--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Vydra Luboš
Název: Svatí intelektuálové
Zdroj: NN Ročník........: 0003/016 Str.: 003
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 01.01.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Luboš Vydra Co je pro Araby islámská víra, to je pro Evropana intelektuálství. Takový intelektuál považuje pod svoji úroveň psát o událostech a lidech všeobecně méně známých a jeho pravicovost spočívá v tom nacpat složitou realitu našeho světa do umělých myšlenkových konstrukcí, které od někoho převzal, nebo si sám vymyslel. Cítí se být hluboce uražen lidmi, kteří v zájmu pravdy porušují jeho pravidla tzv. slušnosti, což je ve skutečnosti pouhá konvence, držící tvořivé nápady v šachu. Jeho svatost intelektuál je potěšen ze setkání s jinými podobnými opičáky, jako je on sám, kteří namísto příjemného vískání v kožichu a vybírání lupů, mu udělují různé významné ceny a vyznamenání za veselého povykování ostatních příslušníků humanistické tlupy humanoidů. Když pak náš intelektuál prochází řadami těchto uctívačů, samice natřásají před ním svými nahými zadky, ukrytými pod drahými róbami a potěšeně přitom blýskají opojenýma očima. Je-li intelektuál obratný, může často i dlouho vybraně hovořit, aniž se dostane k věci, ba dokonce natrénovaná jejich skupina může zmanipulovat jednání tak, že pravdy se nelze dobrat již vůbec. Jakéhokoliv vybočení z racionálních pravidel, ve kterých se cítí jako ryby ve vodě, se intelektuálové přímo děsí, jako se děsí všeho upřímného a přirozeného. Jejich napadení a zesměšnění vyvolává u intelektuálů hněv a povýšený odpor. Jsou natolik arogantní, že protagonisty jim vzdálených názorů označují v tom lepším případě nálepkou chaotů. Mýtus tzv. osobností jim pomáhá vládnout. Je charakteristickým znakem, že drtivá většina intelektuálských snivců se angažovala někdy u komunistů, či alespoň podporovala levici.
Proti intelektuálství stojí fakt, že každý člověk je jedinečnou a neopakovatelnou bytostí ve vesmíru, se svým osobitým a nenapodobitelným prožitkem věčnosti, přesahující úzké meze racionálních konstrukcí. Totéž lze říci o každém tvoru, rostlině, či kousku krajiny. Nikdo tu není tak výjimečný, aby měl důvod povyšovat se nad druhého. Neboť jen Boha a hvězdy máme nad sebou. Kdo si toto uvědomí, nemůže na naše intelektuální opičáky již pohlížet jinak než s pobaveným úsměvem. Obětí intelektualismu se u nás stal i tisk. Čtenář, který by měl být informován o všem, se například z novin nedozví, na co zemřel jeho na veřejnosti známý přítel. Smrt je totiž velké intelektuálské tabu, dobré snad jen k tomu, aby šířilo hysterii existenciální nevolnosti. Vynikající literární kritik, signatář Charty 77, který redigoval slavné Havlovy "Dopisy Olze", Jan Lopatka, se oběsil 9. 7. 1993 jen proto, že zůstal bez zaměstnání a odkopnut lidmi, které považoval až dosud za své přátele. Řeči o depresích a požívání alkoholu patří do říše pohádek, kterými si upjatá intelektuálská společnost vylepšuje nedostatek přirozeného zájmu o svého bližního. Sametoví přátelé Jana Lopatky (či nepřátelé? - mnohá jejich díla tvrdě a často s neintelektuálským dopadem kritizoval), na čele s Václavem Havlem, mu dokázali jít pouze teatrálně na pohřeb, místo aby zaživa se mu snažili pomoci. Tisk notoricky opakoval stále stejnou frázi, že Jan Lopatka zemřel tragicky. Kdyby napsal konkrétní informaci, "hradní" intelektuálové by se tak právem dostali do pro ně nepříznivého světla.
