--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Vydra Luboš
Název: Byl dr.Buchner využíván StB pro svoji horthyovskou minulost?
Zdroj: NN Ročník........: 0003/014 Str.: 014
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 01.01.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:

Luboš Vydra

"My vychodniarý jsme jedna

rodzina..."

V čísle 11/93 jsem čtenáře informoval o sporu dvou muzikolo- gů. Dr. Buchnera s dr. Volkem, z nichž prvý žaluje druhého podle zákona na ochranu osobnosti o 200 000 Kč za to, že o něm údajně zveřejnil ve svých článcích nepravdivé a hrubě zkreslené údaje o jeho minulosti. Prošel jsem si řadu mate- riálů, které vskutku usvědčují dr. Buchnera z toho, že pra- coval za fašistické okupace jako zástupce ředitele prohort- hyovského rozhlasu v Košicích. Jeho rozbiječské snahy proti tehdejší ČSR jsou dokladovány nejedním šovinistickým proti- českým a protislovenským vystoupením. Také změnou jména na Sándor Egervári, neboť ta si v r. 1939 - 44 pomaďaršťovali pouze vyznavači protistátního Horthyho režimu vypovídá kde bylo jeho místo. Protože jablko poukazuje na strom, což pla- tí obzvláště v zemích, kde vliv rodiných klanů je mocnější než u nás, patřil i jeho otec Alexander Buchner k exponova- ným členům maďarské fašistické strany, která se do r. 1938 pokoušela rozbít ČSR a dosáhnout připojení jižního Slovenska k horthyovskému Maďarsku. V r. 1940 se stal členem "řádu vi- tézov", tedy hrdinů. Ale ani bratr Buchnera - Egerváriho, Béla Buchner nezůstal ve svém profašistickém horování pozadu a protože byl na něho pro trestné činy proti Československu vydán zatykač, utekl nejprve do Maďarska, odkud když se za okupace vrátil, stal se předním horthyovcem v Košicích, za což ho vděčný "maďarský führer" delegoval jako člena Horní sněmovny.

