--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Sedlářová Iva
Název: Otevřený dopis prezidentu Havlovi
Zdroj: NN Ročník........: 0003/016 Str.: 027
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 26.07.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Městská prokuratura v Praze
JUDr. M. Kratochvílová
Legerova č. l3
l2l 5 Praha 2
V Praze, 26. 7. l993
Věc: KPt 5089/93
Vážená paní prokurátorko,
děkuji Vám za sdělení v němž mně oznamujete, že se ujímáte vyzřízení mého podání ze dne 3. 7. l990. Tehdy, v bláhové naivitě, že budou napravovány křivdy minulosti, jsem podala podnět k přešetření zákona, resp. manipulování soudů a VB z období let l962 - l96. Své podání 3.7. l990 jsem adresovala JUDr. Tomáši Sokolovi, tehdejšímu městskému prokurátorovi a pozdějšímu ministru vnitra ČR. V zákonné lhůtě třiceti dní jsem tehdy obdržela vyrozumění od staršího městského prokurátora Picha, že případ bude vyhledán z archivu a přešetřen. Od té doby, přes urgence jsem nedostala žádou zprávu. Zřejmě městská prokuratura čekala na uznání zákona o protikomunistickém odboji. Pokud Vám pomohou bližší informace, prosím seznamte se s otevřeným dopisem presidentu republiky, který bude uveřejněn v Necenzurovaných novinách č. l6.
Iva Sedlářová
Otevřený dopis presidentovi republiky, panu Václavovi Havlovi.
Pane prezidente,
je tomu sotva několik dnů, stál můj sedmiletý vnuk na sázavském břehu a díval se upřeně na projíždějící lokálku. Měl připaženo. Neodpověděl zamáváním žoviálně jemu a dalším dětem kynoucímu státníkovi z okna prastarého vagonu. Za doznělou scénkou, zřejmě pro uložení si dojmu do paměti, se zeptal, zda to byl skutečně vagon presidenta Masaryka. Každý máme svůj registr paměti. Na Havla, promlouvajícího k davům v listopadu l989, na Havla, vyslovujícího presidentskou přísahu poprvé, podruhé, potřetí.
Každý z nás vnímá jinak. Tuto různost ovlivňují archaické vlastnosti zděděné po předcích, ale i vlastnosti noetické, nabyté léty zkušeností a zážitků.
Jsme stejně staří, pane presidente. Vy ročník l936, já l937. Pocházíme ze stejných kruhů, i když Vy z podstatně movitějších. Oba jsme na prahu stáří a oběma nám zničil život komunismus. Po jeho údajném pádu Vás vynesla tlaková vlna výbuchu nahoru - až na místo hlavy státu. Já zůstala obyčejným člověkem.
Možná, že i to je důvodem, proč ve zcela zásadních otázkách máme různý názor. Ne, nemyslím, že jsem nepřejícná a závistivá, a proto nenávidím dál příčiny svého zničeného života.
Myslím si, že Vaše glorifikace je pro Vás dostatečným oceněním, katarzí k tolerantnosti k minulým zločinům. Já nemusím být za nic vděčná a díky Bohu za to. Tak mohu zůstat sama sebou.
Zvláštní, že takové senzace se nechopily levicové noviny, neboť lustrační zákon překáží, zvláště představitelům KSČM, že to slyšíme až z úst presidenta republiky.
Děti skákající z okna ze zoufalství nad otcem, který měl na svědomí spoluobčany tudíž neznáme. A neznáme ani žádnou nezměrnou tragedii. Známe však desítky těch, jejichž jména v seznamech figurují, daří se jim (jak sám uvádíte) výborně a za zveřejnění své činnosti požadují vysoké finanční odškodnění. Zřejmě potřebují další kapitál ke své dnešní podnikatelské práci. Konečně být placeným konfidentem bylo také podnikáním. Máte pravdu, nebýt seznamů NN nic by se o nich veřejnost nedozvěděla. Kolik je těch zveřejněných nevinných? Jak to, že MV tyto seznamy nezpochybnilo jako falzifikáty, ptá se svého presidenta řadová občanka. Máme zřejmě jiná měřítka na morálku. Možná to bude i tím, že sám dítě nemáte. Jsme už my lidé takoví malincí, že si odpovědnost pro budoucnost uvědomíme plně tím, že ji, seč nám síly stačí, tvoříme pro své potomky.
Kdysi, na počátku své cesty jsme byli potomky i my. Můj otec neměl to štěstí, aby se dožil našeho věku. Zemřel v nedožitých petapadesáti letech, rovněž v červnu, v měsíci, kdy jste poskytl zmíněný rozhovor, ale v roce l965, uštván StB. Jeho osmnáctiletého syna, mého bratra, nadějného československého gymnastu, přejel a usmrtil l2.9. l962 v Revoluční třídě podnapilý motorista. Otec dovedl vzdorovat zmanipulovanému soudz Prahy l a přes společenskou záruku KSČ za svého člena (viníka nehody) prokázal zfalšování svědeckých výpovědí.
V druhém řízení však, kdy bylo použito podvržené krevní zkoušky i místa nehody a kdy se otci podařilo zjistit materiály, že machinace s krevními zkouškami jsou běžnou praxí, začala se o nás zajímat StB. Zvláště za mnou, tehdy pětadvacetiletou matkou tříleté holčičky, jezdilo těsně v zádech auto rychlostí mého kroku, když jsem šla s dcerou na procházku. Tak provokativně, že to nebylo možné neregistrovat. A potom jednoho dne mou matku toto auto, resp. jeho osádka, donutila násilím do něho usednout. V něm bylo mamince sděleno, že je to poslední varování, nenechá-li otec věc usnout, že dopravní nehoda se bude opakovat na mně a na dcerce.
Otec mi zemřel v náručí na infarkt, maminka se rok léčila na psychiatrii.
Končím, pane presidente tak, jako jsem tento dopis začala.
Kynete rukou z vagonu presidenta Masaryka dětem na sázavském břehu a já se ptám.
Kolik dětí chybí z těch, jejichž matkám a otcům se díky StB a komunistům vůbec nepodařilo je přivést na svět a vychovat? A prosím všechny ty, kteří budou můj dopis číst, aby Vám napsali o svých osudech z doby hrůzovlády komunismu a jejího gestapa.
Prosím, pište panu presidentovi, snad potom změní svůj názor.
Iva Sedlářová