Mnozí evropští, ale i američtí intelektuálové pohrdají USA údajně pro jejich komerci a kulturní povrchnost. Podle mne však, přestože je například americká žurnalistika pod vlivem mnoha biblických fanatiků, lze o ní prohlásit, že patří k nejsvobodnější na světě. Ve svém intelektualismem nezatíženém postoji má blíže k našim NN, než takové Lidové noviny (lidové jen názvem) právě proto, že i u jejího zrodu stáli lidé praxe, nikoliv pseudohumanističtí vzdělanci a byrokraté. Čtenář se z ní může dozvědět všechny podrobnosti, které ho zajímají a které jsou u nás zahrnuty do odsuzujícího pojmu "bulvár" a současně může nahlédnout do toho nejzasvěcenějšího zákulisí případu. V tomto mohutném rozpětí informovanosti spočívá síla americké žurnalistiky.
Velká amorálnost intelektuálů spočívá také v odmítání kolektivní viny. Tento postoj i dnes umožňuje všem pánům v elegantních oblecích a kravatkách přivádět na svět zdroje různých potenciálních nebezpečí, které mohou ohrozit životy milionů občanů. Rakouský ekolog Konrád Lorenz přirovnával jejich postoje k postojům vykonavatelů trestu smrti jedem. Při popravě jsou přítomni tři popravčí, ale jen jeden má ve stříkačce jed, druhé dvě obsahují placebo. Popravčí nevědí, který z nich vpravil jed do odsouzencova těla a cítí se morálně bez viny.
Pro oživení paměti lidem odmítajících znát kolektivní vinu připomínám knihu Karla Jasperse "Otázka viny", v níž autor dokazuje, že jakoukoliv, tedy i kolektivní vinu lze rozdělit na vinu: a) metafyzickou, b) morální, c) politickou a d) kriminální. Metafyzickou vinu může soudit pouze Bůh. Vinu morální soudí mé svědomí a morálně ji může odsoudit každá lidská bytost podle míry své morální hodnotové vyspělosti. Společenství, či strana, která se dopustila těžké viny politické, by pak měla být diskvalifikována především v politické činnosti. Kriminální vinu by měl soudit nezávislý soud.
Je-li podmínkou pro výkon funkce morální, politická, či kriminální bezúhonnost, pak ji nemohou vykonávat lidé, kteří tyto podmínky nesplňují. Vždy je možné se obávat, že arogance nekontrolované moci u lidí, kteří její opojení již prožili a z toho důvodu se vyvinul u nich již podmíněný reflex závislosti na ní, se při první příležitosti může obnovit znovu. To je zřejmé i z toho důvodu, že předání moci z rukou komunistů proběhlo tak, že podmínky pro její dekontaminaci splněny nebyly. Leží jen ukrytá kdesi "na půdě" jako Camusův mor a čeká na svoji příležitost. A nezapomínejme, že dění ve východní Evropě nám může přinést ještě mnohá nepříjemná překvapení.
Na intelektuálské špici, která pak za to nese zodpovědnost, je Václav Havel. Jako vždy i v tomto případě se projevila zrada vzdělanců, pocházející z víry v nadřazenost svých pseudohumanistických teorií nad konkrétními jevy, které je nutné řešit případ od případu v souladu s jejich vlastní zákonitostí a přirozeností. A je-li někdo zcela jiný uvnitř, než jak zevně klame sebe a okolí, jak je tomu právě v případě těchto intelektuálů, nemůže to ani jinak dopadnout. Copak není závažným projevem nedůslednosti, že Václav Havel a jemu podobní naopak kolektivní vinu uznávají v případě zabavení majetku sudetských Němců?