Jak se vzácné fondy, v mýdlo proměnily

Koncem války nás přišel dr. Alexander Buchner alias Sándor Egervári osvobodit s Rudou armádou "osvoboditelkou" v podobě orchestru Víta Nejedlého. A protože měl zářivou auru osvobo- ditele, před kterou se benešovský režim s takovou úctou skláněl, stal se dr. Buchner brzo předsedou nejen skartační komise, ale také zástupcem ředitele Národního muzea pro obo- ry společenských věd. Jak byl posedlý ideou vybudovat Úst- řední dokumentační středisko hudebních památek, nám o tom píše sám v časopise NM 1958. Veden nezměrnou ctižádostí, rád všude uváděl, že je u nás první, kdo má zkatalogizované všechny fondy. Tehdy však nikoho nezajímalo, že jejich sous- tředění do fondu jednoho v NM je katastrofální a to již vzhledem k tomu, že jen tyto konfiskáty vytvářely těchto fondů mnoho desítek. V Československém hudebním slovníku je pak uvedeno co Buchner nyní u soudu zamlčel a totiž to, že od r. 1945 byl členem Národní kulturní komise. Místo toho mluví pouze o době, kdy již tato komise byla součástí Státní památkové správy a kdy toto brutální loupení pro NM bez ja- kékoliv evidence, pouze ve smyslu, " když se kácí les, léta- jí třísky", nešlo dělat tak okatě. O tom, že se tak však dě- lo existují doklady ve vlastních Buchnerových zprávách. Buchner totiž opět v časopisu NM ročník 117 - 119, v r.1948 - 50 za hudební oddělení o tom vypovídá na str. 146, kde pí- še, že národní kulturní komise ( rozuměj Buchner) počínajíc r. 1948 deponovala v hudebním oddělení několik významných archivů a sbírek ze zámků: Doksy, Kuks, Frýdlant, Horšovský Týn, Malonice, Kačina, Opočno, Roudnice atd, atd. V praxi to vypadalo, že Buchner uvedené objekty objel a rozhodl tohle ano a tohle ne. Oprávnění k tomu měl podle zák. č. 137 z ro- ku 1946 při ministerstvu školství a osvěty. Doktor Bohumir Lichka , který byl vězněný v padesátých letech publikoval v časopise NM v r. 1954 na straně 77 a dál stať o zámeckých knihovnách ve správě NM a tam také píše o hrozném počínání této národní kulturní komise, pro kterou on sám zprvu praco- val. Říká zde mimo jiné," že mnoho materiálů šlo přes sběrné suroviny do stoupy", protože "kritéria výmětu nebyla stano- vena". Megalomanství a z něho plynoucí touha ovládat celou tuto oblast kultury přivedlo Buchnera k tomu, že práci na katalogizaci, která při počtu lidí, jež měl k dispozici, by měla trvat několik let, se snažil vyřešit způsobem tak, že nechal snést dosud nekalagozivané fondy na hromadu a s ní každou starou hudebninu, která neměla uvedeného autora, nebo kde chyběly první housle, nějaký důležitý nebo sólový hlas. Došlo tak k porušení tzv. provenienčního principu, ze které- ho vyplývá, že celky se musejí uchovávat podle místa nálezu a vzniku a že podle těchto údajů musejí být i zachovány. Tím, že však dal Buchner v r. 1991 příkaz všechny tyto mate- riály snést na jednu hromadu, znemožnil zjistit, odkud, kte- rá archiválie byla. Z těchto důvodů již několik let pracov- ník Muzea české hudby prom. historik Jaroslav Machovský pra- cuje na tom, aby tuto zkázu, alespoň částečně u 8000 archiv- ních jednotek zmírnil. Tehdy kromě Buchnera zde pracovali dva muzikologové, kteří odmítli se na něčem takovém podílet. Jeden z nich, dr. Pulkert běhal po muzeu a volal:" Buchner se zbláznil". Druhý byl dr. Poštolka, který má svědectví o tom jak se to bolševici snažili všemožně ututlat. Dr. Vo- lek jim poradil, aby si ke své stížnosti našli jiné grázly, kteří však Buchnera nesnáší. K tomu se výborně hodil tehdej- ší Svaz skladatelů, na čele s dr. Jiránkem.( Mimo našich seznamů agentů StB, kde je jeho jméno uvedeno hned osmkrát, by měl být z těchže důvodů patrně zapsán i do Guinessovy knihy rekordů.) Poté dr. Volek seběhl dolů, kde zahlédl hro- madu o průměru asi čtyř metrů a půldruha metru vysokou. Spěšně se k ní vrhl a snažil se namátkou zachránit co se da- lo. Nedlouho potom pro něho poslali šestsetrojku a na vedení jej přijali se všemi poctami a chtěli, aby jim vydal to co zachránil z oné hromady, což jim odmítl s poukazem, že to předá až u soudu. Oba muzikologové, kteří se nechtěli na té- to zločinné činnosti podílet a protože si šli stěžovat pro- fesoru Očadlíkovi, byli Buchnerem okamžitě vyhozeni. Ve sběrných surovinách pak skončilo mnoho desítek metráků velmi vzácných archiválii. Z jejich prodeje nakoupil Buchner mýdlo pro zaměstnance. Tu je zajímavá shoda s fašistickými zločin- ci, kteří vzácné lidské životy proměňovaly v koncentračních táborech také v mýdlo. Když soudruzi, obávající se, aby zpráva o Buchnerově obrazoborectví nepronikla do světa, tuto činnost zakázali, vytvořil oddělení kam se všechen tento pel mel bez ladu a skladu navezl, aby tu mohl tiše v zapomění zetlít.

Dalším důvodem, proč Buchner nechal archiválie zlikvidovat, byla potřeba smazat stopy. Věděl totiž, že tak nejlépe v bu- doucnu nebude možné zjistit, co v kterém fondu bylo. Lze na příklad mít za jisté , že tak zaniklo několik vzácných špor- kovských konzertů z Kuksu. A to byl jen zlomek z toho, co se již dokázat nedá. Na příklad anonymní hudební díla, která dnes již Souborný hudební katalog je schopen identifikovat, neměla šanci pro uchování naprosto žádnou.

Něco na něho víme, proto je náš

Snahou nadřízených orgánů bylo nechat aféru rozplynout do ztracena a přitom vytvořit dojem, že nejen Buchner, ale i ostatní se na vině podílejí. To se nevylučovalo s tím, že Buchner byl nadále přítomen všude, dokonce i v komisi, která případ prošetřovala. Dr. Volek byl mezitím pozván na Výbor lidové kontroly, kde jej jakási soudružka působící dojmem odzbrojující poctivosti vyzvala, aby jí ony inkriminované dokumenty zachráněné z hromady předal. Stalo se a když se dostavil příště a spustil na ní zhurta, vědom si, že si ne- nechal o tomto předání vystavit žádný doklad, tak tato " stará poctivá dělnická máma" se mu, aby se obhájila, svě- řila, že dokumenty již nemá, protože je musela vydat na pří- mý pokyn soudruha tajemníka ÚV KSČ Bruno Köhlera. Odpověď komu, z toho jasně vyplývá - StB, neboť tento orgán, právě toto "velké zvíře" (lat. bestia) tehdy opatrovalo.

