--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Karel Bedřich
Název: Češi, Němci a Evropa
Zdroj: NN Ročník........: 0003/016 Str.: 010
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 01.01.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Bedřich KAREL

Nejvyšší právo je často nejvyšší špatnost (Terentius)

Po mnoho let jsme slýchali pouze o zločinech páchaných za druhé světové války nacisty a nebylo mnoho těch, kteří psali pravdu o neméně ohavných skutcích, jichž jsme se dopustili i my, tentokrát na našich německých spoluobčanech. Byla to odplata za válečné hrůzy ? Je lidské mstít se na nevinných ? Tyto tíživé otázky dnes už těžko někdo zodpoví ...

O jednom však není sporu: tehdy, krátce po konci válečného běsnění, které přineslo více než 6O milionů mrtvých na obou stranách fronty, začínala jedna z nejděsivějších a nejhanebnějších kapitol našich moderních dějin. Podivné poválečné období předznamenalo nástup bolševismu se všemi jeho hrůznými průvodními jevy. Vyvlastňování se stalo něčím docela běžným a dokonce větší částí občanstva žádaným, vraždy byly téměř na denním pořádku. Duchovní teror však překonal i násilí fyzické - hluboký společenský propad nás bude provázet ještě po řadu generací ...

Nebyli však všichni němí, jedním z těch nemnoha, kteří nemlčeli, byl Václav Černý (26.3.1905-2.7.1987, literární vědec a kritik, překladatel) a z jeho Pamětí III. zveřejňujeme úryvky ze Vzpomínek na exodus.

A také ten exodus Němců je vzpomínka, bez níž bych se neobešel !

Vysídlování Němců z naší vlasti bylo temným pozadím, před nímž probíhaly všechny radostné i truchlivé události obou našich prvních, opět svobodných let. V odboji původně platilo, že budou muset odejít němečtí političtí provinilci, nacisté a aktivně svolní, vědomí spolupracovníci s nacismem. To byla také původní koncepce vlády v Londýně, členem našeho původního zahraničního politického zastupitelstva byl přece i poslanec Wenzel Jaksch, německý sociální demokrat, a dr. Beneš jeho spolupráci velevítal. A pak, roku 1943 (po Stalingradu ?) změna direktiv" kromě aktivních německých odbojářů proti nacismu, prakticky většinou komunistů, půjdou Němci v š i ch n i . Němci, jakožto osobitá složka obyvatelstva našeho státního prostoru zaniknou !

Ta myšlenka, ať už vznikla v číkoliv hlavě, představovala řešení radikální, praktické a politicky utilní, které činilo z našeho státu stát národně téměř jednolitý; ale zároveň nám do budoucnosti vytvářelo vážný národně-politický handicap, zatlačovalo nás do situace neuvolnitelných malých spojenců trvale závislých na pomoci a přízni takového velemocného protektora, jenž bude ochoten garantovat zisk našeho chování ! K spojenectví svého ochránce jsme byli také navždy přikuti a odsouzeni. I kdo vymyslil i kdo přijal toto řešení, byl geniálně cynickým praktikem politických faits-accomplis, ale byl jím na útraty n a š í volnosti.

K samotnému transferu pouze to, že posledními precedentními případy byl přesun (a zánik) volžských Němců do střední Asie, vyklizení krymských Tatarů z jejich poloostrovní vlasti a ostatně již odsun Němců z území SSSR po paktu Stalin-Hitler roku 1939. Ale k transferu přikývli nakonec i západní spojenci, v Postupimi se stal článkem světové mírové dohody, a tedy také kusem světové odpovědnosti vítězů, té jej ponecháme.

Naši politicko-mravní zodpovědností zůstává však skutečnost z p ů s o b u , jímž jsme vysídlení Němců provedli: jen tato sic, ale dalece stačí. President nestačil ještě dorazit z Košic do Prahy, a již cestou , dne 12. května (1945), v řeči na brněnské radnici prohlásil, že "náš zběsilý soused ... si vytvořil situaci, jejíž důsledky stihnou c e l é jeho dnešní i budoucí generace, ponesou je jako zasloužený a plně mu náležející trest ...

Tento národ přestal být v této válce už vůbec lidským, přestal být lidsky snesitelným a jeví se nám už jen jako jediná veliká lidská nestvůra ... Řekli jsme si, že německý problém v republice musíme definitivně v y l i k v i d o v a t ..."

