--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Slezáček Josef
Název: Soudruh ředitel
Zdroj: NN Ročník........: 0003/014 Str.: 012
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 19.06.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

V Necenzurovaných novinách č. 12/1993 jsem si všiml článku, který se zabýval typickou situací v našem školství, totiž obsazení vedoucích míst, postů ředitelů škol a zařízení pro výchovu mládeže. Autor se podivuje, jak je možné, že na místě ředitele Ústavu sociální péče pro tělesně postiženou mládež v Brně je SOUDRUH ředitel. Článek s názvem "Obdivuhodné výročí" končí otázkou: "NEBO NEJDE O VÝJIMKU ?"

Autora mohu ubezpečit, že o výjimku skutečně nejde! Učil jsem v Brně řadu let a shodou okolností jsem začínal právě na tomto ústavu. To však není podstatné. V posledních třech letech jsem se dostal do kontaktu s řadou učitelů na různých typech škol, z různých oblastí ČR i SR a naposledy, v roce 1992, jsem učil na SOUE v Brně. Až na vzácné výjimky se situace ve vedení škol shoduje s poznatky autora článku, leckde je daleko "předčí". Je, bohužel, typické, že se autor nepodepsal. Skutečný kantor se totiž věnuje svému povolání naplno a je dost obtížně "použitelný" v jiných sférách. To platí především o učitelích všeobecných předmětů. Proto zde existuje, více jak u jiných povolání, obava o ztrátu zaměstnání, obava o ztrátu klidu pro vlastní práci. Tohle soudruzi ředitelé vědí a patřičně toho zneužívají. Za mistra v tomto oboru považuji i ředitele SOUE soudruha Arnošta Ujčíka, který sice vědomostí z pedagogiky a rétoriky příliš nepobral, zato však dokáže na "svém" učilišti vytvořit dokonalou atmosféru nejistoty a znechucení a před svými známými "kluky ministerskými" dojem dokonale fungujícího zařízení, neboť základní otázka financí mu nečiní potíže. Rozpadající se školní budovy i učebny obsahují stále menší počet žáků i učitelů, ale také reprezentativní ředitelnu a sekretariát, slušné školní hřiště, rozpracovaný vnitřní televizní okruh, shnilé okenní rámy, nebezpečné, padající stropy, apod. Chybí zde prostory pro učitele, pro školní pomůcky, speciální učebny i kabinety, ale nechybí tu klika věrných, řediteli zavázaných a jeho pozici jistících "takykantorů". Kvalita pedagogů je různá (jako všude), ale nemohu se zbavit dojmu, že některým by bylo lépe v naprosto jiném povolání, třeba vrátného, kádrováka, veksláka, nebo pacienta v protialkoholické léčebně. Omluvou soudruhovi řediteli je, že skutečné kvality pedagoga nemůže znát, neboť hospitace, prospěšné oběma stranám, jsou mu pojmem neznámým, zbytečným (na to má lidi - donašeče) a řekl bych, že je to i práce nad jeho síly. Jak jinak by se mohlo stát, že propustil vysoce odborně fundovanou a se zájmem pracující jedinou učitelku ekologie RNDr. Lenku Ryšavou (biologie a TV) a její hodiny přidělil své oblíbené alkoholičce. Jak jinak by se mohlo stát, že o zaměstnání mají obavu pedagogové, zatímco věrní donašeči mají neskonalý pocit jistoty a nadřazenosti? Jak jinak se mohlo stát, že osobní stížnost učitelů tohoto zřízení přímo na ministerstvu byla naprosto neúspěšná?

Tak vidíte, pane (paní)! Nejste sám, koho rozčiluje stav na našich školách! Rozhodně nejste sám, kdo to vidí. Jste ale velmi světlou výjimkou, která si "dovolila" o tom něco veřejně říci! Hlavní je, že příslušná ministerstva a Parlament se zabývají (zatím bohudík neúspěšně) novou školskou soustavou. Kolikátou již a pro koho?

NN 19. 06. 1993

Josef SLEZÁČEK