Na půdě Svazu skladatelů vznikla komise, která věc přešetřo- vala z iniciativy tzv. Historické komise. Ta vytvořila roz- sáhlou zprávu, která se dostala až k jinému velkému soudru- hovi Kahudovi. Dr. Pletka pracující ve Vojenském historickém ústavu přinesl materiál podle kterého byl údajně Buchner z hudebního souboru Víta Nejedlého mezi vyšetřovanými, kteří na frontě vykrádali byty. Mimoto na něho prasklo to s tím košickým rozhlasem na kterém působil pod jménem Egervári a že již koncem první republiky byl na něho pro jeho kolabo- rantskou činnost vydán zatykač. Jeho rodina na horthyovské vyznamenání "Vitez" pobírala značné finanční prebendy. Vzá- pětí ohledně této aféry došlo k jednání náměstků ministra kultury s náměstkem ministra vnitra. Když dr. Jiránek a os- tatní o tom před náměstkem ministra vnitra tuto zprávu před- nesli, ten jenom poznamenal: "A co dál? Tohle všechno my ví- me."

Sesazen? Nikoliv - přesazen

Buchner byl pak na základě těchto okolností sesazen ze zás- tupce ředitele NM pro společenskovědní obory, z funkce před- sedy skartační komise a z hudebního oddělení NM. K tomu jej vyloučili ze svazu skladatelů a z KSČ. Měsíc po tom všem se však procházel Buchner v Londýně. A protože tak vzácný soud- ruh s takovými kontakty a minulostí nemůže skončit na ulici, byl Buchner převeden, aby pečoval o Divadelní oddělení, kde v průběhu čtyř let dosáhl opět postu vedoucího.

Dr. Volek u soudu také vypověděl, že Buchner byl svého času jediný expert dávající souhlas k vývozu vzácných hudebnin do ciziny. K této jeho činnosti byl pan Volek údajně v r. 1961 vyzván anglickým muzikologem Petrem Brancombe, aby ho sezná- mil s Buchnerem. Když ten se otázal cizince proč, bylo mu odpovězeno, že profesor z New Yorku Larue pro svůj katalog symfonií 18. stol. dostal od Buchnera řadu cenných historic- kých materiálů a že on by o ně měl zájem také.

Dr. Buchner je ukázkovým příkladem koncentrace moci v kultu- ře za komunistického režimu. Ve svém odboru byl nejenže je- diným mužem, který konfiskoval kulturní fond jako člen Ná- rodní komise, ale byl opět jedinou osobou, která přebírala od téže Národní komise přejímací protokoly. A také jako je- diný je podepsán za NK na příklad i při převzetí strahovské- ho, či lobkovického fondu, které se nyní dostávají do resti- tuce. Dr. Buchner se za působení posledního bolševického ře- ditele Muzea české hudby, které vzniklo z Hudebního oddělení NM, dr. Bohumíra Čížka stal v osmdesátých letech předsedou Poradního sboru pro hudební nástroje. Takže člověk o kterém existovala již v této době průkazná dokumentace škod, které v této oblasti kultury napáchal, dostal novou příležitost jak mazat stopy a přitom páchat škody další.

Buchnerovi přejímací protokoly z této doby jsou pro identi- fikaci hudebních nástrojů, vyznačujících se vysokým stupněm originality, naprosto nedostačující. Při bezobsažné struč- nosti těchto protokolů je proto velmi pravděpodobná možnost záměny. Jak se nám to hezky spojuje: Buchner konfiskátor. Buchner příjemce konfiskátu v Muzeu. A byl to opět Buchner, kdo dával povolení k vývozu těchto nástrojů do zahraničí. Jeho dlouhé prsty byly všude a jsou všude i dnes. Býval neo- mezeným rozhodčím, podle kterého co označil za bezcené, za bezcené platilo a stejně naopak. Za prvé republiky bylo v českých zemích obrovské množství vzácných houslí "steine- rek". Jak to, že dnes jich je v Muzeu evidováno jenom něko- lik kusů? A jak to, že dnešního dne toto Muzeum nemá vědec- kým požadavkům odpovídající, nikoliv diletansky provedený, soupis hudebních nástrojů? Proto také nový ředitel MČH Tesař podal trestní oznámení na to, že i podle této špatné eviden- ce zde chybí přes sedmdesát důležitých historických nástro- jů. Další soudní projednávání této věci, by se mělo konat 28. srpna, opět u MS ve Spálené ulici.