---

Ještě dnes vidím, ty RG (podle znaku na pásce rukávu) - "revoluční gardy", ale lidé to čtli "rabovací gardy" - které se okamžitě vrhly do Sudet, aby prováděly rozkazy národně-revolučních orgánů; byly kýmsi vyzbrojeny, kdo jim dal pušky ? Málo těch pušek bylo ukořistěno v boji na květnových barikádách, s odbojem tihle gardisté neměli společného nic. Kdo si to nejspíš potřeboval vytvořil sbory spolehlivých pretoriánů k politickým úkolům, jejichž lhůtu předvídal ?

---

Ale co jsem viděl, viděl jsem - pěchování německého obyvatelstva do sběrných táborů hned v prvních dnech po osvobození ! Nu, Češi je dovedli stejně zdatně organizovat jako Němci ještě pár měsíců předtím. A stejně v nich vládli. A české domácnosti si z nich daly přidělovat dočasné služky, žasl jsem studem, když to udělal jeden z mých nejbližších přátel a vrstevníků, český filosof. A polkl jsem naprázdno, když jsem zvěděl, že si můj druh nejvěrnější dal přiřknout nový, velký byt po Němcích a usadil se bez rozpaku v pseudonádheře uprchlého germánského proce pod lustry z jeleních parohů.

To už jsem slyšel očitá svědectví o německých vojácích upálených na ulici zaživa a sám jsem viděl průvod německých žen ostříhaných dohola a hnaných na veřejné práce. Gestapismus český se na vlásek podobal nacistickému, oč jsme pak chtěli opírat pýchu své mravní nadřazenosti ? ---

Chodívám od té doby na sedloňovský hřbitov každé léto a s rozvalených a zarostlých kamenů čítám v dechu bujících kopřiv, ostružin a mateřídoušky drolící se jména nebožtíků, ti ovšem zůstali. Vždyť jsem, hrome, ty strejce znával ! Jsem nevinný, ale prosím je za odpuštění. Nemohu za nic, starý Pohle, Honigu, Nowottny, nekonečně se však stydím, a sbohem a na shledanou zas za rok !

---

Kéž jsem špatným prorokem, ale vcházel jsem již do roku 1946 zmučen obavou: po událostech německého odsunu nemáme už, a nadlouho, šanci...

Paní V. Bednářová z Brna nám píše: "Rok 1918 byl pro naše Němce otřesem. Mnozí pak neuznali naši samostatnost, raději odcházeli do důchodu, než by sloužili republice. Pokud pracovali, dělali to neradi a mnozí se během 20 let nenaučili česky. Důvodem k tomu bylo jejich vědomí, že jde jenom o dobu přechodnou, protože sledovali události po versailleském míru, který byl od počátku kritizován, poražené státy se začaly litovat, r. 1925 (Locarno) byly Německu odpuštěny reparace a za největší chybu se považovalo obnovení samostatnosti Čechů a Slováků - Československo. Snaha o revizi míru byla živnou půdou pro Hitlera ... Co se odehrávalo v pohraničí během této doby je určeno zapomenutí, další léta války nemají hodnotu doby odsunu ...Namítá se někdy, že odsun nás uvedl do náručí Stalina. Proč ale tuto náruč neodmítli východní Němci, kteří pak byli tak poslušnější než my, jak jsem se mohla často přesvědčit ... Nemohu se smířit s dnešním požadavkem mravního postoje a mravní očisty, neboť se tím nám přisuzuje větší vina než Německu, kde šlo o skutečnou snahu genocidy ... Nestačila omluva našeho humánního presidenta, smlouva je jen počátkem dalších požadavků a takové dědictví zanecháme našim budoucím ... V případě, že demokracie znamená uznání odchodu Němců za genocidu, nejsem demokratkou, protože v tomto případě se o demokracii nemůže jednat ..."

Vážená paní, z Vašeho dopisu je mi smutno. Nepochopení je cítit téměř z každé Vaší řádky. V čem jsme se lišili my sami od oněch zfanatizovaných ubožáků z pohraničí roku osmatřicátého ? Oč byla naše vina menší než německá ? Nepropadli jsme na dlouhá desetiletí stejnému pochybení ? V čem jsme my jiní dnes, po letitém působení komunistické pseudomorálky, jež zanechala na každém z nás své stopy, jichž se budeme obtížně zbavovat po celé generace. Pro dnešní Němce je nacionální socialismus dávnou, byť hanebnou a děsivou minulostí: každý se musí zbavit toho svého socialismu, nic nelze odestát ...

