--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Soukup Petr
Název: Kolínské noviny o českých chlévech
Zdroj: NN Ročník........: 0003/014 Str.: 005
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 01.01.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Ve svém rok starém "živočichopisu politika", představeném širší veřejností na tomto místě Kolínských novin, jsem komentoval nezadržitelný nástup politiků evropského typu na české politické kolbiště. Jako jejich poznávací znak jsem uvedl dostatečnou míru špatných povahových vlastností (přetvářka, podlézání, samolibost, zákulisní podrážení nohou atd.) a v závěru dospěl k následujícímu: smíření se s tím, že námi volení zástupci lidu jsou ve své podstatě samolibí pitomci, je otázkou pouhého zvyku. Takto teoreticky vybaveného nemohlo mě - zdálo by se - překvapit už nic. Jestliže se totiž jednou rozhodnete považovat politickou scénu za obzvlášť zastrčený a zanedbaný kout Augiášova chléva, logicky vás přestane zajímat v podstatě nudné okopávání se býků před koryty s pšenkou a vzteklé bučení těch, kteří byli nešikovnější či pomalejší. Prostě za nimi přirazíte dveře, zašoupnete závoru a jdete si za chlév do blízkého lesíka číst. Jenže ... Jenže se ukázalo, že i mezi Augiášovými chlévy jsou jisté kvalitativní rozdíly. Tak například chlév český - dveře sice přirazíte, ale co s tím nehorázným puchem? K tomu jsou býci zdivočelí a kopou do stěn a dveří tak, že vás rány při čtení ruší (nemluvě o tom, že větracími otvory z chléva vyletují tlusté masařky a sedají si vám na kalhoty). A když se nakonec dozvíte, že býkům kromě všeho toho rámusu pšenka zachutnala tak, že budete muset prodat knížky, abyste měl na daně, ze kterých se nákup pšenky platí, dostanete chuť s chlévem něco provést.

Nejdřív pouvažujete nad tím, proč je to s tím chlévem tak, jak je - a vysvětlení najdete rychle. Býci v něm jsou totiž divní. Rychlokvašení. Nahnaní do chléva ber, kde ber - a tedy nevychovaní. Nečistokrevní. Vždyť jejich kvalifikace je jen dvojí - za prvé byli zrovna po ruce, když se chlév plnil, a za druhé - osvědčili dostatečnou vůli k žravosti.

Toto zjištění vám ale není moc platné při rozhodování, co s nimi teď provést. Tragédie přichází v okamžiku, když si uvědomíte, že ti, kteří se tlačí na jejich místa, jsou ještě mnohem horší. Nejenže nedokáží kamuflovat svou touhu drát se ke korytu ještě rychleji. Nejenže vypadají, že by nejraději pokopali i vás. Vždyť oni neumějí ani pořádně bučet!

(O čistokrevnosti radši nemluvě).

A to je ona paradoxní situace českého občana v českém chlévě léta páně devadesátého třetího. V rámci prevence před vlastním pokopáním mu nezbyde, než zastávat se těch, kteří rámusí, kopou jen do stěn a derou se ke korytům. Těch samolibých pitomců. Těch, kteří ho - alespoň mimo chlév - zatím nechávají na pokoji. Tento postoj má jen několik podružných skvrnek na kráse. Ten hnůj, ty masařky a ten nevyvětratelný puch.

Petr Soukup