--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Karel Bedřich
Název: Češi, Němci a Evropa
Zdroj: NN Ročník........: 0003/015 Str.: 022
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 01.01.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Bedřich KAREL

"Slovo Čechoslovák se vyskytuje snad poprvé v prohlášení západních mocností dne 12. ledna 1917; název byl přijat, jak Masaryk píše, v poradě Ed. Beneše, Štefánika a Osuského. Měli se jím označit jedním slovem Češi a Slováci, jakožto budoucí vládnoucí kmeny v Československu; na to, jak pojmenovat německé a maďarské obyvatele tohoto demokratického státu, rovnoprávné s Čechy a Slováky, se tehdy snad nemyslilo ... Jestliže národ československý zabezpečuje kulturní individuálnost Čechů a Slováků, jsa povznesen nad rozdíly mezi nimi, proč se nepovznese ještě o stupeň výš a nezabezpečí také kulturní individuálnost Němců a Maďarů ?" (Emanuel RÁDL, Válka Čechů s Němci).

Emanuel Rádl (1873-1942) byl rozhodným odpůrcem tzv. "reálpolitiky", tedy způsobu jejího uplatňování podle hesla, že "politika není žádné uskutečňování spravedlnosti, ale prosazování zájmů". Pregnatně to vyjádřil L. Hejdánek v doslovu ke stejnojmenné Rádlově knize, kde říká: "Ve Válce Čechů s Němci ukazuje Rádl tuto krizi (-ocitli jsme se "na konci doby dějinné";pozn. red.) zejména na aktuálnín vztahu Čechů k Němcům, ale také na našem vztahu k demokracii a ke státu (bohužel i dnes stále ještě "našem", protože jsme se nejen nepoučili ani nenechali poučit, ale řítíme se do dalších katastrof, aniž bychom se pokusili pochopit, co se to vlastně s námi a s naším kusem Evropy a vůbec se světem děje) ..."

Pokračujeme další částí výběru z publikace Sidonie Dědinové Slyšme i druhou stranu (Infcentrum Šumava, Č. Budějovice 1991) a ukázkami ze čtenářských dopisů.

Ústí - očité svědectví o krveprolití Zpráva 32, vypovídá Therese Magerová, 11.8.1946

Až do evakuace jsem bydlela v Ústí, Teplická ulice 36. Odpoledne 30. července 1945 jsem šla v 15.30 Krásnobřezenskou ulicí do Ústí. Náhle jsem slyšela od cukrovaru v Krásném Březně detonaci a nato jsem spatřila vystupovat oblaka kouře. Zároveň začali Češi rozšiřovat pověst, že výbuch způsobili Němci a začali pronásledovat včechny, kdo měli bílou pásku (-bílou pásku na rukávě museli nosit po skončení války všichni občané německého původu, nabízí se zde jistá analogie s Davidovou hvězdou, kterou byli v nacisty okupované Evropě označeni židovští občané...; pozn. aut.). Sama jsem byla činná v sanitní službě a páska Červeného kříže mě zřetelně označovala jako sestru. Češi se valili všemi ulicemi, sráželi Němce nebo po nich stříleli, pokud utíkali.

Utíkala jsem k mostu přes Labe a viděla, jak stovky německých dělníků, kteří šli ze Schichtových závodů, byli házeni do Labe. Češi vrhali do řeky i ženy a děti i dětské kočárky. Většinou to byli Češi v černých uniformách s rudými páskami na rukávě (příslušníci SNB). Házeli ženy a děti, které se nemohly bránit, z 20 m vysokého mostu do proudu. Sama jsem se mostu vyhnula a potom, co jsem spatřila tyto příšerné scény, jsem utíkala Hrnčířskou ulicí zpět k ústeckému Školnímu náměstí. Tan jsem šla do ordinace své nadřízené dr. N., kde už byli 4 zranění. V té chvíli vstoupila i dr. N.. která táhla dovnitř z ulice těžce zraněného. Byl to 7Otiletý Josef Horn z Ústí, který měl tři těžká zranění na hlavě a navíc mu prořízli hrdlo. Dovezli jsme Horna do nemocnice, kde ho nejprve nechtěli přijmout a teprve po dlouhém prošení vzali starého muže do ošetřování. Masové pronásledování Němců trvalo do pozdního večera. Ze všech koutů a ulic jsme slyšeli křik a pláč. Ani úřady, ani sovětská okupační moc nezakročily proti masovému vraždění. Četní Němci, kteří se plaváním z Labe zachránili, byli ostřelováni kulomety. V Ústí se odhadovalo, že takto přišlo o život 800 až 1.000 lidí (...).