Pravou intelektuálskou aroganci projevila jeho výsost Václav Havel při svém setkání 5. 6. 1993 s jeho intelektuálským blahorodím Adamem Michnikem, toho času šéfredaktorem Gazeta Wyborcza (což je v Polsku obdobný plátek jako u nás Lidové noviny), když mu projevila kompliment výrokem, že být to dnes, Václav Havel lustrační zákon již nepodepsal. Adam Michnik, stejně jako v rozhovoru zmíněný Jacek Kuroň - bývalý disident, nyní ministr práce, patří k postotalitní levici, která v převážné své části usiluje o "neutralitu" o pseudoizolaci a prakticky tak tlačí Polsko k tomu, aby zůstalo ve sféře ruského vlivu. Je známo, že když se v této sousední zemi dostala k moci vláda pravého středu, levice neváhala ji svrhnout. V těchto kruzích vládne móda zlehčovat i oprávněné obavy o bezpečnost státu. Z problému odhalení agentů tamější Státní bezpečnosti si tito lidé tropí posměšky. Díky jim také a pro jejich disidentské zásluhy v nedávné minulosti, v Polsku naprosto chybí jiné než levicové sdělovací prostředky.
V NN 14/93 jsem psal o tom, jak Václava Havla ovlivnil krátký pobyt ve vězení v roce 1977 natolik, že odvolal své místo mluvčího Charty 77. Rozhovor s Adamem Michnikem dokazuje, že stačí hostova malá výtka, aby jako prezident ČR prohlásil, že dnes by lustrační zákon již nepodepsal. Argumenty, které přitom používá, potvrzuje pravidlo, že čím je intelektuál inteligentnější, tím obratněji jen klame sám sebe a druhé. Ve svém rozhovoru dále usoudil, že přijatý zákon splnil psychologickou potřebu společnosti, která chtěla mít pocit, že zúčtovala s komunismem. Tímto výrokem, kterým Václav Havel postavil naši společnost na úroveň hloupého davu, jí dal současně i najevo, proč upřednostnil komunistické zločince před nápravou křivd jimi způsobenými.
Svůj hněv dává Václav Havel nepokrytě najevo, když se opět zmiňuje o námi zveřejněných seznamech StB, které označuje za nelegální. Zcela nepokrytě nám tím říká, jaký osud by čekal všechny, kdyby občané s ním v drtivé většině souhlasili a v jeho úsilí ho podporovali. "Nehodným" odebrat licence, tolerovat pouze ty, kteří chápou, co se může a co ne. Tato zjemnělá forma bolševismu se pak kdykoliv může zvrátit do jeho nejbrutálnější polohy.
Václav Havel tvrdí, že zveřejnění těchto seznamů způsobilo "nezměrný počet lidských tragedií. Vím o případech sebevražd, kdy děti vyskočily z okna, protože se dozvěděly, že jejich otec je na tomto seznamu." Žádám ho touto cestou, aby neprodleně předložil důkazy, protože v opačném případě se z jeho strany jedná o šíření poplašných zpráv, pomluvy, a tedy lži. A ať si nehraje na "mrtvého brouka", vím moc dobře, že tento článek číst bude. Ať se moc nespolehá, že shromáždění stejných intelektuálů, jako je on sám, mu poskytlo doživotní imunitu. Zdá se, že i proto má za to, že může vyslovit bez obav, co mu přinese slina na jazyk. Dovedu si snadno představit, jak si pokaždé, když se na toaletě shlíží v zrcadle, říká: "Já si to mohu dovolit, jsem přece doživotní prezident!"
Václav Havel pokračuje, že zná mnoho případů lidí "absolutně čistých, nevinných, kteří se ocitli na takových seznamech, čímž byli veřejně a na celý život poskvrněni". Václav Havel mi tak připomíná guinejského divocha, jenž kope do rádia, který vzteky trhá noviny, či je dokonce i jí, místo aby se zvedl z pohodlného křesla a šel po příčinách toho, co tyto noviny zveřejňují. Souhlasím s ním, že celá záležitost je nepříjemná. Smutek však s ním sdílím z jiných příčin. - Vašku, škoda.