--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Benda Václav
Název: Významná nebo nezastupitelná?
Zdroj: NN Ročník........: 0003/014 Str.: 018
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 18.06.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

V dramatickém sváru, který se podle mého názoru zcela zbytečně rozpoutal okolo restitucí církevního majetku, odezněl, a to i ústy premiéra, nový prvek: zda je úloha církví ve státě a společnosti nezastupitelná nebo toliko významná. Domnívám se, že i v prvním a zcela nitrosvětském plánu lze jednoznačně doložit nezastupitelnou úlohu církví - podobně jako jsme museli akceptovat specifickou a nezastupitelnou úlohu politických stran, odborů i dalších společenských organizací. I když zcela odhlédneme od předmětu, obsahu a zdroje víry, nesmí být ve svobodné zemi morální, charitativní či naukové působení církví suplováno státem. Nikdy také nemůže být suplováno pouhými individuálními nadšenci, byť by šlo o osobnosti sebekvalitnější. Pokud takovíto nadšenci dokáží vytvořit neochvějný morální a organizační základ svého působení a zabezpečit jeho kontinuitu v čase, založí církev se vším všudy - i kdyby se nakrásně nehlásila k žádnému pojmenovatelnému bohu. Pokud ne, zůstanou třeba velkými, nicméně izolovanými výjimkami na poli humanity, které spíše podtrhují nezastupitelnost organizovaného úsilí církví. Je zde však ještě druhý, podle mého názoru mnohem závažnější plán, který se od Ježíšových slov "co je císařovo, císaři, a co je Božího, Bohu" vine jako červená nit dějinami západní civilizace a který díky úspěšnosti této civilizace nakonec dominoval celosvětově, byť často bohužel jen velice povrchně: totiž dualita moci světské a moci duchovní. Tato dualita od římských dob přes boje o investituru až po reformaci vždy byla zdrojem tvořivých sil Evropy, byť ji současně vyčerpávala nekonečnými zápasy. Poreformační církve se dopustily tragického omylu: svěřily svůj svár do rukou světské moci, která se nejprve ochotně ujala hubení jinak nábožensky smýšlejících a poté v osvícenství pohltila církve a pokusila se v jednotě trůnu a oltáře zrušit dualitu mocí a absolutizovat stát. Austrokatolicismus, datující se od Josefa II., církve ve státním měřítku spíše posiluje - avšak zcela je zbavuje možnosti býti onou druhou, na světském státě nezávislou mocí. Pokládal bych za tragické, kdybychom se dnes měli vracet do Josefinských dob a podřídit oltář trůnu, byť třeba trůnu demokratické většiny. Za dvaapůl tisíce let experimentů s demokracií byla vytvořena řada vnitřních kontrolních mechanismů, které mají zabránit tomu, aby se vláda většiny změnila v diktát většiny. Je nutno s politováním konstatovat, že v tomto století se i v řadě států tradičně demokratických všechny demokratické zabezpečující mechanismy zhroutily pod tlakem komunistické a fašistické demagogie. Naopak církve dokázaly, byť za cenu nesmírných lidských obětí, obstát v poloze druhé, alternativní, totalitním záměrům se zásadně zpečující moci. Veledůležitou roli sehrálo a sehrává nadnárodní postavení církví a jejich jednotlivých složek. Není náhodou, že komunistický i nacistický útok zprvu nesměřoval proti církvi jako takové, ale usiloval o zničení jejích mezinárodních vazeb, o vytvoření národní, státem kontrolovatelné církve. S výjimkou Číny a Albánie obdobné snahy o vytvoření kontrolované národní církve selhaly způsobem pro totalitní poměry naprosto neobvyklým. Iniciativa protikomunistického odporu u nás jednoznačně spadá na vrub občanských skupin, ale první velká veřejná protirežimní vystoupení (Velehrad, Anežka, Bratislavská svíčková demonstrace) jsou akcemi křesťanů a i v následujících záležitostech - od Palachova týdne až po 17. listopad - sehrávají zvláště mladí křesťané rozhodující roli.

Levicoví demagogové úspěšně zapomínají na svou spoluvinu v desetiletích zločinného totalitního režimu a snaží se normální důsledky vítězství ve svobodných volbách znevažovat hesly o nové totalitě a vládě jedné strany. Chceme-li si uchovat těžce nabytou demokracii, bude u nás samozřejmě v příslušném volebním období vládnout ta strana, která dokáže ve volbách získat absolutní většinu - to je princip přesně protichůdný totalitnímu předpisu, podle něhož zde měla komunistická strana vládnout navěky a bez ohledu na výsledky voleb. Tato jinak šílená demagogie však obsahuje určitý zdravý prvek: totiž že sebelépe vnitřně zabezpečený demokratický stát musí mít též své vnější limity a korektivy, schopné zabránit jeho nadměrné expanzi. Nietzsche kdysi řekl: většina má právo, menšina má pravdu. Shrnu tedy: za nejzávažnější mezi mnoha nezastupitelnými rolemi církví pokládám jejich schopnost obhajovat pravdu vůči právu většiny a vůči přirozenému sklonu státu k vlastní absolutizaci.

18. 6. 1993

Václav Benda