Zahraniční zpravodajové, kteří nás po léta krmili lží a ideově zabarvenými žvásty o kapitalistickém nepříteli, zastávají v ČTK redaktorská místa a berou dobrý plat, vedle celé řady fojtíkovských přisluhovačů.
Milan Stibral je zná, stál s nimi na jedné straně barikády, co asi udělá???!!!
ZÁMĚR ?
Až se mi nechce věřit, že by to vše lidský rozum nedokázal spravedlivě posoudit. Vysmívají se a čas je jejich přítel. Vedle řady nesrovnalostí a lumpáren, které se dějí a neřeší, nechává společnost už čtyři roky zcela klidnou propagandu našich sdělovacích prostředků. ČTK, Televize a Rozhlasu. Jak chceme řešit velké věci, jak se mají dostat do povědomí méně informovaných občanů pravdivé a věcné informace, jak mají i nezasvěcení pochopit změny v ekonomice, hospodaření atd., když u kormidla sedí milovníci starých pořádků, kteří jaksepatří, řemeslně a bez chyby ovládají psychologii propagandy? Sedí tam a působí, pomalu, po troškách, den po dni. Tažení zpupných a lstivých Četkařů jim dodalo sílu. Probudilo k životu stejné kliky ve sdělovacích prostředcích, kde vládnou svazácko-bolševické kamarádšofty.
V průběhu se radostně zapojili redaktoři televizního zpravodajství, kteří nám takřka denně servírovali causu ČTK po svém. Vzpomeňme groteskní a trapnou hanbu nadšené redaktorky Michaely Jílkové, jinak konzervatoristky v oboru herectví. Předvedla jedno ze svých čísel a málem se vrhla pod kola automobilu Tomáše Kopřivy, aby získala vytouženou odpověď na ztěžejní otázku: "Co tomu říkáte, pane řediteli?"
V té době byl už Kopřiva dávno odsouzen četkařskou inkvizicí k zatracení. Jak rychle se probudily hyeny, pro které byl slušný a bohužel hodný donkichotský Kopřiva levnou kořistí.
Situace v ČTK tedy byla a je precedentní záležitost. Bohužel rozhodnutí o výsledku vypovídá o morálním marasmu, ve kterém se utápí společnost i morálně vyspělé osobnosti, které by chtěly cokoli změnit. Ukázalo se, že podlehly i rady a podrady, od kterých se očekávalo, že bez obav a beze zbytku vyčistí Augiášův chlív. V případě sdělovacích prostředků se však hromady hnoje kupí dál.
V ČÍ JSME MOCI ?
Za 450 lustrovaných pracovníků ČTK spolupracovalo podle tzv. registru svazků s StB 52 lidí. 23 mělo statut agentů, 17 důvěrníků, ostatní byli "jen" informátory. Na sklonku roku 1989 řekl Václav Havel: "Chci uspořádat společnost demokraticky, pokojnou, slušnou a láskyplnou cestou." Zapomněl, že u nás nežijí jen lidé, kteří si takový postup zaslouží. Právě tento tolerantní postup se projevil škodlivě ve všech oblastech života a především ve sdělovacích prostředcích. Jsou to právě ony, které v rozhodující chvíli mohou dát smrtící ránu demokracii a pravdě. Divadlo skončilo, opona padá a na forbíně stále něco hodně smrdí. Kristýna Franková