Dětřichov - drancování fary a kostela Vypovídá farář Johann Hofmann, 3.1. 1947 (zpráva 99)

Předesílám, že jsem byl vždy protihitlerovec a antifašista. Proto mě také gestapo na podzim roku 1938 na šest týdnů zavřelo do Svitav a do Šumperka a po šest dalších let jsem byl pod policejním dozorem, nesměl jsem vstoupit do školy a musel po tři roky platit 500 marek politické kauce. Přesto mě několikrát vydrancovala ruská soldateska, ve farním kostele v Dětřichově mi vyrabovala svatostánek a Češi drancovali i mou faru a kostel a zavřeli mě i mou hospodyni. To se odehrálo takto:

Chudí farníci a krejčí jménem Hirnich z Dětřichova byli rovněž při vstupu Rusů oloupeni a vydrancováni. To málo, co jim zbylo - i potraviny- přinesli na faru a do kostela, aby alespoň něco zachránili. To musel zřejmě vyslídit komunista a vrchní strážmistr četnictva v Široké Nivě jménem Pistella. Jednoho dne se objevil s místním komisařem Hamplem a obecním tajemníkem N.N., který jako bývalý příslušník německé protiletecké ochrany v Bruntálu vykonával zde v Dětřichově špiclovskou službu pro Čechy, a násilím se dožadoval vstupu do kostela a na faru a provedl pedantickou domovní prohlídku. Nato jsem byl se svou hospodyní zatčen, do setmění zadržován ve škole, potom odvezen na voze na nejbližší četnickou stanici v Široké Nivě, tam ponechán přes noc, aby mě odtud příštího rána s eskortou dopravili do vězení v okresním městě Bruntálu. Všechny zákroky u okresní komise byly bezúspěšné. Farář Hofmann musel bručet osm dní, hospodyně Elfriede Alfa 14 dní.

Kterýkoli Němec, byť byl zaměřen neprosto protinacisticky a Čechům nakloněn příznivě, nesměl poslouchat rozhlas, nesměl jezdit vlakem, autobusem ani na kole, nechtěl-li se vystavit nebezpečí, že mu kolo vezmou anebo jej vyhodí z vlaku. Bez četnického povolení nesměl ten, kdo nosil označení "N", odejít ani do jiné obce. Lístky na maso neexistovaly. Sedlák si musel dát líbit, že mu jednoho dne některý Čech zabaví statek i s inventářem a osobním majetkem; on sám bude muset buďto pryč anebo zůstane v jednom malém pokojíku, a zato bude tvrdě pracovat, bez odměny a za hubenou stravu. Čech zpravidla nepracoval, jen se projížděl, zabíjel zvířata a zřídkakdy byl střízlivý. V době květnové revoluce v mém farním okrsku v Dětřichově sehnali dohromady většinu sedláků, kteří vstoupili do SA, aby nemuseli za Hitlera narukovat, zpracovali je pažbami, nejprve zavřeli do sklepa, a když přišla posila, odvezli do okresního města Bruntálu do smutně proslulé policejní věznice v radnici nebo na zámek, kde byli téměř ubiti zabijáky a gumovými obušky: nejkrutějším způsobem z nich vynutili doznání a po dalším věznění je odvlekli do uhelných dolů a na jiná místa nucených prací. Mnozí už předtím zemřeli, mnozí byli zastřeleni potom, co si holýma rukama vyhrabali vlastní hrob. Tak bylo v Bruntále na kasárenském nádvoří za jediný den zastřeleno 20 takových obětí.

Avšak mnozí, kdo ještě přestáli utrpení v uhelných dolech v Ostravě či jinde, už nespatřili vlastní rodinu. Byli vysídleni sami, a nyní marně čekají na shledání s otcem nebo manželským druhem.

Nejhorší úředník v Bruntálu byl na okresním úřadě dr. Josef Rybář, který německé prosebníky a žadatele prostě vyhazoval, lhostejno, zda to byl duchovní, řádová sestra nebo laik. Tento úředník jako okresní komisař přivedl nejvíc Němců do lágrů a do vězení, a těm, kdo prosili o uznání českoslovenbského občanství, žádosti jednoduše zdržoval, nevyřizoval a přílohy nevracel.

(pokračování příště)