31. července pronásledování ustávalo. Němci, kteří se opět odvážili na ulici, museli dolů z chodníku, a pokud to hned nepochopili, byli zbiti. Všichni, kdo nosili bílé pásky, byli od té doby vystaveni jakékoli zvůli a jednalo se s nimi jako se zvěří na odstřel. Tuto výpověď potvrzuji vlastnoručním podpisem a jsem připravena kdykoli ji pod přísahou opakovat.

(-dopis adresovaný Jiřímu Wonkovi...)

Přečetl jsem si v RP asi Váš článek na který mohu říci jenom jedno. V roce 45 a později jsme při odsunu nebyli důslední, kdyby ano byl by jste tak kam patříte, to je mezi fašistama. Já jsem se narodil v Nýrsku a tam jsem prožil řádění fašistů a musel odejít. Žádné řeči i nikoho, ani podvodníka a zaprodance děvku Havla, nemohou obhájit zvěrstva Sudeťáků. Čs.-něm. smlouva je Havlova zrada národa, rodiče Havla byli kolaboranti, on dříve nebo později bude postaven před soud a jako zrádce oběšen. Ty si dej pozor na hubu, řádně si přečti dějiny o našich sousedech a nebuď trapný ale hlavně zrádný, jinak přijdeš o hlavu, fašisto !

Ještě jednou kecneš o Masarykovi nebo Benešovi a poznáš jaký je trest za urážku vlastenců. Podle Tebe to dělal dobře Hitler, to je znát z každé Tvé věty.

Sieg heil, fašisto !

Je zbytečné tento nenávistný výlev - vůči všem - komentovat, jak je vidět, pohrobci nechvalně proslulých RG jsou stále ještě na scéně ...

Paní Svobodová z Brna píše: "Jsem pamětnicí doby (narozená r. 1915), kdy se němečtí občané naší republiky přihlásili k Velkoněmecké říši a celé pohraničí bylo zabráno k Němcům. Nemohu souhlasit s tím, že tito Němci byli značnou měrou dohnáni ke svému skluzu do nacionálního socialismu. Přece před vpádem Hitlera na naše území byli to Němci Henleinovci v pohraničí, kteří české občany z tohoto českého území hromadně vyhnali. Víme co se stalo po obsazení ČSR. Hromadně byli likvidováni nejlepší synové národa českého a tyto ztráty jak na lidských životech, tak na majetku Čechů nemohou být zapomenuty ani vyváženy tak zvaným odsunem Němců.

Odsunem Němců se jim neděla žádná křivda, protože se jednalo o ŘÍŠSKÉ NĚMCE, nikoliv o německou menšinu v ČSR, jak všady uvádíte. Našeho občanství se zřekli a dobrovolně přijali říšské...!

Na závěr bych ještě chtěla podotknout, že když mám odpustit Němcům, museli bychom odpustit i komunistům a to přece nejde zapomenout !"

Vážená paní Svobodová, ono je to přece jenom složitější, pečlivě čtěte tyto řádky a věřím, že pochopíte...

Jihlava - hrůzovláda

Zpráva 155, vypovídá Franz Kaupil, 2.9. 1946

Dne 13.5. 1945 začala v Jihlavě česká hrůzovláda. Následující noci spáchalo na 1.2OO Němců sebevraždu. Do vánoc bylo asi 2.000 mrtvých (...).

Ve dnech 24. a 25.5. vyhnali partyzáni během 20 minut německé obyvatelstvoz bytů a zavřeli je do táborů Helenenthal a Altenberg. Tyto lágry se oficiálně nazývaly "koncentrační tábory". V Helenenthalu bylo umístěno 3.700 osob, v Altenbergu na 3.000 osob. Nebylo dostatečně postaráno o pitnou ani užitkovou vodu. Neexistovala záchodová ani umývárenská zařízení. V prvních 8 dnech jsme nedostali nic jíst. Později byla jen řídká polévka a 100 gramů chleba denně. Děti dostaly po prvních 8 dnech čtvrt litru mléka. Každodenně umíralo několik starších lidí a malých dětí. 8.6. byli obyvatelé Helenenthalu o všechno oloupeni a příštího dne vedeni pěšky 33 km přes Telč do Stonařova. Poháněli nás biči. Staré lidi, kteří se zhroutili, vezli na voze. Tento pochod stál 350 lidských životů následkem vyčerpání a hladu.

Ve Stonařově nacpali 3.500 lidí do lágru určeného pro 250 osob. Většina musela navzdory dešti tábořit venku. Druhého dne byly rodiny rozděleny do 5 různých táborů, a to muži, ženy a děti odděleně. Stravování nebylo po 8 dní žádné. Potom obvyklé polévky.

Jednou byly v ženském táboře jediným výstřelem zabity dvě ženy a jedna těžce zraněna. Mezi nimi paní Friedlová a paní Kerpesová. Tresty bití byly u mužů i u žen na denním pořádku. Existovala na to i zvláštní cela. Vedení prodávalo obyvatele tábora českým sedlákům jako pracovní síly. V srpnu se poměry zlepšily, avšak do vánoc zemřelo ve Stonařově asi 500 vězňů (...). V lednu byl tábor rozpuštěn. Sám jsem byl 9.1.46 dán do vyšetřovací vazby a 7.8. 1946 propuštěn. Tam jsem se od očitých svědků dozvěděl o hrozných zločinech a některé jsem sám prožil.

Dne 10.6. 1945 bylo z jihlavských cel vybráno 19 vězňů a zastřeleno v Ranzenwaldu. Mezi nimi starý městský farář Honsik, dále Howorka, Augustin, Biskonz, Brunner, Laschka, Martel, Kästler atd. Ve vězeňské budově byli ještě v květnu 1945 bez jakéhokoli soudního řízení zastřeleni: Krautschneider, Kaliwoda, Müller a Ruffa. Jistý Hoffmann byl ubit k smrti. Nejobávanějším dozorcem byl Rychtetzky. Továrníka Krebse skalpovali (...). Stavitel Lang zemřel na následky týrání. 70tiletý plukovník Zobel se oběsil v cele. Mnoho lidí bylo nejhroznějším způsobem donuceno k přitěžujícím doznáním a potom zadržováno pro přestupky, kterých se vůbec nedopustili.

Tyto výpovědi mohu odpřisáhnout a jmenovat další svědky.

Nepodepsaná čtenářka z J. Hradce nám píše: "Ve vašich novinách jsou uvedeny články o Sudetských Němcích. Obsah článků mne donutil, abych vám napsala, i když to neumím. Proč obhajujete Sudetské Němce ? Na to nemáte žádné právo. Vy jste je nepoznali. Neprožili jste dlouhá léta hrůzy pod jejich mocí. Němci se nezměnili. Velice nás nenávidí. To co říkají není pravda. Těší se jak si to s námi časem rozdají. Po roce 1945 zde zůstalo hodně nacistů, kolaborantů a těch darebáků, kteří slouží vždy tomu, aby se měli dobře. Teď se chtějí vrátit Sudeťáci a naši lidé, ale jací jsou to lidé, kteří je tolik omlouvají a usnadňují jim jejich snažení.

Proč nenapíší, jak se Sudeťáci chovali v létech 1937-1945. Nikdy nebyli za nic potrestáni. Nakonec je budeme ještě muset vítat ..."

Vážená paní, v mnohém nemáte pravdu. Dnešní Němci jsou přece jenom jiní, změnilo je téměř padesát let demokracie a života ve svobodné zemi. I my jsem jiní a v mnoha ohledech máme co dohánět, každý si své inferno nosí v sobě ... Nezaujatý pohled na vlastní minulost nelze samozřejmě vynechat - byť je jakkoli hrozná - to platí pro obě strany. Potom musí nastoupit pokání i vzájemná omluva, a pohnutou minulost, kterou máme pohříchu společnou, budeme moci uzavřít. Před námi je budoucnost a život ve společné Evropě, která je domovem obou našich národů ...

(pokračování v příštím čísle)